23 Cdo 1043/2014
Datum rozhodnutí: 20.05.2014
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.



23 Cdo 1043/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Milanem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, proti žalovaným 1) JUDr. P. S. , 2) Ing. V. K., CSc. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, 3) Mgr. I. B. , zastoupenému JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, 4) Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Polákem, advokátem se sídlem v Liběšicích 89, PSČ 411 46, o zaplacení částky ve výši 12.807.660 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 200/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 315/2011-510, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 4) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60.210 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 315/2011-510, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Cm 200/2009-376, ve výroku I., kterým bylo řízení zastaveno co do 9.076.272 Kč, ve výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta co do zbytku ve výši 3.731.388 Kč, dále ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3); změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 4) tak, že změnil výši náhradu nákladů řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalovanému 4). Dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a jednotlivými žalovanými.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení v rozsahu 9.076.272 Kč zastavil podle § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), bylo-li zjištěno, že předmět řízení v uvedeném rozsahu v této souzené věci se kryje s předmětem řízení, vedeném nejprve Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Cm 117/2005 a poté Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 285/2009.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se zamítavým výrokem rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 3.731.388 Kč, vycházeje ze skutečnosti, že žalobce po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. již neměl další návrhy na doplnění dokazování a podle obsahu spisu neprokázal svoje tvrzení o odcizení, resp. zpronevěře jeho vkladu do společného podnikání s žalovanými. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že nebyly prokázány žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by žalovaní (jako fyzické osoby) odpovídali žalobci za škodu podle § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nebo že by se bezdůvodně obohatili na úkor žalobce ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), anebo že by byli povinni z jiného právního titulu předmětnou částku žalobci zaplatit.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že i kdyby nárok žalobce byl v rozsahu 3.731.388 Kč promlčen, jak shodně namítli žalovaní 2), 3) a 4), není tento nárok žalobce dán, a proto soud prvního stupně správně žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Odvolací soud z uvedených důvodu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Změnil jen rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 4), a to s ohledem na zjištění, že právní zástupce žalovaného 4) není plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že prokázal svůj uplatněný nárok na zaplacení požadované částky, když z důkazů vyplývá, že jako společník společnosti ČNIS s. r. o. vložil do této společnosti vklad, který nebyl ze strany společnosti žádným způsobem vypořádán, a bez jeho vědomí žalovaní transformovali společnost s ručením omezeným na akciovou společnost. Namítá, že soud k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédl a nesprávně uzavřel, že žalobce své tvrzení neprokázal.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podal žalovaný 2) vyjádření, v němž navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že oba soudy rozhodly správně, dospěly-li k závěru, že žalobce neprokázal svá tvrzení, z nichž dovozoval svůj uplatněný nárok. Zdůraznil, že ze žalobcových podání není patrno, z jakého titulu se po žalovaném 2) domáhá žalované částky a namítá, že nebyla prokázána jeho pasivní legitimace ve sporu. Z opatrnosti připomíná svoji již vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel v dovolání uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti té části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 3.731.388 Kč. Dovolání žalobce není v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, a dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v napadeném rozsahu po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatel v dovolání nepokládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a své dovolání zakládá na vlastních skutkových zjištěních a závěrech, k nimž však soudy nedospěly. Tvrdí, že uplatněný nárok prokázal, jestliže doložil, že vložil do společnosti s ručením omezeným vklad, který nebyl nijak vypořádán, a žalovanými byla tato společnost bez jeho vědomí přetransformována na akciovou společnost. Ze skutkových zjištění soudu však nevyplývá, že by žalobce prokázal nárok na zaplacení požadované částky ve vztahu k jednotlivým žalovaným, že by prokázal existenci předpokladů odpovědnosti za škodu ve vztahu k jednotlivým žalovaným, a to zejména skutečnosti svědčící o příčinné souvislosti mezi jím tvrzeným vznikem škody a porušením zákonné či smluvní povinnosti jednotlivými žalovanými, či skutečnosti svědčící o bezdůvodném obohacení jednotlivých žalovaných na úkor žalobce.
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud učinil nesprávné právní posouzení, jestliže se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal svoje tvrzení o odcizení, resp. zpronevěře jeho vkladu do společného podnikání s žalovanými, a že by žalovaní (jako fyzické osoby) odpovídali žalobci za škodu podle § 373 obch. zák., nebo že by se bezdůvodně na úkor žalobce obohatili ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, nebo že by byli povinni z jiného právního titulu předmětnou částku žalobci zaplatit.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002 (veřejnosti dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz), učinil závěr, že v občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje v uvedeném napadeném rozsahu z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný 2) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 49.460 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 10.450 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 60.210 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Podle obsahu spisu žalovaným 1), 3) a 4) žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaný 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. května 2014

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu