23 Cdo 1156/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 354 obch. zák., § 353 obch. zák.




23 Cdo 1156/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, Hradec Králové, proti žalovanému ČSOB Leasing, a.s ., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, IČ 63998980, o zaplacení 212.708,55 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 12 C 24/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.9.2010, č.j. 20 Co 270/2010-91, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.9.2010, č.j. 20 Co 270/2010-91 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.2.2010, č.j. 12 C 24/2009-62 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 212.708,55 Kč s přísl.; dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.9.2010, č.j. 20 Co 270/2010-91 rozsudek soudu prvního stupně ve věci dané potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že z obsahu odvolání vyplývá, že žalovaný uplatnil odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. a konstatoval, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně vycházel z jeho závazného a právního nároku obsaženého v usnesení ze dne 3.9.2009, č.j. 20 Co 233/2009-39, v němž je konstatováno, že práva a povinnosti z leasingové smlouvy ze dne 26.9.2002 byly vázány na osobu leasingového nájemce a zanikly jeho smrtí ke dni 1.5.2003. Nevypořádané nároky z tohoto vztahu představují bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Promlčecí doba se podle odvolacího soudu řídí ust. § 397 obch. zák., je čtyřletá, žalobce mohl poprvé své právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit dne 13.9.2006, poté co se dozvěděl, že J. P. zemřel bez zanechání závěti a dědicové dědictví odmítli a majetek zůstavitele tak připadl státu (viz protokol o jednání soudní komisařky u Okresního soudu v Trutnově ze dne 10.9.2006).
Odvolací soud dále uvedl, že v dané věci se nejedná o plnění z leasingové smlouvy, neboť tento vztah zanikl smrtí leasingového nájemce, a proto je odkaz na ust. § 400 obč. zák. nepřípadný.
Podle odvolacího soudu tak žalobci jako oprávněnému z odúmrti (§ 462 obč. zák.) vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení představovaného přeplatkem leasingového nájemce ke dni zániku smlouvy. Tento vztah je vztahem obchodním, promlčuje se ve lhůtě podle § 397 obch. zák. Žalobce nemohl vykonat své právo dříve, než se o jeho existenci dozvěděl, a to se stalo 13.9.2006, poté žalovaného dopisem ze dne 21.3.2008 vyzval k plnění, proto nárok nemohl být ke dni podání žaloby dne 20.1.2009, promlčen. S ohledem na to bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení.
Dovoláním ze dne 29.11.2010 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména odkázal na svá vyjádření obsažená ve spise a v nich uvedené skutečnosti.
Žalovaný se především ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení 212.708,55 Kč představující pohledávku z leasingové smlouvy je promlčen. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nejedná o pohledávku z leasingové smlouvy, ale o nárok z bezdůvodného obohacení, který není promlčen. Podle dovolatele nejsou práva a povinnosti z leasingové smlouvy vázána na konkrétní osobu a nezanikají smrtí leasingového nájemce, který by byl v postavení věřitele (§ 579 odst. 2 obč. zák.). V posuzování věci šlo o vztah z leasingové smlouvy a nároky při jejím předčasném ukončení.
Dovolatel dále uvedl, že se odvolací soud neřídil názorem Nejvyššího soudu, který byl vyjádřen ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, sp.zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, když zaujal názor, že žalovanému náleží leasingové splátky jen za dobu užívání vozidla a že vypořádání leasingové smlouvy po jejím ukončení není možné. V daném případě došlo k ukončení leasingové smlouvy smrtí leasingového nájemce p. P. dne 1.5.2003 a žalobce se domáhá vrácení částky 212.708,55 Kč. Dovolatel je toho názoru, ať již smlouva zanikla výpovědí dne 28.6.2003, popř. konečným vyrovnáním dne 30.1.2004, došlo k promlčení žalobcova nároku. Pokud by leasingová smlouva nezanikla, leasingové splátky by pak měly být hrazeny, což nebyly, zaplacená záloha , by se rozpustila do následujících splátek. Promlčecí doba je čtyři roky a počíná běžet dnem, kdy měl být závazek splněn, což nastalo dne 1.5.2003 ukončením leasingové smlouvy, k promlčení tak došlo 1.5.2007. Probíhající dědické řízení běh promlčecí doby nestaví a rozhodnutí vydaná v tomto řízení nemají vliv na běh či délku promlčecí doby.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že smrtí p. P. přešly jeho nároky z leasingové smlouvy na stát. S ohledem na ust. § 400 obch. zák., podle něhož změna v osobě dlužníka či věřitele nemá vliv na běh promlčecí lhůty, a proto není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že počátek běhu promlčecí doby počíná dnem 13.9.2006, tj. v okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o smrti p. P. z jednání u soudní komisařky. Dovolatel se též domnívá, že mělo být v daném případě aplikováno ust. § 392 obch. zák., nikoli ust. § 391 obch. zák.
Dovolatel dále namítá, že žalobce neprokázal, že žalovaná pohledávka vůbec existovala, neboť jeho výpočet nemá oporu v leasingové smlouvě. Žalovaný provedl v souladu s leasingovou smlouvou vyrovnání vzájemných práv a povinnosti a v rámci dědického řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 144.269,- Kč za p. P. Po prodeji předmětu leasingu upravil konečné vyrovnání, v němž byla zohledněna cena získaná prodejem a poté byly pohledávky za leasingovým nájemcem vyrovnány.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vše vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 8.2.2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že nejde o bezdůvodné obohacení a že případný nárok žalobce je promlčen.
Žalobce dále uvedl, že leasingová smlouva je smlouvou inominátní a je nutné vycházet z jejího obsahu. Není-li v ní obsaženo ujednání o přechodu práv a povinností vyplývajících pro případ smrti leasingového nájemce, nelze dovozovat, že by leasingová smlouva nebyla vázána na osobu leasingového nájemce a smlouva smrtí této osoby zanikla. Žalobce je toho názoru, že není universálním právním nástupcem zemřelého p. P., ale majetek zůstavitele přešel na stát rozhodnutím soudu podle ust. § 462 obč. zák. s ohledem na ust. § 41 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. Na straně leasingového nájemce tak nedošlo k tomu, že by žalobce (stát) vstoupil do práv a povinností zůstavitele vyplývající z předmětné leasingové smlouvy.
Žalobce je toho názoru, že leasingová smlouva zanikla k 1.5.2003 smrtí zůstavitele. V leasingové smlouvě nebyla obsažena žádná ujednání o nárocích leasingového pronajímatele v případě smrti leasingového nájemce, a proto pronajímatel neměl žádný důvod nárokovat si úhradu dalších plateb po smrti nájemce. Leasingovou smlouvu nebylo taktéž možné vypovědět v případě smrti nájemce, jak bylo sjednáno ve smlouvě. Vrácení částky 212.708,55 Kč (představující zaplacenou zálohou po odečtení obvyklého nájemného) není plněním z leasingové smlouvy, ale bezdůvodným obohacením a tento nárok není podle žalobce ke dni podání žaloby (20.1.2009) promlčen, neboť ho žalobce mohl podle § 391 odst. 1 obch. zák. uplatnit u soudu až poté, co se o něm dozvěděl (13.9.2006).
Žalobce proto navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že se zřetelem k bodu 7 čl. II. přechodných ustanovení zák. č. 404/2012 Sb, kterým se mění občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), se na danou věc vztahuje občanský soudní řád ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř. ), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 16.9.2010.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o.s.ř.), se dále zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovolání je v daném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl v tomto svém pozdějším rozhodnutí jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání zejména vyplývá, že odvolatel pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že práva a povinnosti z leasingové smlouvy jsou vázána na osobu leasingového nájemce a jeho smrtí zanikají.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný jako leasingový pronajímatel uzavřel s J. P. jako leasingovým nájemcem (zůstavitelem) dne 16.9.2002 leasingovou smlouvu č. 1265655, jejímž předmětem byl automobil Peugeot 206 PREMIUM 1,6. Součástí této smlouvy byly Všeobecné podmínky ČSOB Leasing, a.s. (dále jen VP ). V bodě 6.15 VP se strany dohodly, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Při uzavření smlouvy byla poskytnuta záloha ve výši 255.250,33 Kč a byly sjednány měsíční splátky ve výši 10.900,47 Kč, z níž pak částka 5.317,71 Kč tvořila měsíční vyúčtování zálohy.
Leasingový nájemce p. J. P. dne 1.5.2007 zemřel a k tomuto datu uhradil 8 splátek. V bodě 4.4.1 písm. k) VP bylo dohodnuto, že ČSOBL (Leasingový pronajímatel-žalovaný) je oprávněn vypovědět leasingovou smlouvu v případě úmrtí leasingového nájemce, pokud ve lhůtě jednoho splátkového období, nejdéle však 1 měsíc, nebude znám právní nástupce leasingového nájemce . Výpověď se podle vodu 4.4.2 VP považovala za doručenou při postupu dle § 46 až 48 o.s.ř. a leasingová smlouva končila dnem uvedeným v písemné výpovědi.
Podle § 579 odst. 1 a 2 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.
Z uvedeného vyplývá, že smrtí fyzické osoby její práva a povinnosti zásadně nezanikají, s výjimkou těch práv a povinností, které jsou vázány na osobu zemřelého, ale předcházejí na dědice, popř. na stát (§460 a § 462 obč. zák.).
V posuzovaném případě zemřelý, p. P., jako leasingový nájemce uzavřel se žalovaným jako leasingovým pronajímatelem leasingovou smlouvu, která je v dané věci smlouvou nepojmenovanou (§ 269 odst. 2 obch. zák.). Z této smlouvy, popř. z jiných okolností nelze dovodit, že by práva a povinnosti z ní vyplývající byla svojí existencí vázána na osobu zemřelého p. P. Proto nelze dovodit, že by smrtí této fyzické osoby zanikla práva a povinnost vyplývající z předmětné leasingové smlouvy, ale je nutné vycházet z toho, že tato práva a povinnosti přešla na jeho dědice, popř. na stát jako odúmrť (§ 462 obč. zák.).
Dospěl-li odvolací soud v této otázce k jinému závěru je nutné konstatovat, že jde o závěr nesprávný.
Dovolatel dále pokládá za nesprávné právní posouzení otázky promlčení žalovaného nároku a je toho názoru, že uplatněný nárok byl promlčen.
Odvolací soud vycházel z toho, že práva a povinnosti vyplývající z předmětné leasingové smlouvy ze dne 26.9.2002 zanikla smrtí p. P., tj. 1.5.2003. Poté bylo nutné nárok žalobce posuzovat podle ust. § 451 odst. 1 a 2 a § 456 obč. zák. Žalobce se podle odvolacího soudu mohl o svém právu na vydání bezdůvodného obohacení dozvědět dne 13.9.2006, kdy v dědickém řízení zjistil, že majetek zemřelého připadne státu (viz. protokol o jednání soudní komisařky u Okresního soudu v Trutnově z 13.9.2006).
Dovolací soud již shora uvedl, že není správný závěr odvolacího soudu, že leasingová smlouva zanikla smrtí p. P. ke dni 1.5.2007. Pokud dovolatel od data smrti odvíjel běh čtyřleté promlčecí doby, je jeho názor nesprávný.
Pro počátek běhu promlčecí doby stanovené v délce dle ust. § 397 obch. zák. je v daném případě rozhodující, kdy došlo k zániku závazkového vztahu založeného předmětnou leasingovou smlouvou.
V posuzovaném případě nemohlo dojít k zániku leasingové smlouvy na základě výpovědi žalovaného ze dne 19.8.2003 ke dni 26.8.2003 podle bodu 4.4.1 písm. k) VP, v němž byla upravena možnost podání výpovědi v případě smrti leasingového nájemce, neboť je zřejmé, že tento právní úkon, adresovaný zemřelému, mu nemohl být doručen ani postupem podle ust. § 46 o.s.ř. v rozhodném znění a tak nemohl způsobit předpokládané účinky, tj. zánik leasingové smlouvy.
Vzhledem k tomu se nemohlo uplatnit ustanovení bodu 4.4.4 VP o vzájemném vypořádání po zániku leasingové smlouvy na základě výpovědi žalovaného.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalovaný po smrti leasingového nájemce předmět leasingu odebral a dne 1.6.2004 smlouvou prodal za cenu 277.310,92 Kč + DPH 52.689,08 Kč. V konečném vyúčtování ze dne 30.1.2004 žalovaný vyúčtoval p. P. k úhradě částku 144.269,- Kč a poté dodatkem č. 1 ze dne 30.8.2004 provedl vyúčtování dalších položek (škoda z prodeje ve výši 277.310,- Kč, úrok za pozdní vrácení předmětu leasingu ve výši 127.296,- Kč atd.) a na základě tohoto dodatku, když předtím v dědickém řízení uplatnil svoji pohledávku ve výši 144.269,- Kč, prohlásil, že pohledávky za leasingovým nájemcem byly takto vyrovnány. Z obsahu leasingové smlouvy, zejména z bodu 4.4. VP, nevyplývá, jak zjistil soud prvního stupně, že by si strany smlouvy sjednaly způsob vypořádání v případě smrti leasingového nájemce.
Za tohoto stavu věci, kdy k zániku práv a povinností vyplývajících z leasingové smlouvy nedošlo ani okamžikem smrti leasingového nájemce, popř. výpovědí ze dne 19.8.2003 k datu 26.8.2003, zbývá posoudit, jaký vliv na existenci závazkového vztahu založeného uvedenou smlouvou měla skutečnost, že leasingový pronajímatel předmět leasingu odebral a 1.6.2004 prodal, aniž by předtím došlo k zániku smlouvy jiným způsobem.
Podle § 575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne, Nemožnost plnění musí být objektivní a faktická, nesmí se tedy jednat o možnost plnění dle ust. § 575 odst. 2 obč. zák., popř. podle ust. § 352 odst. 1 obch. zák.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že prodejem předmětu leasingu dne 1.6.2004 se plnění leasingové smlouvy stalo ze strany žalovaného jako leasingového pronajímatele nemožným; tuto skutečnosti nelze vztahovat k okamžiku odebrání předmětu leasingu, neboť ještě v této době existovala možnost plnění leasingové smlouvy.
Z uvedeného plyne, že k zániku leasingové smlouvy došlo dnem 1.6.2004. Vzhledem k tomu pak podle ust. § 354 obch. zák. po zániku závazku pro nemožnost plnění nastávají obdobné účinky uvedené v § 351 obch. zák. Zejména zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, což se však mj. nedotýká nároků na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy (viz též ust. § 353 obch. zák.) a strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto druhou stranou plnění, toto plnění vrátí. Povinnosti vrátit si poskytnuté plnění mají obě smluvní strany; poskytnutá plnění, vzhledem k tomu, že ztratila svůj právní důvod, se v obchodních vztazích vyrovnávají podle ust. § 351 odst. 2 obch. zák. a právo na vrácení poskytnutého plnění nelze posuzovat podle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení.
V daném případě, jak již bylo uvedeno daný vztah je obchodním závazkovým vztahem, a proto se aplikují ust. § 354 a § 351 obch. zák. včetně úpravy promlčecí doby. Počátek běhu promlčecí doby na vrácení poskytnutého plnění, došlo-li k zániku závazkového vztahu z důvodu dodatečné nemožnosti plnění se řídí ust. § 391 odst. 1 obch. zák. (viz. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu české republiky ze dne 8.9.2010, sp.zn. Cpjn 204/2007).
Podle ust. § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Z hlediska posuzováné věci právo na vrácení poskytnutého plnění mohlo být u soudu uplatněno následující den po zániku leasingové smlouvy a od tohoto dne počala běžet čtyřletá promlčecí doba dle ust. § 397 obch. zák., která skončila 2.6.2008. Byla-li žaloba o vrácení částky 212.708,55 Kč podána u soudu dne 20.1.2009, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty a námitka promlčení byla důvodná. Závěry odvolací soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby jsou nesprávné.
Dovolací soud dále konstatoval, že probíhající dědické řízení po zemřelém, které bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 27.12.2006, č.j. 18 D 823/2003-196, které nabylo právní moci dne 27.1.2007, jímž bylo potvrzeno, že majetek náležející do dědictví po zemřelém nabyla Čeká republika, a to včetně pohledávky ve výši 212.708,55 Kč, nemá vliv na stavení či přerušení běhu promlčecí doby.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že dovolání žalovaného je důvodné, neboť odvolací soud zejména nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení směřující proti žalobou uplatněném nároku, popř. okamžik zániku leasingové smlouvy.
Další námitkou dovolatele týkající se existence či výpočtu její výši se dovolací soud s ohledem na uvedené závěry již pro nadbytečnosti nezabýval.
Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle ust. § 243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu