23 Cdo 1069/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.





23

Cdo 1069/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně
E. T.,
proti žalované
A.-R.-S., spol. s r. o.,
zastoupené JUDr. A. K., advokátem, o zaplacení 572.509,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1360/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 208/2007-214, takto:


I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 208/2007-214, ve výroku I. bod 1
se zrušuje
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání směřující proti výroku I. bod 2 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 1 Cmo 208/2007-214,
se odmítá.


Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 23 Cm 1360/96-124, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 33.677,- Kč spolu s 16 % úrokem z prodlení od 15. 3. 1996 do zaplacení (výrok I.), žalobu do částky 538.832,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 3. 1996 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 572.509,- Kč s přísl. jako doplatku ceny díla stavby čerpací stanice P. v J. na základě smlouvy o dílo z 29. 6. 1995, kterážto pohledávka jí byla postoupena.

Žalovaná proti tomuto nároku uplatnila obranu, spočívající v započtení proti nároku na smluvní pokutu za pozdní dokončení díla a na ušlý zisk za dobu prodlení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná má nárok na smluvní pokutu 10.000,- Kč denně za 16 dní prodlení, tj. na 160.000,- Kč, a dále na náhradu škody podle § 373 an. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) ve formě ušlého zisku, který soud vyčíslil v částce 23.677,- Kč za den prodlení, kteroužto částku odvodil z hospodářského výsledku žalované za účetně nejslabší měsíc leden 1996. Uvedené protinároky žalované započtením snížily nárok žalobkyně na částku 33.677,- Kč, do níž bylo žalobě vyhověno, kdežto v rozsahu započtení zanikl nárok žalobkyně ve výši 538.832,- Kč, a proto co do této částky byla žaloba zamítnuta.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 267.790,- Kč se 16 % úrokem z prodlení p. a. od 15. 3. 1996 do zaplacení a ohledně zaplacení 271.042,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni.

Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 32 Odo 271/2005-200, kterým byl jeho předchozí rozsudek ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 1 Co 2/2004-152, v rozsahu výroku I. a IV. zrušen se závazným právním názorem o způsobu výpočtu ušlého zisku.

Odvolací soud vyšel ze závěru, že Nejvyšší soud měl pouze výhradu k odpočtu daně z příjmu a že tedy měl být vzat v úvahu nikoli čistý, nýbrž hrubý zisk. Dále odvolací soud z hlediska procesněprávního zdůraznil důkazní břemeno, spočívající na žalované, která však předložila k důkazu o výši ušlého zisku pouze zprávu Finančního úřadu O. za roky 1996 a 1997 a potvrzení o průměrném denním zisku za leden 1996 ze dne 11. 6. 2002, které měl odvolací soud za nevyhovující, resp. nepostačující, protože vychází jen z příjmů žalované v jediném měsíci a především nemá povahu důkazu (je vystaveno samotným žalovaným).

Odvolací soud z uvedeného důvodu vycházel pouze z údajů FÚ O. o hrubém zisku žalovaného za roky 1996 a 1997 a po jejich zprůměrňování tak získal částku 111.042,- Kč, kterou jako ušlý zisk proti žalované pohledávce započetl. Do této výše proto žalobu zamítl a ve zbývající části žalobě vyhověl.

Dovoláním ze dne 14. 2. 2008 žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) a jako důvod dovolání uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Dovolání dovolatelka podala proti výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu.

Dovolatelka v dovolání poukazuje na právní názor Nejvyššího soudu v jeho předcházejícím rozhodnutí ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 271/2005, že odvolacím soudem použitý způsob výpočtu výše ušlého zisku jako rozdílu mezi výdaji a příjmy s použitím údajů pro daň z příjmů v souvislosti s rozhodným obdobím je nesprávný, resp. v rozporu s hmotným právem. Při posuzování výše zisku nelze vycházet z čistého zisku podle daňových předpisů, protože jde o zcela jinou ekonomickou a právní kategorii a právní posouzení odvolacího soudu dovolací soud hodnotil jako nesprávné.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí své předchozí stanovisko nezměnil, pouze k čistému zisku připočítal uhrazenou část daně a o tuto částku zvýšil započitatelnou pohledávku žalované. Nerespektoval tak právní názor Nejvyššího soudu.

Podle mínění dovolatelky je nesprávná i úvaha odvolacího soudu o důkazní povaze žalovanou předloženého přehledu tržeb a nákladů za rok 1996. Jde o důkaz, jako každý jiný, navíc ani žalobkyně proti němu nevznesla žádné námitky.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání pouze sděluje, že pro řízení dovolací nemá procesního zástupce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.). Dále konstatoval, že s ohledem na č. l. II., bod 12 zák. č. 7/2009Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, (dále jen o. s. ř. ) dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 538.832,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobě bylo vyhověno do částky 267.790,- Kč s příslušenstvím (výrok I. bod 1) a žaloba byla zamítnuta co do částky 271.042,- Kč (výrok I. bod 2).

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka napadla výrok I. rozsudku odvolacího soudu, tj. jeho body 1 a 2.

V bodě 1 výroku I. rozsudku odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 267.790,- Kč s přísl. a v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu v tomto rozsahu zamítl. V této části je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a), o. s. ř.

V bodě 2 výroku I. rozsudku odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení 271.042,- Kč s přísl.; v této části byl tedy potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání žalovaného směřující proti tomuto výroku je tzv. subjektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem nebyla žalovanému způsobena újma v odstranitelná zrušením tohoto výroku. Vzhledem k tomu dovolacímu soudu nezbývá než dovolání v této části odmítnout.

Dovolací soud se bude proto dále zabývat dovoláním směřujícím proti výroku I. bod 1 rozsudku odvolacího soudu (tj. zaplacením částky 267.790,- Kč s přísl.), kde je dovolání přípustné.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo nebo povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci, shora uvedeném, dovodil, že ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu.

Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným.

Poškozená strana může podle ust. § 381 obch. zák. namísto skutečně ušlého zisku požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušení smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká (tzv. abstraktní ušlý zisk).

V posuzovaném případě odvolací soud nepochybil, pokud při stanovení výše zisku vycházel z delšího časového období. Z odůvodnění jeho rozhodnutí však nevyplývá, zda se v období, které vzal za základ pro stanovení výše ušlého zisku, nezměnily podmínky podnikání, např. zda nedošlo ke změně daní (DPH, spotřební daně), popř. ke změně poměrů v okolí, které mohly mít vliv na objem obchodů (např. vybudování dalších čerpacích stanic) nebo ke změně u samotného podnikatele (např. omezení provozní doby apod.), což by mohlo ovlivnit stanovení výše ušlého zisku.

Napadené rozhodnutí z uvedeného nevychází a proto není správné a přesvědčivé. Naplňuje tak dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

V dané věci je dále možné, aby se poškozený namísto konkrétního ušlého zisku domáhal zaplacení tzv. abstraktního ušlého zisku ve smyslu § 381 obch. zák. Taktéž není vyloučeno, aby soud, pokud bude možné zjistit výši ušlého zisku s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nebude možné zjistit vůbec, postupoval podle ust. § 136 o. s. ř. a určil výši ušlého zisku podle své úvahy.

Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části týkající se výroku I. bodu 1 rozsudku a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odstavec 3 věta první cit. ustanovení); dovolání směřující proti výroku I. bodu z rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost.

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu