23 Cdo 1156/2012
Datum rozhodnutí: 26.03.2013
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 1156/2012 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, Soudní 1, proti žalovanému V. R. , zastoupenému Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem Zábřeh, Nám. Osvobození 28, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 61/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č.j. 5 Cmo 209/2011-132, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 209/2011-132,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhá zrušení rozhodčího nálezu JUDr. J. H., rozhodce společnosti Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o. se sídlem v Praze 3, Jilmová 8, ze dne 27.10.2008, č.j. R 026/2008-47, s tím, že v dané věci nebylo možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu, protože nárok byl v rozhodčím řízení uplatněn ze směnky zcela neplatné, a protože ohledně neplatné směnky nelze uzavřít soudní smír a nelze ohledně ní ani uzavřít platně rozhodčí smlouvu, čehož se dovolával i rozhodčím řízení. Neplatnost rozhodčí doložky spatřoval žalobce i v tom, že je umístěna na rubu směnky a není tedy součástí směnky. Dále namítal, že mu nebylo umožněno před rozhodcem jednat tak, aby mohl řádně uplatnit obranu proti rozhodčí žalobě.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č.j. 5 Cmo 209/2011-132, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2011,
č.j. 37 Cm 61/2009-107 ve výroku I. tak, že žaloba o zrušení rozhodčího nálezu JUDr. J. H., rozhodce společnosti Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o. se sídlem v Praze 3, Jilmová 8, ze dne 27.10.2008, č.j. R 026/2008-47, se zamítá; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010 dospěl k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky na směnce vystavené dne 15.5.2008 je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro obcházení ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni jejího sjednání (dále jen zákon o rozhodčím řízení ), neboť rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, stanoví-li, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného společností Správa rozhodčích řízení s.r.o., která není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 zákona o rozhodčím řízení, a bylo-li dohodnuto, že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto společností.
Odvolací soud vyšel při právním posouzení ze závěru, že ve lhůtě podle § 32 zákona o rozhodčím řízení musí být uplatněn nejen samotný návrh na zrušení rozhodčího nálezu, ale musí být též specifikovány skutky, které jsou nálezu vytýkány. Konstatoval, že žalobce napadl rozhodčí nález třemi skutečnostmi. Jednak neplatností směnky pro vadnost určení směnečné sumy slovy a jednak pro umístění rozhodčí smlouvy na rubu směnečné listiny, z čehož vyvozoval neplatnost rozhodčí smlouvy. Namítal rovněž, že rozhodce nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka a nesvolal za tímto účelem ústní jednání, z čehož dovozoval, že mu nebylo umožněno věc před rozhodcem projednat. V žalobě se výslovně nedovolával okolnosti, že rozhodčí smlouva obsahuje možnost, aby rozhodce byl určen jednostranně žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným, která není stálým rozhodčím soudem. To uplatnil prvně až při dalším projednání věci před soudem prvního stupně poté, co byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem a věc vrácena k dalšímu řízení. Učinil tak podle odvolacího soudu až po lhůtě stanovení v § 32 zákona o rozhodčím řízení, stanovící, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Odvolací soud proto dovodil, že na této skutečnosti nebylo možné výrok o zrušení rozhodčího nálezu postavit, jak podle něj nesprávně učinil soud prvního stupně, zabýval-li se skutky, jež nebyly předmětem tohoto řízení.
Pokud žalobce jako důvod návrhu na zrušení rozhodčího nálezu uváděl, že ohledně neplatné směnky nelze uzavřít soudní smír a nelze ohledně ní ani uzavřít platně rozhodčí smlouvu, odvolací soud k tomu uvedl, že ve směnečných věcech obecně lze vždy skončit řízení smírem, avšak zda by v jednotlivé věci byl skutečně soudní smír schválen anebo nikoliv, již na tomto závěru nic nemění a z hlediska arbitrovatelnosti je závěr o platnosti nebo neplatnosti směnky, ze které je nárok uplatněn, zcela nepodstatný. Navíc pro informaci účastníků odvolací soud uvedl, že směnka netrpí žalobcem vytýkanou vadou v určení směnečné sumy slovy, neboť byl-li by slovní údaj směnečné sumy nesrozumitelný, byla by směnečná suma určena jen údajem číselným.
Spatřoval-li žalobce neplatnost rozhodčí doložky v tom, že je umístěna na rubu směnky, odvolací soud dospěl k závěru, že tato námitka neodůvodňuje neplatnost rozhodčí smlouvy, neboť rozhodčí doložka není součástí směnečného textu a může být umístěna
na využitelném prostoru směnečné listiny.
Za neopodstatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu považoval odvolací soud též žalobcovo tvrzení, že mu nebylo umožněno před rozhodcem jednat tak, aby mohl řádně uplatnit obranu proti rozhodčí žalobě. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že oba účastníci dostali opakovaně možnost se k věci vyjádřit a učinit příslušné návrhy, čehož také využili. Rozhodce znal stanoviska žalobce i jeho důkazní návrhy a také k nim zaujal v nálezu stanovisko.
Odvolací soud proto uzavřel, že předmětné rozhodčí řízení ani rozhodčí nález netrpí vadami, které byly žalobcem včas uplatněny, v dané věci bylo možno uzavřít ohledně nároků z této směnky rozhodčí smlouvu [§ 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení], rozhodčí smlouva mohla být vyznačena na rubu směnky [§ 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení] a žalobce měl možnost věc před rozhodcem projednat [§ 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení].
Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně byl věcně nesprávný, odvolací soud jej změnil tak, že žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že se dovolává způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má za to, že nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v nesprávné aplikaci, resp. v příliš extenzivním výkladu § 32 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud podle žalobce nesprávně na základě uvedeného ustanovení zákona dovodil,
že ve lhůtě podle § 32 zákona o rozhodčím řízení musí být uplatněn nejen samotný návrh
na zrušení rozhodčího nálezu, ale musí být též specifikovány skutky, které jsou nálezu vytýkány. Dovolatel se domnívá, že z tohoto ustanovení ale nevyplývá, že v určené lhůtě musí být také specifikovány všechny skutky, které jsou nálezu vytýkány. Podle žalobce odvolací soud překročil svým výkladem tohoto ustanovení rámec možného výkladu. Žalobce se tedy domnívá, že odvolací soud se měl zabývat otázkou platnosti rozhodčí doložky z důvodu jednostranného určení rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností, která není stálým rozhodčím soudem. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl zamítnutí dovolání,
neboť se domnívá, že odvolací soud posoudil věc správně. Poukázal na souvislost s § 31 zákona o rozhodčím řízení, který obsahuje výčet jednotlivých důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu a kde je stanoveno, že z toho kterého důvodu soud zruší nález na návrh kterékoliv strany. Právě z této souvislosti podle žalovaného vyplývá, že soud zruší rozhodčí nález
na základě návrhu účastníka, pokud účastník zrušení rozhodčího nálezu z konkrétního důvodu navrhne ve stanovené lhůtě a vylíčí pro to rozhodující skutečnosti. Žalovaný má za to,
že je nesprávný výklad, že žalobce poté, co ve stanovené lhůtě navrhne zrušení rozhodčího nálezu z určitého důvodu může následně po uplynutí této lhůty uvedený důvod libovolně měnit. Podle žalovaného by se jednalo o de facto zcela nový návrh a určená lhůta k podání návrhu by pozbývala svůj význam. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce v rámci rozhodčího řízení uplatnil jen důvod podle § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení a nikoliv důvod
podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, když pouze namítal, že ohledně neplatné směnky nelze uzavřít smír a tudíž že v dané věci nelze uzavřít platnou rozhodčí doložku.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem
č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - žalobcem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se
o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a žalobce ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy
a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolacím soudem použité ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně věc posoudil,
dovodil-li, že žalobce podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu opírající se o důvod uvedený v § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení (že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná) až po lhůtě stanovené v § 32 zákona o rozhodčím řízení, jestliže se v žalobě výslovně nedovolával okolnosti, že rozhodčí smlouva obsahuje možnost, aby rozhodce byl určen jednostranně žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným, která není stálým rozhodčím soudem.
V dané věci žalobce ve lhůtě stanovené v § 32 zákona o rozhodčím řízení uplatnil v soudním řízení důvod pro zrušení rozhodčího nálezu zakotvený v § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, a to námitkou, že v dané věci nebylo možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu, protože nárok byl v rozhodčím řízení uplatněn ze směnky zcela neplatné, dále že ohledně neplatné směnky nelze uzavřít soudní smír a nelze ohledně ní ani uzavřít platně rozhodčí smlouvu, a že rozhodčí doložka je neplatná i z tohoto důvodu, že je umístěna na rubu směnky. V žalobě se sice výslovně nedovolával okolnosti, že rozhodčí smlouva obsahuje možnost, aby rozhodce byl určen jednostranně žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným, která není stálým rozhodčím soudem, ale tuto okolnost uplatnil následně při dalším projednání věci před soudem prvního stupně poté, co byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem a věc vrácena k dalšímu řízení. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobce tak učinil až po lhůtě stanovené v § 32 zákona o rozhodčím řízení a že na této skutečnosti nebylo možné výrok o zrušení rozhodčího nálezu postavit, jak podle něj nesprávně učinil soud prvního stupně, pak tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9.5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 100/2012, na jehož závěru je postaveno i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2013, sp. zn. 23 Cdo 3527/2010. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel při posouzení obdobné věci též z ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a aplikoval též ustanovení § 44 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, použijí se pro řízení před soudem podle zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů obdobně ustanovení občanského soudního řádu. Z obdobného užití občanského soudního řádu je pak třeba vycházet i při řešení otázky výkladu ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení v otázce možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu stranou, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Použijí-li se na řízení o zrušení rozhodčího nálezu obdobně ustanovení občanského soudního řádu, je třeba návrh na zrušení rozhodčího nálezu posuzovat podle úpravy občanského soudního řádu o návrhu, kterým se zahajuje řízení. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. musí i návrh na zrušení rozhodčího nálezu obsahovat mj. vylíčení rozhodujících skutečností. Rozhodující skutečnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo (na zrušení rozhodčího nálezu), a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (tedy ani uvedení, o jaké důvody zrušení rozhodčího nálezu právně kvalifikované v ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení jde) není třeba v návrhu uvádět a případným právním posouzením věci účastníkem není soud vázán.
Shora uvedené závěry platí i pro rozhodující skutečnosti doplněné účastníkem za řízení, jak dovodil Nejvyšší soud právě v již odkazovaném rozhodnutí ze dne 9.5.2012,
sp. zn. 23 Cdo 3728/2011. Omezení pro právo je za řízení doplňovat představují pouze procesní limity upravené v občanském soudním řádu. Skutková zjištění získaná z provedeného dokazování následně soud podřadí skutkovým podstatám právních norem a právně tak posoudí, zda některé z důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení jsou naplněny. Pro účely řízení o zrušení rozhodčího nálezu tak platí, že ustanovení § 32 zákona o rozhodčím řízení je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže však představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, byl uplatněn důvodně. Rozsudek odvolacího soudu tedy podle § 243b odst. 2 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu