23 Cdo 1003/2013
Datum rozhodnutí: 02.07.2014
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 1003/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, PSČ 120 00, proti žalovanému V. Z. , zastoupenému JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Za Můstkem 175/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 12/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 5 Cmo 376-2012-120, takto: Rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 5 Cmo 376/2012-120, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 26 Cm 12/2010-96, zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jiřího Holase z 18. prosince 2009,
sp. zn. R 125/2009-19, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že rozhodčí doložka obsažená na rubu směnky založené v rozhodčím spise obsahuje ujednání o tom, že jediný rozhodce bude určen žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeném společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., se sídlem Pardubice, Zelené Předměstí, Masarykovo nám. 1484, IČO 27481506.
Soud prvního stupně dospěl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4112/2009, a rozsudek ze dne 23. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4734/2010) k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jelikož ujednání o volbě rozhodce obchází § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako ZRŘ). Soud prvního stupně proto s odkazem na § 31 písm. b) ZRŘ napadený rozhodčí nález zrušil.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2012, č. j. 5 Cmo 376/2012-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud provedl dokazování předmětným rozhodčím spisem a zjistil, že oznámením a výzvou ze dne 16. listopadu 2009 rozhodce vyzval žalobce (v rozhodčím řízení žalovaného), aby se vyjádřil k rozhodčí žalobě. Podáním ze dne 26. listopadu 2009 žalobce k výzvě uvedl, že odmítá proplacení směnky, k jejímuž podpisu byl donucen dvěma ranaři v domě společníka V. Z. Dále uvedl, že vše oznámil na Policii v Zábřehu a že proplacení směnky se bude bránit soudní cestou. Odvolací soud dále zjistil, že mezi účastníky existovaly jen vztahy v souvislosti s jejich podnikáním, nikoli vztahy spotřebitelské povahy.
Žalobce založil předmětnou žalobu na zrušení rozhodčího nálezu na tvrzení, že byl k podpisu směnky a také rozhodčí smlouvy donucen. Ta je proto dle žalobce neplatná, tj. platně nevznikla, pro nedostatek svobodné vůle. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně založil svůj rozsudek na skutečnostech, na kterých žaloba v žádném případě nestojí. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí doložky pro rozpor s ustanovením § 13 ZRŘ je sice správný, ale tyto okolnosti předmětem řízení nebyly a nebyly uplatněny ani v rozhodčím řízení. Současně je podstatné, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky nebyla uplatněna v rozhodčím řízení dřív než žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) začal jednat ve věci samé (§ 33 ZRŘ). Na tomto skutkovém základu tedy nemůže soud rozhodovat.
Co se týče žalobcem tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky, dospěl odvolací soud k závěru, že i tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spadá pod § 31 písm. b) ZRŘ. I tento důvod tedy bylo nutné uplatnit v rozhodčím řízení za podmínek § 33 ZRŘ. Z dopisu ze dne 26. listopadu 2008 nelze dle odvolacího soudu ani nepřímo dovodit, že by obsahoval námitku neplatnosti rozhodčí doložky.
Odvolací soud proto žalobu zamítl, jelikož důvod pro zrušení rozhodčího nálezu obsažený v § 31 písm. b) ZRŘ nebyl uplatněn za podmínek § 33 ZRŘ. Ostatními tvrzenými skutečnostmi se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel se v rozhodčím řízení odvolával pouze na to, že byl donucen k podpisu směnky, nezmínil se o tom, že byl donucen k podpisu rozhodčí doložky, která tvoří druhou část směnky. Dovolatel má za to, že výklad, který použil odvolací soud, je nesprávný a natolik zužující, že popírá právo žalobce na spravedlivý proces.
Rub směnky je nedílnou součástí směnky. Není možné tvrdit, že rub směnky není již směnkou. Prvním úkonem v rozhodčím řízení bylo podání žalobce ze dne 26. listopadu 2008, kterým žalobce reagoval na oznámení o zahájení řízení a žalobu o zaplacení. Z formulace podání je zřejmé, že směnku včetně rozhodčí doložky vnímal jako jeden dokument, protože rozhodčí doložku označil za součást směnky. Žalobce tedy tvrdí, že rub směnky je součástí směnky a že dopisem reagoval na žalobu, ve které je rozhodčí doložka označena jako součást směnky. Jak žalovaný, tak rozhodce vnímali rozhodčí doložku jako součást směnky a každý průměrný občan by text na rubu směnky vnímal jako součást směnky.
Pokud tedy žalobce vznesl námitku, že byl donucen k podpisu směnky, pak i přes to, že výslovně nezdůraznil, že má na mysli obě strany směnky, tj. včetně jejího rubu, je nepochybné, že učinil maximum pro to, co by běžně opatrný občan učinit mohl a měl. Žalovaný je tedy přesvědčen, že uplatnil řádně námitku neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu nedostatku vůle.
Proto v závěru žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z důvodu nesprávného právního posouzení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl, protože dospěl k závěru, že dopis ze dne 26. listopadu 2008 neobsahuje námitku neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu § 33 ZRŘ, a že žalovaný ani jiným způsobem tuto námitku v prvním úkonu nevznesl. S tímto výkladem právního úkonu se dovolací soud neztotožňuje. Namítl-li žalobce, že k podpisu směnky byl donucen, tj. že směnka je neplatná pro nedostatek projevu vůle, a pokud se rozhodčí doložka nacházela na rubu směnky, je nezbytné dovodit, že se námitka neplatnosti směnky pro absenci svobodného projevu vůle vztahovala i na rozhodčí doložku. Je proto třeba uzavřít, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky byla obsažena v prvním úkonu ve věci, který žalobce učinil, tj. v dopise ze dne 26. listopadu 2008.
K otázce uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2013, následovně: Včas vznesená námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy má za důsledek, že z hlediska ustanovení § 33 ZRŘ se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány.
Pokud tedy žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) v prvním úkonu v rozhodčím řízení namítl, že rozhodčí doložka je neplatná pro nedostatek projevu vůle, pak byla zachována podmínka § 33 ZRŘ, tedy uplatnit námitku neplatnosti v prvním úkonu ve věci. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu je nerozhodné, že žalobce založil námitku neplatnosti rozhodčí doložky na jiném skutkovém základě, než pro který poté soud rozhodce o neplatnosti rozhodčí doložky. Žalobu na zrušení rozhodčího nálezu proto nelze zamítnout z důvodu neuplatnění námitky neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu § 33 ZRŘ.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně založil rozsudek na skutečnostech, na kterých žaloba nestojí. Soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález, jelikož rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro rozpor s § 39 obč. zák. Nejvyšší soud již judikoval, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011). Neplatnost pro rozpor s § 39 obč. zák. je stanovena jako absolutní. Z toho plyne, že i v případě, že žalobce v řízení nenamítl neplatnost rozhodčí doložky z důvodu jejího rozporu se zákonem (konkrétně rozpor s § 13 ZRŘ ve světle judikatury), byl soud prvního stupně povinen přezkoumat platnost rozhodčí doložky i z uvedeného hlediska a případně rozhodnout o její absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu, jako soudu prvního stupně, k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. července 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu