23 Cdo 1088/2011
Datum rozhodnutí: 27.02.2012
Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř.




23 Cdo 1088/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Advokátní kancelář Paroulek, Zrůstek, Lůdl, v. o. s. se sídlem v Praze 4, Doudlebská 5/1699, insolvenční správce dlužníka KOMETA PS, a. s. , Sportovní 486/4, 602 00 Brno, IČ 60721651, proti žalovanému 1) Statutární město Brno , Dominikánské nám. 196/1, 601 69 Brno, IČ 44992785, žalované 3) Sportovní a rekreační areál Kraví hora , příspěvková organizace, Dominikánská 196/2, 601 69 Brno, IČ 71214747, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem v Brně, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, žalovanému 4) Lázně města Brna, p. o. , Rašínova 643/12, Brno, IČ 00836222, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 105/2009, o dovolání Komety PS, a.s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2010 č.j. 4 Cmo 295/2010-86, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením č. j. 17 Cm 105/2009-73 ze dne 1. 9. 2010 nepřipustil Krajský soud v Brně vstup dlužníka, společnosti KOMETA PS a. s. se sídlem, v Brně, Sportovní 686/4, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené z. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení pro to, aby postupem podle ust. § 93 o. s. ř. vstup této společnosti do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce připustil. Soud prvního stupně vycházel z toho, že usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 24 INS 4201/2009-A-82 ze dne 5. 10. 2009 byl zjištěn úpadek dlužníka KOMETA PS a. s. Brno, na její majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byla ustanovena Advokátní kancelář Paroulek, Zrůst, Lůdl, v. o. s.. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 20. 7. 2009, insolvenční správce podal návrh na pokračování v řízení dne 20. 11. 2009, návrh na pokračování v řízení podal též dlužník dne 16. 11. 2009. Soud prvního stupně konstatoval, že dnem, kdy došel soudu návrh insolvenčního správce na pokračování v řízení, se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo dlužníka.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. prosince 2012, č. j. 4 Cmo 295/2010-86 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vyslovil závěr, že z ust. § 246 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že prohlášením konkurzu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a vykonávat též práva a povinnosti, která příslušejí dlužníkovi, pokud souvisejí s majetkovou podstatou. Z ust. § 264 téhož zákona pak vyplývá, že v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkurzu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce. Dnem, kdy došel soudu jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Ze zákona tedy jasně vyplývá, že účastníkem řízení přerušeného prohlášením konkurzu, v němž dlužník vystupuje jako žalobce, se dnem, kdy soudu došel návrh insolvenčního správce na pokračování v řízení, stává místo dlužníka insolvenční správce. Protože na insolvenčního správce přešla prohlášením konkurzu oprávnění nakládat s majetkovou podstatou i výkon práv a plnění povinností, které příslušejí dlužníkovi, nemůže mít dlužník právní zájem na výsledku řízení, když tento zájem reprezentuje a hájí místo dlužníka jako účastník řízení insolvenční správce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, v němž uvedl, že je považuje za přípustné podle ust. § 238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože jde o insolvenční věc, řízení bylo vyvoláno právními dopady aplikace § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy na místo dlužníka do řízení vstoupil žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v aplikaci ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání opírá dovolatelka o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále potom uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka vyslovuje následující námitky proti usnesení odvolacího soudu:
1) usnesení je zásahem do jejích ústavně garantovaných vlastnických práv: dovolatelka zde uvádí, že pohledávka, která je předmětem sporu, je jejím majetkem a dlužník má i v průběhu insolvenčního řízení možnost uplatňovat svá vlastnická práva, jeho vlastnická práva k majetkové podstatě jsou v insolvenčním řízení omezena pouze v takovém rozsahu, který výslovně připouští insolvenční zákon. Ust. § 264 odst. 2 insolv. zákona dává dlužníkovi možnost hájit jeho majetek za situace, kdy tak nečiní insolvenční správce. Je ústavně garantovaným vlastnickým právem dlužníka chránit a rozmnožovat majetkovou podstatu všemi způsoby, které nejsou zákonem zakázány. Meritorní rozhodnutí v projednávané věci je způsobilé zasáhnout do práv a povinností dlužníka k jeho majetku (žalované pohledávce). Žalobce nevyslovil nesouhlas s vedlejším účastenstvím dlužníka na jeho straně. Za této situace je zbavení práva dlužníka na podporu žalobce při soudním vymáhání pohledávky ve vlastnictví dlužníka zásahem do ústavně garantovaného vlastnického práva dlužníka.
2) usnesení je zásahem do ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a soudní ochranu: rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu trpí vadou, která podle názoru dovolatelky spočívá v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejími tvrzeními a argumenty. Odůvodnění odvolacího soudu jen citací zákonných práv insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Soud tak nepřípustně zasáhl do práv dlužníka na spravedlivý proces. Jedná se o hrubé vady řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
3) v usnesení soud věc nesprávně právně hodnotí: jestliže odvolací soud uvedl ve svém usnesení, že na insolvenčního správce přešla oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a zájem dlužníka reprezentuje a hájí místo dlužníka insolvenční správce, který se stal účastníkem řízení, dopustil se podle názoru dovolatelky nesprávného právního názoru. Podle dovolatelky není přípustné, aby vlastnická práva dlužníka byla realizována v insolvenčním řízení skrze osobu insolvenčního správce, dlužník nemůže být svých vlastnických práv zbaven a je možno je omezit jen v mezích zákona. Dlužník má na výsledku sporu právní zájem, neboť hájí hospodářská práva svých věřitelů a akcionářů a tohoto práva nemůže být zbaven.
S ohledem na uvedené námitky navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usensení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání dlužníka podali shodné vyjádření žalovaní uvedení jako první a čtvrtý. Ztotožnili se s rozhodnutím soudů obou nižších stupňů a vyslovili svůj nesouhlas se vstupem dlužníka do řízení.
Vyjádření podal i žalovaný uvedený jako třetí. Vyslovil nesouhlas s názorem dovolatelky na přípustnost dovolání. Podle jeho názoru platí pro přípustnost dovolání podle ust. § 238a o. s. ř. obdobně ust. § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolání je proto přípustné jen tehdy, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně mající povahu rozhodnutí ve věci samé. Tak tomu ale v posuzovaném případě není. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení není rozhodnutím ve věci samé, nelze jeho přípustnost dovozovat ani z ust. § 237 o. s. ř. Třetí žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání dlužníka jako nepřípustné odmítl a dlužníkovi uložil povinnost k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přichází v úvahu přípustnost dovolání jen jde-li o rozsudky ve věci samé, v nichž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V daném případě se však nejedná o rozsudek ve věci samé, nýbrž o usnesení, kterým se řeší procesní otázka. Dovolání proto není přípustné.
Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř., pokud bylo odvolacím soudem rozhodováno ve věci samé. O takový případ se v této věci nejedná. Věcí samou se totiž rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdo 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění vedlejšího účastníka do řízení, je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé. Přípustnost dovolání proto nelze posoudit podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je dále přípustné podle § 238 o. s. ř., musí se však jednat o usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po povolení obnovy řízení. V dalších taxativně vymezených věcech (např. ve věci insolvenčního řízení, ve věci výkonu rozhodnutí, apod.) je dovolání přípustné podle § 238a o. s. ř.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. V posuzovaném případě nebylo vydáno soudy usnesení v insolvenčním řízení, nýbrž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vstupu vedlejšího účastníka na straně žalobkyně do řízení o ochranu před nekalou soutěží. Dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tak nemůže být přípustné.
Rovněž z žádného ustanovení (a to ani z ustanovení § 239 o. s. ř., kterým je upravena přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu) však nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 93 o. s. ř. Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání aniž by se mohl věcí zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně náhrady nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. února 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu