23 Cdo 1095/2012
Datum rozhodnutí: 26.06.2012
Dotčené předpisy: § 549 obch. zák.




23 Cdo 1095/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Poděbrady, Fügnerova 651, s adresou pro doručování Kolín, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, proti žalované VEJSADA a spol. v.o.s. , se sídlem Velký Osek 648, PSČ 281 51, identifikační číslo osoby 49546562, zastoupené JUDr. Jiřím Jíchou, advokátem se sídlem Praha 9, Podnikatelská 565, o zaplacení 435 982 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č.j. 1 Cmo 164/2011-164, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 972 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Jíchy, advokáta se sídlem Praha 9, Podnikatelská 565.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č.j. 1 Cmo 164/2011-164, změnil napadenou částí výroku II. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č.j. 48 Cm 117/2006-141, ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení 435 982,30 Kč s příslušenstvím; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se neztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Praze, který dovodil oprávněnost uplatněného nároku žalobce na zaplacení 435 982,30 Kč s příslušenstvím, představující žalobcem tvrzenou cenu za provedení víceprací ve prospěch žalované při rekonstrukci domu v K., R. 87.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že smlouvou o dílo ze dne 20.4.1997 se žalobce, jako zhotovitel, zavázal k provedení prací v přízemí objektu R. 87 v K. a žalovaná, jako objednatelka, se zavázala zaplatit za provedené dílo 1 111 154 Kč bez DPH. Ve smlouvě bylo v čl. III. dohodnuto, že v případě rozšíření rozsahu prací oproti rozpočtu budou takové práce uvedeny ve stavebním deníku a takovou skutečnost objednatel po ověření odsouhlasí. V čl. V., bodu 4 se zhotovitel zavázal v případě potřeby zajistit případné vícepráce proti zvláštní úhradě odsouhlasené oběma smluvními stranami. Vícepráce byly vyúčtovány fakturou č. 97/072 ze dne 17.12.1997 se splatností k datu 27.12.1997. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že smlouvou předpokládaný stavební deník veden nebyl a nebyly tak dohodnutým způsobem zapisovány vícepráce. Ačkoliv se další práce na objektu realizovaly, nebyly písemně objednány a z hlediska cenového rozpočtu odsouhlaseny. O provedení víceprací nedošlo k písemné dohodě. Žalobce neupozornil žalovanou na zvýšení ceny díla a cenové navýšení účastníci neprojednali. Samotné vícepráce však byly podle závěru soudu prvního stupně žalovanou akceptovány mlčky, a proto ve smyslu § 549 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) přiznal žalobci za provedené vícepráce cenu přiměřeně zvýšenou ve výši požadované žalobcem, když podle znaleckého posudku č. 3839-05-100 ze dne 30.5.2005, zpracovaného Ing. Petrem Řepou, byly vícepráce na předmětném objektu ohodnoceny ještě ve vyšší výši.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně v právním posouzení nároku na zaplacení víceprací pochybil. S ohledem na dispozitivní charakter ustanovení § 549 obch. zák. dovodil, že prvotním předpokladem pro existenci uplatněného nároku žalobce, jako zhotovitele, je dohoda stran ohledně rozšíření či změny díla a naplnění smlouvou sjednaných podmínek. Jestliže smluvní podmínky ohledně provádění víceprací nebyly ze strany žalobce, jako zhotovitele, dodrženy, nebyl veden stavební deník a před zahájením tvrzených víceprací si zhotovitel neopatřil souhlas objednatele s provedením víceprací a jejich cenou, odvolací soud dovodil, že neexistenci smluvených podmínek pro úhradu víceprací nelze nahradit výslechy svědků a nejsou právně významná ani tvrzení žalobce, že vedl jakýsi sešit víceprací, který se ztratil. Žalobce ani netvrdil, že žalovaná zápisy v tomto sešitu jakkoli signovala a že by zvláštní úhradu víceprací s žalovanou jakkoli předem projednal. Pokud se týká případného bezdůvodného obohacení žalované, odkázal odvolací soud v tomto směru na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je nemožný souběh nároku podle § 549 obch. zák. a nároku na vypořádání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na zaplacení víceprací nemá žalobce nárok, a proto v rozsahu požadovaného zaplacení částky 435 982,30 Kč společně s příslušenstvím změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku II. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost týkající se částky 435 982,30 Kč s příslušenstvím, dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci a důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části.
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nezohlednil při právním posouzení svědecké výpovědi svědků z předchozích řízení a znalecký posudek Ing. Petra Řepy ze dne 30.5.2005. Navíc se odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v části hodnocení důkazů jeví žalobci jako nesrozumitelné, a proto je podle něj rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že právní posouzení nároku žalobce založil odvolací soud především na skutečnosti existence či neexistence tzv. stavebního deníku. Podle názoru dovolatele není však rozhodující, zda existoval či nikoliv stavební deník, ale zda vícepráce byly vykonány. Namítá, že odvolací soud při právním posouzení vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že vykonání víceprací bylo prokázáno svědeckými výpověďmi a závěry znaleckého posudku. Provedením víceprací tak žalovaná získala majetkový prospěch, ať již plněním z bezdůvodného obohacení nebo plněním ze závazku smlouvy o dílo uzavřené ohledně víceprací.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části, spatřuje dovolatel v tom, že některá skutková zjištění nejsou v souladu s vykonanými důkazy, jako např. že nebyl veden stavební deník. Poukazuje v tomto směru na své vyjádření a výpověď svědka Ing. V. z 5.12.2002. Nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, podle něhož žalobce neprojednal a neodsouhlasil provedení víceprací s žalovanou. Poukazuje na to, že jako zhotovitel nemohl mít žádný důvod, aby svévolně na své náklady prováděl vícepráce. Nebylo ani prokázáno, že by se žalovaná bránila provádění víceprací.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a že žádný z uplatněných dovolacích důvodů není naplněn. Odvolací soud se podle žalované vypořádal s provedenými důkazy a řádně zdůvodnil, proč k některým zjištěním s ohledem na svůj právní závěr nepřihlédl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
V daném případě při přezkoumání právního závěru o zamítnutí nároku na zaplacení zvýšené ceny díla, resp. víceprací, je třeba vyjít z ustanovení § 549 obchodního zákoníku, jak správně učinil odvolací soud, které, jako dispozitivní ustanovení, předpokládá, že mezi účastníky smlouvy o dílo je uzavřena smlouva ohledně víceprací.
Podle § 549 odst. 1 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou.
Ustanovení § 549 odst. 2 obch. zák. stanoví, že pokud se strany po uzavření smlouvy dohodnou na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla.
Ze skutkového závěru soudů vyplývá, že v bodu III. smlouvy o dílo ze dne 20.4.1997 si účastníci sjednali: V případě, že se rozsah prací rozšíří oproti rozpočtu, bude tato skutečnost uvedena do stavebního deníku, kde ji objednatel po prověření odsouhlasí . Ve smlouvě v čl. V. bodu 4. se zhotovitel zavázal, že v případě potřeby zajistí případné vícepráce, oproti zvláštní úhradě odsouhlasené oběma smluvními stranami.
Podle § 272 odst. 2 obch. zák., obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.
Výše uvedeným ujednáním ve smlouvě o dílo si tedy účastníci ve smyslu § 272 odst. 2 obch. zák. sjednali, že smlouva ohledně víceprací musí být sjednána v písemné formě.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz str. 3 odůvodnění rozsudku) nebyly další práce na objektu, který byl předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, písemně objednány, nebyly jako dodatek ke smlouvě potvrzeny a z hlediska cenového rozpočtu, jak smlouva o dílo ukládala, ani odsouhlaseny. Soud prvního stupně konstatoval, že již z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26.9.2005, č.j. 7 C 30/2004-39, má za prokázané zjištění, že mezi účastníky nedošlo k písemné dohodě o provedení víceprací na předmětném objektu, žalobce neupozornil žalovanou na zvýšená ceny díla, přičemž cenové navýšení (kalkulaci víceprací) účastníci ani neprojednávali. Samotné vícepráce byly pouze žalovanou akceptovány mlčky, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, bez toho, že by byla řešena cenová otázka víceprací.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil na základě výše uvedených skutkových zjištění skutkový závěr, že k písemné dohodě ohledně víceprací nedošlo.
Jestliže si tedy účastníci v písemné formě podle § 272 odst. 2 obch. zák. nedohodli rozšíření díla ve smyslu § 549 odst. 1 obch. zák., nedošlo tak mezi nimi, jak správně dovodil odvolací soud, k dohodě ohledně víceprací a nelze proto v posuzovaném případě aplikovat ustanovení § 549 obch. zák.
Námitky dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k důkazům prokazujícím, že vícepráce provedeny byly (svědeckým výpovědím, znaleckému posudku), jsou s ohledem na výše uvedený právní závěr bezdůvodné. Dovolací soud se proto s těmito námitkami dále nezabýval, bylo-li pro posouzení věci rozhodné, zda byla uzavřena písemná dohoda o provedení víceprací a nikoliv, zda byly vícepráce skutečně provedeny.
Odvolací soud správně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 29.7.2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, též rozhodnutí ze dne 22.9.2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 nebo ze dne 23.2.2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010) dospěl k závěru, že plnění z titulu víceprací bez uzavření dohody není bezdůvodným obohacením objednatele na úkor zhotovitele, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a 454 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jelikož v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud na základě výše uvedených skutkových závěrů, které mají oporu v provedeném dokazování v podstatné části (tj. zejména na zjištění obsahu smlouvy o dílo ze dne 20.4.1997, podle níž si žalobce s žalovanou sjednal pevnou cenu díla, sjednal si písemnou formu dohody o případném provádění víceprací a na zjištění neexistence písemné dohody o provedení víceprací), správně dovodil, že žalobce nemá nárok na zaplacení uplatněné pohledávky ve výši 435 982,30 Kč s příslušenstvím, a to jak z titulu ustanovení § 549 obch. zák., tak ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Nedůvodný je uplatněný dovolací podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou dovolatel spatřuje v nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud takovou vadu řízení v dané věci neshledal, odvolací soud svůj právní závěr v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil a uvedl, proč nepřihlédl s ohledem na svůj právní názor k některým důkazům.
Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud posoudil nárok žalobce správně v souladu s hmotným právem a dosavadní ustálenou judikaturou, a proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 23 010 Kč (§ 3 odst. 1, 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 662 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 27 972 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 26. června 2012


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu