23 Cdo 1062/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 391 obch. zák., § 398 obch. zák., § 266 obch. zák., § 35 obč. zák.




23 Cdo 1062/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Investment Banking Services, a.s., člen skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 27081907, zastoupené Mgr. Markétou Buriancovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 135, proti žalované STAVES s.r.o., se sídlem v Olomouci, Přerovská 765/5, PSČ 783 71, identifikační číslo osoby 45194629, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o zaplacení částky 1 067 524,40 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 21/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2007, č. j. 2 Cmo 381/2005-112, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2007, č. j. 2 Cmo 381/2005-112, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2005, č. j. 27 Cm 21/2003-77, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. června 2005, č. j. 27 Cm 21/2003-77, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 067 524,40 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů státu (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 2 Cmo 381/2005-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi účastníky byla dne 28. května 1998 uzavřena leasingová smlouva podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák ), jejímž předmětem bylo minirypadlo OK RH 1.3 a jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky finančního leasingu movitých předmětů IPB leasing, a.s. (dále též jen všeobecné podmínky ). Žalovaná jako leasingový nájemce neoprávněně pronajala předmět leasingu třetí osobě, jíž byl odcizen. Leasingová smlouva tak podle všeobecných obchodních podmínek za analogického použití ustanovení § 680 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) zanikla odcizením předmětu leasingu, a to nejpozději k datu 24. listopadu 1998, když k tomuto datu žalovaná oznámila příslušné pojišťovně pojistnou událost spočívající v odcizení pojištěné věci. Žalobní nárok odvolací soud posoudil jako nárok na finanční vypořádání z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy. S ohledem na vznesenou námitku promlčení dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu čtyřleté promlčecí doby (ustanovení § 397 obch. zák.) je předčasné ukončení leasingové smlouvy, ke kterému došlo nejpozději dnem 24. listopadu 1998. Od následujícího dne, tj. 25. listopadu 1998 mohla žalobkyně uplatnit svá práva z předčasně ukončené smlouvy u soudu. Pokud tak učinila až 8. ledna 2003, stalo se tak po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a soudy nižších stupňů proto uplatněné právo žalobkyni nepřiznaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů podle obsahu dovolání na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o promlčení nároku žalobkyně. Nárok žalobkyně sestával z dlužných splátek, úroků z prodlení, smluvní pokuty a náhrady škody. Odvolací soud chybně posoudil celý nárok žalobkyně jako nárok z předčasného ukončení leasingové smlouvy.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pominul několikeré porušení povinností žalované z leasingové smlouvy. Nejpodstatnější je předání předmětu leasingu třetí osobě bez vědomí žalobkyně. Povinnost k náhradě škody lze potom dovozovat i z článku 3 všeobecných podmínek, podle něhož nese leasingový nájemce plnou odpovědnost za případné škody vzniklé na předmětu leasingu. Žalovaná také neoznámila žalobkyni jako leasingovému pronajímateli pojistnou událost a nepředala jí originál hlášení pojistné události, jak jí bylo uloženo ve všeobecných podmínkách.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud chybně nárok žalobkyně na náhradu škody kvalifikoval jako nárok z předčasného ukončení leasingové smlouvy a následně nesprávně potom určil počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud nesprávně upřednostnil obecné znění zákona oproti smluvním ujednáním v obchodních podmínkách, navíc nesprávným odkazem na ustanovení občanského zákoníku týkající se nájemní smlouvy. Podle článku 9.3 všeobecných podmínek mají být v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu nebo totální havárie pokryty všechny náklady (výdaje) pronajímatele spojené se vznikem, průběhem a ukončením leasingové smlouvy, včetně ušlého zisku, (který však dovolatelka nepožadovala) vyrovnáním. Částka uplatněná v žalobě jako náhrada škody představuje skutečnou škodu, tedy náklady vynaložené žalobkyní na leasingovou smlouvu. Uvedené náklady přitom mohla vyčíslit až v okamžiku doručení dopisu pojišťovny, kterým jí sdělovala, že nahlášená pojistná událost spočívající v odcizení minirypadla není kryta pojištěním, a k tomu došlo až v lednu 1999. Až tehdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o tom, že došlo k neoprávněnému nakládání s předmětem leasingu a jeho následnému odcizení. Odvolací soud měl proto posuzovat počátek běhu promlčecí doby podle úpravy v obchodního zákoníku pro náhradu škody, podle něhož začíná promlčecí doba běžet až dnem, kdy se poškozený (tedy dovolatelka) dozvěděl a mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Všeobecné podmínky obsahují vlastní úpravu poměrů účastníků pro případ odcizení předmětu leasingu nebo totální havárie. V případě odcizení předmětu leasingu se ukončuje předčasně smlouva, a to uplynutím posledního dne měsíce, v němž pojišťovna uzná, že předmět leasingu byl zničen, nebo v němž policie ukončí pátrání po odcizeném předmětu leasingu.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že závěry odvolacího soudu považuje za správné. odvolací soud posoudil nárok žalobkyně správně jako nárok z předčasného ukončení smlouvy (nikoli jako nárok na náhradu škody) a jako takový je promlčen.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud, který vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, jednak věc posuzoval podle ustanovení § 680 obč. zák., které na projednávanou věc nedopadá a jednak nesprávně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o zániku smlouvy (ustanovení § 354 a § 351) a promlčení (§ 391).
Předně je třeba uvést, že právní podstata leasingu nemá v České republice speciální zakotvení v konkrétním právním ustanovení (ať občanského či obchodního zákoníku). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je leasingová smlouva smlouvou nepojmenovanou (inominátní) podle § 269 odst. 2 obch. zák., práva a povinnosti stran se řídí úpravou dohodnutou ve smlouvě, zpravidla v obchodních podmínkách smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008). Aplikace ustanovení § 680 obč. zák. o skončení nájmu na projednávanou věc je proto nepřípadná.
Otázka nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu byla dlouho v judikatuře řešena rozporně. Za účelem sjednocení judikatury v těchto věcech přijal Nejvyšší soud dne 8. září 2010 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu sp. zn. Cpjn 204/2007, v němž komplexně řeší otázky nároků při předčasném ukončení leasingu (dostupné např. na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že zanikne-li závazek z leasingové smlouvy předčasně v důsledku zničení předmětu leasingu, jeho odcizení či ztráty, dochází k zániku tohoto závazku pro dodatečnou nemožnost plnění. K řádnému ukončení závazku z leasingové smlouvy by totiž došlo až splněním všech závazků z této smlouvy, obvykle převodem vlastnictví předmětu leasingu na leasingového nájemce. Jestliže půjde o obchodní závazkový vztah aplikuje se v takovém případě podle ustanovení § 354 obch. zák. obdobně ustanovení § 351 obch. zák. o účincích zániku smlouvy odstoupením.
Tzv. konečné vyrovnání závazků stran učiněné na základě dohody stran ve smlouvě o finančním leasingu nemá význam z hlediska počátku běhu promlčecí doby. Toto tzv. konečné vyrovnání může mít význam z hlediska splatnosti pohledávek.
Běh promlčecí doby u práva na vrácení poskytnutého plnění v případě dodatečné nemožnosti plnění se řídí ustanovením § 391 odst. 1 obch. zák. Podle tohoto ustanovení u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Odvolací soud ustanovení § 391 obch. zák. ve věci nesprávně aplikoval, dospěl-li k závěru, že pro počátek běhu promlčecí doby celého nároku uplatněného žalobkyní je rozhodující ukončení smlouvy. Žalobkyně přitom (jak vyplývá z obsahu spisu) žalobou uplatnila několik nároků (dlužné splátky, úroky z prodlení, smluvní pokutu a náhradu škody).
Pro účely posouzení otázky promlčení je přitom nutné každý z uplatněných nároků posuzovat zvlášť.
Bez ohledu na zánik závazku v důsledku odcizení předmětu leasingu je nutno posuzovat otázku promlčení nároku žalobkyně na dlužné splátky splatné 5. ledna 1999, 5. února 1999 a 5. března 1999, úroky z prodlení, vázané podle článku 7.1. všeobecných podmínek na pozdní úhradu splátek a dále podle článku 7.2. všeobecných podmínek na pozdní úhradu splátek také vázanou smluvní pokutu. Jestliže strany projevily v leasingové smlouvě ve smyslu ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy (odcizení předmětu leasingu) právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy trvalo i po ukončení smlouvy, řídí se běh promlčecí doby práva na zaplacení těchto splátek ustanovením § 392 odst. 1 a 2 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007).
Ve zbývající části nároku z obsahu spisu nevyplývá, že si soudy nižších stupňů dostatečně vyjasnily, jde-li skutečně o nárok z odpovědnosti za škodu a pokud ano, na jaké porušení povinnosti (jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu) žalobkyně nárok na náhradu škody váže. Uvedené je přitom významné pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby. Uplatňuje-li žalobkyně nárok na náhradu škody z porušení některé z povinností žalované za dobu trvání leasingové smlouvy, řídí se běh promlčecí doby ustanovením § 398 obch. zák. Je-li však uplatněný nárok svou povahou nárokem spojeným s předčasným ukončením smlouvy (článek 9 všeobecných podmínek), je třeba za použití výkladových pravidel (§ 266 obch. zák a § 35 obč. zák.) nejprve posoudit, zdali projevy vůle účastníků pro případ odcizení předmětu leasingu směřovaly skutečně ke sjednání náhrady škody či nikoli.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Výše uvedená ustanovení formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004). Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005).
Teprve poté, kdy si soud vyřeší, zdali projevy vůle účastníků směřovaly skutečně ke sjednání náhrady škody podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. či nikoli, se může zabývat otázkou běhu promlčecí doby. V prvém případě by se potom počátek běhu promlčecí doby řídil ustanovením § 398 obch. zák., v případě druhém ustanovením § 391 obch. zák. (srov. výše citované Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je z těchto důvodů neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyššímu soudu proto vzhledem k uvedenému nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a poněvadž důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 citovaného ustanovení).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu