23 Cdo 1135/2012
Datum rozhodnutí: 23.05.2013
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák.





23 Cdo 1135/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně UNIPRO spol. s r. o. , se sídlem Šumperk, Uničovská čp.986/3, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 41030907, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Šumperk, Kozinova 1, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem Nový Malín 426, PSČ 788 03, o zaplacení 2 510 813 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 85/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo 129/2011-91, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo 129/2011-91, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. ledna 2011, č. j. 19 Cm 85/2010-70, v jeho výroku I. a III. se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo 129/2011-91, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. ledna 2011, č. j. 19 Cm 85/2010-70, v jeho výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 2 449 576,80 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaném a ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutím odvolacího soudu zůstal nedotčen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť nebyl napaden odvoláním.
Oba soudy při posuzování uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 1. 2007 do 17. 8. 2009 vyšly ze zjištění, že žalobkyně, jako zhotovitelka, a žalovaný, jako objednatel, si ve smlouvě o dílo ze dne 6. 10. 2005 v čl. X. bodu 1. pro případ prodlení zhotovitelky s předáním díla sjednali, že zhotovitelka zaplatí objednateli smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý den prodlení a v bodu 2. si pro případ prodlení objednatele s úhradou ceny předmětu plnění sjednali, že objednatel zaplatí zhotovitelce smluvní pokutu ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení. Cena díla byla sjednána ve výši 678 196 Kč bez DPH. Žalobkyně požadovala za uvedené období smluvní pokutu za prodlení se zaplacením částky 510 328,50 Kč, vyúčtované fakturou č. 26030110. Žalovaný dne 29. 1. 2009 zaplatil žalobkyni částku 250 000 Kč a cena díla byla doplacena dne 17. 8 2009. Soud prvního stupně, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil, přiznal žalobkyni smluvní pokutu za dobu od 1. 1.2007 do 17. 8 2009, představující 960 dnů prodlení a smluvní pokutu stanovil na částku 2 449 576,80 Kč. Ohledně další žalované částky ve výši 61 236,20 Kč soud prvního stupně žalobu zamítl; tento zamítavý výrok rozsudku nebyl dotčen odvoláním.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není odůvodněná námitka žalovaného, jíž vytýkal soudu prvního stupně nevyužití moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzovaném případě není sjednaná smluvní pokuta nepřiměřená. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků, a jestliže dlužník své závazky neplní, což podle odvolacího soudu je nejhrubším porušením smlouvy o dílo, nelze považovat za porušení zásady poctivého obchodního styku, když se žalobkyně domáhá svého práva na zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu sjednané ceny za dílo, které řádně provedla. Odvolací soud dále uvedl, že i když sankce za porušení povinností ze smlouvy nebyla dohodnuta pro obě strany rovnocenně, nelze z této skutečnosti dovodit rozpor se zásadou poctivého obchodního styku. Přihlédl i k tomu, stejně jako soud prvního stupně, že výlučně na žalobkyni od počátku provádění díla leželo riziko s prováděním díla, jestliže se zavázala zhotovit dílo v hodnotě přesahující půl milionu korun na vlastní náklady a nebezpečí. Přihlédl i k tomu, že mezi účastníky se jednalo o první obchodní vztah, žalobkyně tedy neměla povědomost o platební morálce žalovaného, a proto oba soudy přisvědčily žalobkyni, že bylo namístě zajistit si návratnost provedených investic a včasného zaplacení díla uvedenou smluvní pokutou. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považoval proto uvedenou smluvní pokutu za adekvátní, tedy nikoliv za nepřiměřenou k povaze zajištěného závazku. Konstatoval zároveň, že sjednaná smluvní pokuta byla výrazem smluvní volnosti účastníků závazkového vztahu, stejně jako fakt, že sazba smluvní pokuty se odvíjela od ceny díla, nikoliv od výše aktuálního dluhu. Zdůraznil rovněž, že s ohledem na ustálenou judikaturu nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat z její celkové výše závislé na délce prodlení. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o nesplnění předpokladů pro použití moderačního práva ke snížení smluvní pokuty je správný, proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Soudy podle názoru dovolatele neposuzovaly nepřiměřenost sazby smluvní pokuty podle okolností případu, a to jednak z hlediska účelu smluvní pokuty, nepřihlédly ani k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky a ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty. Podle dovolatele soudy nerespektovaly při svém rozhodování nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ÚS 523/07, v němž sice byla řešena otázka nepřiměřenosti výše smluvního úroku z prodlení, ale dovolatel má za to, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta má z praktického hlediska shodný následek jako nepřiměřená sazba úroků z prodlení, proto se domnívá, že závěry Ústavního soudu měly být použity při posuzování uvedené věci, byť se daní věc týká smluvní pokuty. Dovolatel zdůrazňuje, že v uvedené věci smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně ve skutečnosti představuje 182,5 % ročně z ceny díla, přičemž v uvedeném nálezu Ústavní soud též posuzoval sazbu 0,5% denně, tedy 182 % ročně, byť u úroků z prodlení. Poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu, podle něhož sazba úroku odpovídající úroku 182 % ročně, má spíše než charakter motivační charakter šikanózní a je očividně za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení, přičemž zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být podle Ústavního soudu dotčeným subjektem oprávněně pociťována jako nespravedlivá, pomíjející motivační a sankční funkci. Dovolatel též poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož je nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jako jednoho ze stěžejních principů ústavního soudnictví a že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy.
Dovolatel namítá, že soudy při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty nevzaly na zřetel skutečnost, že na výpočet výše smluvní pokuty neměly vliv případné částečné úhrady žalovaným, a že oproti původně sjednané ceně díla žalobkyní byla účtována nakonec cena nižší. Má za to, že taková konstrukce ujednání, kdy se vypočítává výše smluvní pokuty z celkové ceny díla a nikoliv z dlužné částky, je v rozporu s dobrými mravy, nebere-li ohled na skutečný dluh žalovaného. Poukazuje na to, že kdyby například dlužil i jen 1 Kč, platil by za takový dluh smluvní pokutu 2 552 Kč za každý den prodlení. Dovolatel má též za to, že při posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty mělo být přihlédnuto i k okolnosti, zda mezi účastníky byly sjednány rovné sankce. Poukazuje na to, že jeho sankce činila společně s 10 % úroky z prodlení 192,5 % ročně, zatímco sankce žalobkyně za porušení povinnosti činila 500 Kč denně, což představuje po přepočítání na procenta k ceně díla 0,073 % denně, roční sazbě 26,645 %, a spolu se zákonným úrokem z prodlení představovala celková sankce cca 36 % ročně.
Žalovaný je přesvědčen, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyjádření k dovolání nepodala, ale podáním ze dne 28. ledna 2013 navrhla vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví z důvodu, že po vydání rozsudku odvolacím soudem uzavřela se společností Bonera s. r. o. se sídlem v Brně, Svitavské nábřeží 920/33, identifikační číslo 47679794, smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž postoupila uvedené společnosti pohledávku za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. Navrhla proto, aby podle § 107a občanského soudního řádu bylo vydáno rozhodnutí o tom, že na místo žalobkyně vstupuje do řízení společnost Bonera s. r. o.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se částky 2 449 576,80 Kč s příslušenstvím, má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při rozhodování o moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty nepřihlédl dostatečně k okolnostem posuzované věci.
Odvolací soud při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty vyšel především z preferování smluvní volnosti stran, čímž ale ve skutečnosti přiměřenost smluvní pokuty touto úvahou neodůvodnil. Stejně tak není zdůvodněním přiměřenosti smluvní pokuty, jestliže odvolací soud konstatoval, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků a jestliže dlužník své závazky neplní, čímž porušuje zásadu poctivého obchodního styku, je uplatnění nároku na smluvní pokutu po právu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 do 1281/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 17/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle § 301 obch. zák.) Posuzoval-li odvolací soud přiměřenost smluvní pokuty ve vztahu k riziku spojenému s prováděním díla, které podle odvolacího soudu spočívalo výlučně na straně žalobkyně, jako zhotovitelky, je možno této úvaze přisvědčit, ale ne již závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty je přiměřená, když odvolací soud vzápětí připustil, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z ceny díla je relativně vysokou smluvní pokutou. Lze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu zejména skutečnost, že žalovaný jako dlužník měl podle smluvního ujednání platit smluvní pokutu za nezaplacení celé ceny díla, když ve skutečnosti již cca polovinu ceny zaplatil, tudíž měl platit smluvní pokutu i z ceny díla již zaplacené. Nepřihlédl v této souvislosti ani ke sjednané výši ceny díla, resp. odvolací soud se těmito skutečnostmi z hlediska nepřiměřenosti výše smluvní pokuty vůbec nevypořádal.
Pokud dovolatel namítal nepoměr povinností vyplývajících z nerovného poměru sjednaných sankcí za neplnění smlouvy jednotlivými smluvními stranami, Nejvyšší soud tuto námitku nepovažuje za odůvodněnou, neboť skutečnost, že smluvní pokuty zajišťují různé povinnosti účastníků, nemůže mít dopad na posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty ke konkrétní zajišťované povinnosti žalovaného. Nelze porovnávat nepřiměřenost smluvní pokuty zajišťující jednu povinnost s přiměřeností sankce jiné povinnosti.
Namítá-li dovolatel, že soudy nerespektovaly při svém rozhodování nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ÚS 523/07, je namístě poukázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, který s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu zaujal stanovisko, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou. Uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je aplikovatelné i na přezkoumávanou věc, kdy nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, nelze tedy při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty vycházet pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci. Neodůvodněná je námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval při svém rozhodnutí, že v uvedeném nálezu Ústavní soud též posuzoval sazbu 0,5% denně, tedy 182 % ročně, byť u úroků z prodlení, a že bylo namístě s ohledem na závěry Ústavního soudu postupovat i v posuzované věci při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty, sjednané ve stejné sazbě, tj. ve výši 0,5 % denně, což představuje 182,5 % ročně z ceny díla.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl s ohledem na výše uvedené uplatněn důvodně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Žalovaný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neuvedl však, v čem spatřuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil při posuzování nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu týkající se částky 2 449 576,80 Kč s příslušenstvím společně se závislými výroky o náhradě nákladů (bez jednání - § 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Pokud žalobkyně požadovala, aby Nejvyšší soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně podle § 107a o. s. ř. je třeba poukázat na § 243c odst. 1 o. s. ř., podle něhož pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení § 92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Je-li tedy v průběhu dovolacího řízení podán návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., soud k němu nepřihlíží (srov. § 41a odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2013


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu