23 Cdo 1015/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 262 odst. 1 obch. zák., § 262 odst. 2 obch. zák.





NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 1015/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně AAA AUTO a.s. , se sídlem v Hostivicích, Husovo nám. 14, PSČ 253 01, identifikační číslo osoby 26699648, zastoupené JUDr. Lenkou Zajíčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému PhDr. P. M., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Náměstí Svobody 12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 422/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2011, č. j. 28 Co 170/2009-275, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 9 C 422/2003-170, zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastníkem automobilu značky Volkswagen Passat, rok výroby 1999, bílé barvy, číslo motoru 765596, číslo karoserie WVWZZZ3BZXE414451 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně žalobu tak rozhodl rozsudkem v pořadí druhým, když poprvé tak učinil rozsudkem ze dne 12. ledna 2004, č. j. 9 C 422/2003-62, na základě svého závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na předmětném určení. Tento rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 23. června 2004, č. j. 28 Co 286/2004-80, zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s tím, že dle jeho názoru zde naléhavý právní zájem dán je. Soud prvního stupně tedy pokračoval v řízení a v jeho průběhu usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 9 C 422/2003-137, postupem dle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), připustil, aby na místo v žalobě označené žalobkyně vstoupila do řízení společnost AAA AUTO a.s., IČ 26699648. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné vozidlo bylo ve vlastnictví žalovaného, od kterého jej pod záminkou výměny za osobní vozidlo BMV vylákal Vladimír Bobek a nechal se v evidenci motorových vozidel zapsat jako nový držitel vozidla. Vladimír Bobek udělil Michalu Wagnerovi plnou moc k prodeji vozidla. V rozporu s takto udělenou plnou mocí však v kupní smlouvě ze dne 12. června 2002 byl uveden Wagner jako prodávající. V bodě I. této kupní smlouvy Michal Wagner prohlašuje, že je výlučným vlastníkem vozidla. Wagner jako prodávající podepsal předávací protokol a čestné prohlášení.
Posuzovaný vztah soud prvního stupně podřídil režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ). Aplikuje jeho ustanovení § 446 dospěl k závěru, že žalobkyně vědět nejen mohla, ale podle svého tvrzení i věděla, že označený prodávající Wagner vlastníkem předmětného vozidla není. Dále vzal v úvahu ustanovení § 266 obch. zák. a uvedl, že předchůdce žalobkyně věděl, že Wagner není zapsán jako držitel vozidla, přesto ho jako prodávajícího do smlouvy uvedl a dovozování závěru, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu s panem Bobkem by bylo účelovým pokusem najít vůli tam, kde ve skutečnosti nebyla. Písemný projev vůle předchůdce žalobkyně a Wagnera nevzbuzuje pochybnosti o tom, že účastníky právního vztahu jsou uvedené osoby a nikoli na straně prodávajícího osoba zastoupená. V této souvislosti odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 110/97. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně své vlastnické právo neprokázala a tudíž žalobu na určení podanou dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku č. I. potvrdil (první výrok), ve výroku č. II. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost žalovanému nahradit náklady dosavadního řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se zabýval nejdříve otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně vzhledem ke smlouvě o převzetí práv a povinností ze dne 30. září 2006. Odvolací soud zopakoval dokazování touto smlouvou a zjistil, že v jejím záhlaví označené smluvní strany (tj. v žalobě označená žalobkyně a společnost AAA AUTO a.s., IČ 26699648) jejím předmětem učinily převzetí veškerých práv a povinností v žalobě označené žalobkyně z předmětné kupní smlouvy společností AAA AUTO a.s., IČ 26699648. Podle odvolacího soudu pouze na základě této smlouvy práva a povinnosti z předmětné kupní smlouvy na jiný než v této kupní smlouvě jako její smluvní stranu označený subjekt přejít nemohly. Připomněl, že náš právní řád zná postoupení pohledávky, nikoli však postoupení ( převzetí ) vlastnického práva, o něž v posuzované věci jde. Dále uvedl, že ani oznámením o převzetí práv a povinností ze dne 11. prosince 2006 aktivní legitimaci žalobkyně za doloženou nemá. Společnost AAA AUTO a.s., IČ 26699648, není proto ve věci aktivně legitimována.
Nedůvodnost žaloby dále opřel i o svůj závěr, že písemná kupní smlouva je neplatná a neplatné je tedy i smluvní ujednání, jímž strany svůj smluvní vztah ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 a 2 obch. zák. výslovně podřizují režimu obchodního zákoníku. Předmětnou věc je tedy nutno posoudit v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ). Občanský zákoník institut nabytí vlastnického práva od nevlastníka, jak jej upravuje zákoník obchodní ve svém § 446, nezná. V řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možno v daných souvislostech usuzovat na postavení Vladimíra Bobka jako podnikatele.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Žalobkyně podala proti výroku č. I. rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 266 obch. zák. a kupní smlouvu posuzoval zcela osamoceně, bez ohledu na úmysl stran a na souvislosti, za kterých byla kupní smlouva uzavřena. Právní předchůdce žalobkyně věděl, že Wagner není oprávněn vozidlo prodat, jako prodávající byl označen mylně.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka Wagnera, ač to bylo navrhováno.
I kdyby kupní smlouva byla neplatná, strany ujednání si dohodli podřízení režimu kupní smlouvy obchodnímu zákoníku podle § 262 odst. 1 obch. zák. Základním principem výkladu smluv je podle dovolatelky priorita výkladu, který zakládá platnost smlouvy.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný s tím, že dovolatelka ve svém dovolání pouze opakovaně objasňuje skutkový stav neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátkou, jíž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka svými argumenty v dovolání zpochybňuje pouze jeden z právních závěrů odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního nároku, tedy že předmětná písemná kupní smlouva je neplatná a že je tudíž neplatné i smluvní ujednání, jímž strany svůj vztah ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 a 2 obch. zák. výslovně podřizují režimu obchodního zákoníku.
Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá na posouzení dvou právních otázek. Kromě závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy odvolací soud dospěl k závěru, že není dána aktivní věcná legitimace žalobkyně, neboť z právního předchůdce žalobkyně, který měl uzavřít kupní smlouvu, nemohlo na žalobkyni vlastnické právo k vozidlu přejít. Z uvedených závěrů každý sám o sobě (v případě jeho správnosti) obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Dovolatelka však právní závěr odvolacího soudu, dle něhož není žalobkyně aktivně ve věci legitimována, ve svém dovolání nikterak nezpochybnila.
Případný závěr, že předmětná kupní smlouva je platná, nemůže mít vliv na výsledek řízení a dovolatelce přivodit ve sporu lepší postavení, jestliže jejímu úspěchu brání dovoláním nezpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, který obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu. Tato otázka předložená k dovolacímu přezkumu tedy nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a nemůže jí být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř., § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání) ve výši 2.500,- Kč podle § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. (advokátní tarif), dále jednom paušálu hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., ve výši 300,- Kč a z částky 560,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 3.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu