23 Cdo 1045/2012
Datum rozhodnutí: 26.03.2013
Dotčené předpisy: § 536 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 1045/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Aerosol - service, s.r.o. , se sídlem Pletený Újezd, Družstevní 2, Unhošť, PSČ 273 51, identifikační číslo osoby 25604279, proti žalované MORÁVIA-CHEM, s.r.o. , se sídlem Hrobice 145, PSČ 763 15, identifikační číslo osoby 25314416, zastoupené Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem Olomouc, Masarykova 795/41, o zaplacení 279 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 120/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č.j. 4 Cmo 289/2011-104, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 410 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Libora Špundy, advokáta se sídlem Olomouc, Masarykova 795/41.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č.j. 4 Cmo 289/2011-104, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2011, č.j. 7 Cm 120/2006-73, tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 279 650 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení požadované částky na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5.2.2003 podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou, a žalovanou, jako objednatelnou, jejímž předmětem bylo plnění aerosolových výrobků na základě požadavků a specifikace uvedené objednatelnou v příloze této smlouvy.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v této smlouvě uzavřené podle dalších dodatků na dobu určitou do 31.12.2005 si strany v čl. 2.6. dohodly, že objednatelka je povinna v případě ukončení spolupráce odebrat skladové množství aerosolových plechových dóz a podle čl. 3.7. této smlouvy zaplatit za ně kupní cenu. Z čl. 4.1. smlouvy soud dále zjistil, že kupní ceny jsou stanoveny dohodou smluvních stran v příloze č. 1 smlouvy, která je nedílnou součástí smlouvy o dílo. Z přílohy č. 1 smlouvy učinil soud prvního stupně závěr, že nejnižší cena dóz činí 4,70 Kč. Soud z uvedených skutkových zjištění poté dovodil právní závěr, že žalovaná byla povinna v souvislosti ukončením trvání smlouvy dnem 31.12.2005 odebrat skladové množství aerosolových plechových dóz (50 000 ks) a zaplatit za ně dohodnutou cenu, proto žalobkyně oprávněně vyfakturovala žalované k zaplacení částku 279 650 Kč, kterou je povinna žalovaná uhradit, a jestliže tak ve lhůtě splatnosti neučinila, vznikl žalobkyni i nárok na úrok z prodlení podle § 369 obch. zák. Neuznal za oprávněnou námitku žalované, že žalobkyně neprokázala, že by k rozhodnému datu disponovala dózami v množství 50 000 ks.
Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná, ale odlišně od soudu prvního stupně vyhodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z přílohy č. 1 předmětné smlouvy o dílo, a to tak, že částka 4,70 Kč za jeden kus není cenou dózy ze skladových zásob, jak tvrdí žalobkyně, nýbrž cenou díla, k němuž bylo této plechové dózy užito. Podle odvolacího soudu není částka 4,70 Kč nejnižší cenou jedné skladové dózy, ale nejnižší cenou konkrétního výrobku tedy díla.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, když dovodil, že závazek žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu je smluvně podmíněn odebráním (vydáním) skladového množství aerosolových plechových dóz, a to s ohledem na skutkové zjištění učiněné z obsahu čl. 2.6. sjednané smlouvy o dílo. V uvedeném ustanovení této smlouvy si totiž strany dohodly, že objednatelka je povinna v případě ukončení spolupráce odebrat skladové množství aerosolových plechových dóz dle čl. 3.7. této smlouvy a zaplatit za ně kupní cenu.
Odvolací soud v dané souvislosti aplikoval § 325 obch. zák., podle něhož platí, že pokud mají strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného.
Vzhledem k tomu, že podaný žalobní návrh byl formulován toliko jako žaloba na zaplacení zboží, nemohl být takový žalobní návrh úspěšný.
Odvolací soud uzavřel, že i kdyby bylo žalováno řádně, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť požadované jednotkové plnění, tj. částka 4,70 Kč není cenou dózy ze skladových zásob, jak tvrdí žalobkyně, ale cenou díla, k němuž bylo této plechové dózy užito.
Odvolací soud proto změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně na zamítavý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje s ohledem na napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil situaci, spočívající v tom, že měla pro žalovanou dózy připraveny kdykoliv k odběru a rovněž nesprávně zhodnotil tvorbu ceny za dózu, kdy cena 4,70 Kč měla představovat jen část ceny B za samotnou dózu, přičemž další cena A byla stanovena za náplň a teprve součtem ceny A+B byla tvořena cena celého výrobku.
Za zcela nesprávný považuje požadavek odvolacího soudu, aby petit žaloby obsahoval vzájemně podmíněnou povinnost žalobkyně k poskytnutí souvisejícího plnění. Má tedy za to, že odvolací soud zcela nesprávně vyložil použité ustanovení § 325 obch. zák.
Rovněž namítá rozporuplná skutková zjištění odvolacího soudu, kdy na jedné straně odvolací soud prohlásil, že přebírá skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, a na druhé straně uvedl, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z přílohy č. 1 smlouvy o dílo jsou nesprávná.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Podotýká, že dovolatelka si nesprávně vyložila odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména z listiny smlouvy o dílo, a tato skutková zjištění soudu prvního stupně pouze odlišně zhodnotil tak, že cena za samotnou dózu nebyla sjednána, neboť cena ve výši 4,70 Kč podle závěru odvolacího soudu představuje cenou díla, k němuž bylo této plechové dózy užito. Žalovaná poukazuje na to, že předmětná smlouva o dílo neobsahuje ani žádná ustanovení o kupní smlouvě, na základě nichž by bylo možno dovodit, že žalobkyně, jako prodávající, prodává žalované, jako kupující, nějaké zboží a že by žalobkyně žalované vůbec kdy měla zboží dodat. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně v řízení ani neprokázala, že by dózy, jejichž zaplacení se domáhá, kdy žalované dodala. Připomíná, že jen tak bez dalšího není faktura právním titulem o vzniku a existenci závazku. Podle žalované žádná pohledávka vyčíslená žalobkyní nevznikla. Navíc cena stanovená ve faktuře jako kupní cena je podle předmětné smlouvy o dílo cenou díla, která zahrnuje nejen plechovou dózu, ale i ventilek, víčko a naplnění hnacím plynem, tedy cenu nejen za materiál, ale i cenu prací. Namítá rovněž, že právo žalobkyně na uzavření kupní smlouvy o odkoupení plechových dóz je již promlčeno.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), v době podání dovolání řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), považuje dovolání žalobkyně za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které se opírá o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto Nejvyšší soud přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl věcně správně v tom smyslu, že žalobu zamítl, bylo-li požadováno žalobou, aby žalovaná zaplatila žalobkyni zboží za situace, kdy žalovaná zboží, jehož zaplacení je předmětem žaloby, neodebrala, a to za situace, kdy závazek žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu byl smluvně podmíněn odebráním (vydáním) skladového množství aerosolových plechových dóz, jak vyplynulo ze skutkového zjištění z obsahu čl. 2.6. sjednané smlouvy o dílo. V uvedeném ustanovení smlouvy bylo totiž sjednáno, že objednatelka je povinna v případě ukončení spolupráce odebrat skladové množství aerosolových plechových dóz dle čl. 3.7. této smlouvy a zaplatit za ně kupní cenu. Bylo tedy nutno přihlédnout ke skutečnosti a uvedenému smluvnímu ujednání, jak správně učinil odvolací soud, že žalovaná aerosolové plechové dózy neodebrala a že zaplacení ceny dóz bylo vázáno právě na jejich odebrání. Za této skutkové situace měla žalobkyně nejprve vyzvat žalovanou k odebrání uvedených dóz a teprve pokud by žalovaná tyto dózy neodebrala, bylo namístě domáhat se žalobou, aby žalovaná byla povinna podle smlouvy o dílo odebrat skladové množství aerosolových plechových dóz. Nelze však bez tohoto postupu fakturovat cenu uvedeného skladového zboží bez toho, že by toto zboží bylo odebráno. V uvedených závazcích je sice možno spatřovat určité vzájemné závazky žalobkyně a žalované, ale nelze z uvedeného dovozovat, že by mělo být k úspěšnému uplatnění práva žalobkyně vyžadováno, aby žalobní návrh obsahoval i povinnost vzájemného plnění, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud však nemohl rozhodnout o podané žalobě s ohledem na skutková zjištění jinak, než žalobu zamítnout, bylo-li zaplacení ceny díla podmíněno odebráním určitého výrobku, který však odebrán nebyl, Nejvyšší soud uzavřel, že o nároku žalobkyně uplatněném na základě smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 odst. 1 obch. zák. bylo rozhodnuto po právu.
Dovolací soud tudíž považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 20 700 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 410 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 25 410 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 26. března 2013


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu