23 Cdo 113/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 113/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 2 995 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 150/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 17 Co 74/2016-407, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 21 C 150/2007-381, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 001 001,36 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 17 Co 74/2016-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR. Dovolatel uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud v otázce pořadí uspokojení jistiny a jejího příslušenství odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, je nutno konstatovat, že v poukazovaném rozhodnutí šlo o případ, kdy nebylo dlužníkem při plnění určeno, zda chce splnit jistinu nebo její příslušenství, popř. v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství). V daném případě ale odvolací soud z emailové korespondence zjistil, že žalobce byl prostřednictvím svého zástupce předem žalovanou informován, jaká částka z budoucí platby má jít na úmor jistiny a jaká má být použita k uhrazení příslušenství. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, tedy vyplývá, že žalovaná určila, jaká částka připadá na jistinu a jaká částka připadá na úroky z prodlení. Poukazovaná judikatura dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, řešící otázku uspokojení jistiny dluhu a jejího příslušenství v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání obojího a dlužník při plnění neprojevil vůli v tom, zda je jeho úmyslem splnit jistinu nebo příslušenství, tedy nemůže dopadat na daný případ, když odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná dopředu určila, na co se má jaká částka z její budoucí platby započítat. Za situace, kdy odvolací soud dovodil, že bylo žalovanou určeno, jaká část připadá na jistinu a jaká na příslušenství, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Dovolatel ve vztahu k otázce pořadí uspokojení jistiny a jejího příslušenství odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Dovolatel však odkazuje na nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nelze na řešený případ vztáhnout, neboť řeší situaci, kdy dlužníkovo plnění nestačí vůči věřiteli na splnění všech jeho dluhů u tohoto věřitele a dlužník neurčí při plnění, který z více dluhů, případně v jaké části, chce splnit.
Ve vztahu k otázce stanovení příslušenství žalované částky (zákonných úroků z prodlení), kdy dovolatel tvrdí, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ustanovení § 797 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném ke dni 1. 4. 2013, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná neskončila šetření předmětné pojistné události v přiměřené době od jejího vzniku, a že splatnost závazku je tak třeba určit dle ust. § 517 obč. zák., tedy na základě výzvy žalobce , pak dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13.
Vyčítá-li dovolatel dále vady odvolacího řízení, které podle jeho přesvědčení měly spočívat v tom, že odvolací soud zamítl žalobcem uplatněný nárok v celém rozsahu zcela nesprávně, neboť nebylo se správným výsledkem vzato v úvahu částečné zpětvzetí žaloby ze dne 17. 7. 2013, ačkoliv soud prvního stupně částečnému zpětvzetí žaloby svým usnesením ze dne 1. 8. 2013, č. j. 21 C 150/2007-269 vyhověl, pak k těmto vadám nemohl dovolací soud přihlížet, neboť nebyla naplněna podmínka přípustnosti dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), a tyto vady nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu