23 Cdo 1000/2012
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 340 obch. zák.




23 Cdo 1000/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně AKEA, s.r.o. , se sídlem Rajhrad u Brna, Ostrůvek 370, PSČ 664 61, identifikační číslo osoby 60730242, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalované Guarant Hospital Company s.r.o. , se sídlem Praha 1 - Nové Město, Krakovská 8/581, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25714198, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, K Safině 669, o zaplacení 20 000 Kč a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 358/2005, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 12 Co 322/2011-309, takto:

I. Zrušuje se:
1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, v části výroku I. o zamítnutí žaloby ohledně smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17. 8. 2002 do zaplacení, a dále v části výroku I., jíž byl potvrzen vyhovující výrok uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
2) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005 263, v části výroků I. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3) Věc se v rozsahu, v jakém byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, pod body 1) a 2) výroku I. tohoto rozsudku, vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá v části, jíž byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, v částech výroku I., potvrzujících rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč a v části výroku I., již bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá zaplacení 20 000 Kč, jakožto nedoplatku ceny díla na základě smlouvy o dílo ze dne 25.6.2002 a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení za prodlení žalované se zaplacením ceny díla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, částí výroku I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, v části výroků I. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, a další částí výroku I. potvrdil ve zbylé části výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a to, že žalobkyně, jako zhotovitelka, uzavřela dne 25.6.2002 s žalovanou, jako objednatelkou, smlouvu o dílo, že žalobkyně smluvní povinnosti splnila, práce byly žalované předány 10.7.2002, žalovaná dílo převzala a ve stavebním deníku potvrdila, že byly odstraněny vady a nedodělky zjištěné při převzetí zboží. Na dílo byly placeny zálohy a konečný doplatek ceny díla byl žalobkyní vyfakturován ve faktuře č. 5 GHC/2002. Žalovaná tuto fakturu zaplatila mimo žalované částky 20 000 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), že cena byla stanovena ve smyslu § 547 obch. zák. (podle rozpočtu) a že žalobkyni vzniklo za provedené dílo právo na zaplacení ceny díla (§ 548 obch. zák.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že konečná výše fakturované částky ve faktuře č. 5 GHC/2002 byla výsledkem odsouhlasení všech položek vzniklých při provádění díla. Nedal za pravdu žalované, že jí zadržená částka 20 000 Kč je jakési zádržné, neboť taková možnost bez dalšího ze zákona nevyplývá a ve smlouvě si nic takového smluvní strany nesjednaly. Dále konstatoval, že nebyla prokázána důvodnost námitek žalované, jimiž zpochybňovala oprávněnost nároku žalobkyně na doplatek ceny díla ve výši 20 000 Kč, když tvrdila, že fakturovaná částka 20 000 Kč měla představovat vícepráce, které nebyly provedeny, a že dílo mělo navíc vady. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč.
Ohledně uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyni náleží na základě smluvních ujednání smluvní pokuta za prodlení žalované se zaplacením doplatku ceny díla. Neztotožnil se ale se soudem prvního stupně, že neexistoval v posuzované věci důvod pro snížení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné částky podle § 301 obch. zák. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že smluvní ujednání ohledně následků spojených s neplněním závazků byla mezi smluvními stranami vyvážená a že nelze přihlížet k současné kapitalizované výši smluvní pokuty, neboť takovou výši smluvní pokuty si žalovaná způsobila dlouhotrvajícím prodlením se splněním svého závazku, odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě sjednanou smluvní pokutu moderovat podle § 301 obch. zák., a to z 0,5 % na 0,25 %, tedy o 50 %, a to jak s ohledem na samotnou výši této smluvní pokuty, ale také zejména s ohledem na to, že žádná ze smluvních stran se nechovala ve smluvním vztahu v souladu s uzavřenou dohodou, neboť poté, co předmětná sporná faktura byla vzájemně odsouhlasena a ze stanovené ceny bylo jasné, co bylo provedeno, žalobkyně ihned začala zpochybňovat splatnost a oprávněnost faktury a žalovaná si chtěla ponechat 20 000 Kč jako zádržné, aniž to bylo ve smlouvě dohodnuto. Pokud žalovaná namítala, že požadovanou částku nezaplatila z toho důvodu, že faktura neměla řádné náležitosti, odvolací soud tuto námitku neuznal za důvodnou, neboť vystavení řádné faktury není podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla, která byla v okamžiku vystavení faktury mezi účastnicemi nesporná.
Odvolací soud proto napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zaplacení smluvní pokuty změnil jen co do výše smluvní pokuty, když smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, přiznané žalobkyni soudem prvního stupně, snížil na částku 0,25 % denně z dlužné částky, a proto v části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné částky žalobu zamítl a ve zbytku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, vyhovující výrok soudu prvního stupně v této části potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě účastnice dovoláním.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím jednak proti zamítavé části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení a jednak ohledně nákladů řízení (výrok II.). Dovolání podala z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že řízení je v dané věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a též z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud neseznámil účastnice se svým odlišným právním názorem ohledně moderace smluvní pokuty a neposkytnul žalobkyni možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Podle žalobkyně tak odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
Nesprávné právní posouzení tkví podle žalobkyně v použití moderace sjednané smluvní pokuty z důvodu její údajné nepřiměřenosti. Žalobkyně je přesvědčena, že smluvní pokuta činící 100 Kč denně s ohledem na zajištěnou částku 20 000 Kč není v obchodním styku nepřiměřená. Zdůrazňuje, že nemůže jít k tíži žalobkyně, že výše smluvní pokuty za celou dobu prodlení dosahuje bezmála 400 000 Kč, mohla-li žalovaná kdykoliv ovlivnit běh prodlení spojený s neplněním její povinnosti. Žalované přitom muselo být, jako předkladatelce smlouvy, jasné, že nezaplacení částky 20 000 Kč bude mít za následek neustále rostoucí výši smluvní pokuty v absolutní výši.
Žalobkyně nesouhlasí též s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Domnívá se, že dovolání je přípustné jednak proto, že došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu ke smluvní pokutě a jednak proto, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné.
Žalovaná uvádí, že si je vědoma, že bylo rozhodováno ve věci samé o dvou nárocích, a to o jistině ve výši 20 000 Kč a o nároku na smluvní pokutu. Nejprve rekapituluje skutkový stav věci, poukazuje na to, že žalobkyně před soudem prvního stupně účelově a opakovaně měnila skutková tvrzení podle aktuálního stavu dokazování a argumentuje provedenými důkazy, z nichž podle žalované vyplývá, že mezi smluvními stranami nemohla existovat shoda o tom, že vyúčtování provedených prací učiněné fakturou č. 5 GHC/2002 bylo konečné, a že se smluvní strany na konečné ceně za dílo dohodly, jak podle žalované oba soudy nesprávně dovodily. Uvedený nesprávný závěr obou soudů ohledně dohody o končené ceně díla měl podle žalované zásadní vliv na právní posouzení, zda účastnice uzavřely smlouvu o dílo s dohodou o konečné ceně díla, a měl vliv i na splatnost závazku, vyplývajícího z předmětné faktury, a následně i na konečnou výši smluvní pokuty odvozované od splatnosti dotčeného závazku.
Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud se nevypořádal řádně s její námitkou, že předmětná faktura nesplňovala náležitosti daňového dokladu stanovené zákonem. Je přesvědčena, že nemohla nastat splatnost závazku žalované uhradit cenu díla, jestliže si smluvní strany ve smlouvě dohodly, že k vystavení konečné faktury je zhotovitel oprávněn po předání a převzetí díla objednatelem a že konečná faktura musí být předána objednateli se 14 denní lhůtou splatnosti, a to za situace, kdy faktura, resp. na daňový doklad, nesplňoval veškeré náležitosti právním řádem vyžadované. Neobsahovala-li konečná faktura potřebné náležitosti, nemohla podle žalované nastat její splatnost a tedy ani splatnost závazku žalované uhradit cenu díla. Pro případ pochybností, zda faktura potřebné náležitost obsahovala, navrhla žalovaná provedení důkazu znaleckým posudkem, což však soud prvního stupně zamítl, v čemž žalovaná spatřuje pochybení soudu.
Žalovaná rovněž namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že mezi stranami došlo k odsouhlasení rozsahu stavebních prací, a proto soud nemohl dospět k závěru, že se strany dohodly na provádění prací nad rámec uzavřené smlouvy ve smyslu § 547 odst. 3 obch. zák., tedy na sjednání ceny díla na základě rozpočtu, který není pro smluvní strany závazný, jestliže ze smlouvy o dílo vyplývalo, že přesný rozsah prací stanoví příloha č. 1 a 2 smlouvy a ke změně smlouvy sjednanou formou v dané souvislosti nedošlo. Žalovaná poukazuje též na to, že se soud nezabýval otázkou, za jaké konkrétní práce obsažené v přílohách č. 1 a 2 je žalobkyní požadován doplatek ve výši 20 000 Kč.
Pokud se týká posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, žalovaná odkazuje na svá dřívější vyjádření, která však nebyla ze strany odvolacího soudu nijak reflektována. Za podstatné pro posouzení konečné výše případné smluvní pokuty považuje právě výše uvedené námitky ohledně splatnosti závazku.
Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dané věci byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání druhého účastníka podala pouze žalovaná, která především poukazuje na skutečnosti uvedené ve svém dovolání, jimiž též reaguje na dovolání podané žalobkyní, a jen dodává, že z dovolání žalobkyně není zřejmé, z čeho dovozuje, že řízení je postiženo vadou, a podotýká, že námitky žalobkyně, týkající se rozhodnutí o nákladech řízení, nemají žádný vliv na meritorní rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně, jako osoby oprávněné k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Zjistil, že její dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty. Dovolání se opírá o způsobilé dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nepřiměřenosti smluvní pokuty a nesprávně použil moderačního práva. Nejprve je však třeba vyjít ze samotného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení. Je nutno zdůraznit, že smluvní pokuta nepředstavuje nějaké příslušenství pohledávky ceny díla, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda a po jakou dobu byla žalovaná v prodlení s platbou ceny díla. Obecně má totiž žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení jen ve výši, která byla splatná ke dni vyhlášení rozsudku, resp. jejíž splatnost nastala v průběhu soudního řízení, přičemž žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 127/2011, podle jehož právní věty má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.). Splatnost nároku na zaplacení smluvní pokuty je závislá na tom, zda byla žalobkyni známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění. Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen zaplatit závazek v době, kterou si s věřitelem dohodl. Pokud není žádné dohody, je dlužník povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Nesprávné je tedy rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně, jestliže soudy přiznaly žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty od určitého dne do zaplacení . Soudy tak nesprávně svým výrokem rozhodnutí přiznaly žalobkyni i nárok na zaplacení smluvní pokuty, který nebyl v době vydání soudního rozhodnutí ještě splatný. Tímto nesprávným právním posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty byl tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud se jedná o použití moderace smluvní pokuty, bude na soudu prvního stupně, aby posoudil otázku případné nepřiměřenosti smluvní pokuty v souladu s § 301 obch. zák. a též s přihlédnutím k dosavadní ustálené judikatuře. V případě, že soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, soud posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem jeho rozhodnutí závěr, že svého moderačního práva využije, posoudí až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V posuzovaném případě však odvolací soud takto nepostupoval a pouze rovnou dospěl k závěru, že je namístě sjednanou smluvní pokutu moderovat z 0,5 % na 0,25 %, tedy o 50 %, a to bez řádného odůvodnění, pouze s konstatováním, že přihlédl k samotné výši smluvní pokuty a ke skutečnosti, že žádná ze smluvních stran se nechovala ve smluvním vztahu v souladu s uzavřenou dohodou.
S ohledem na výše uvedené byl proto Nejvyšší soud nucen dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části, týkající se zamítavého výroku rozsudku ohledně smluvní pokuty, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalobkyně ani tyto vady řízení nenamítá.
Pokud žalobkyně namítá jiné vady řízení, které měly spočívat v nesprávném procesním postupu soudu a v porušení zásady dvojinstančnosti, dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se těmito námitkami, a to s ohledem na výše uvedený přijatý právní názor k otázce posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, byl-li shledán v tomto směru dovolací důvod, kterým bylo namítáno nesprávné právní posouzení věci, jako oprávněný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části, týkající se zamítavého výroku rozsudku o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), a to včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Uvedený právní názor dovolacího soudu týkající se posouzení uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované, podaným do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu.
Podala-li žalovaná dovolání do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tedy i do části výroku I., kterou byl zamítnut návrh žalobkyně v části, kterou žalobkyně požadovala, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, je nutno konstatovat, že dovolání v této části není přípustné, a to nejen podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale ani podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem v části výroku I. změnil v uvedeném rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně na výrok zamítavý, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, nebylo-li uplatněnému nároku žalobkyně v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalované v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové proto v uvedeném rozsahu podaném proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Žalovaná podaným dovoláním do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu napadla i potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč.
Brojí-li dovolatelka proti uvedenému potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale pouze možnost přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř. za podmínek v těchto ustanovení uvedených.
Přípustnost dovolání je však třeba posoudit podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., stanovící, že dovolání není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci se mezi účastnicemi jedná o obchodně závazkový vztah založený smlouvou o dílo, uzavřenou podle obchodního zákoníku.
Dovoláním dotčenou částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 20 000 Kč, bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 100 000 Kč. Dovolání žalované není proto v této části podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalované směřující proti uvedené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části, týkající se částky 20 000 Kč, odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností tou částí dovolání, kterou žalovaná brojí proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení.
V této části není dovolání žalované přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení. Dovolání žalované není v této části přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované části soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Jak výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není možno přihlížet při posuzování, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Brojí-li tedy žalovaná proti určitým skutkovým zjištěním soudu, pak je nutno konstatovat, jak výše uvedeno, že skutková zjištění odvolacího soudu nemohou při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podléhat dovolacímu přezkumu.
V této souvislosti je namístě i uvést, že ani přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Namítá-li žalovaná neúplnost dokazování, které spatřuje především v tom, že soudem prvního stupně nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, jako důkaz znaleckým posudkem k posouzení náležitostí daňového dokladu, kdy odvolací soud toto pochybení nenapravil, je třeba konstatovat, že žalovaná tím ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže žalovaná namítá neúplnost dokazování tím, že nebyl proveden určitý navržený důkaz, čímž brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, ale nepokládá tím žádnou otázku zásadního procesněprávního významu.
S námitkami žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se dovolací soud vypořádal již při přezkoumávání důvodnosti dovolání žalobkyně tak, že odvolací soud neposoudil uplatněný nárok a zaplacení smluvní pokuty v souladu s právem a dosavadní judikaturou.
Právní závěry dovolacího soudu, učiněné výše k otázce nároku na zaplacení smluvní pokuty, plně dopadají i na část přezkoumávaného napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se potvrzujícího výroku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení. Pro stručnost odůvodnění proto na toto výše uvedené odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje.
Nutno tedy učinit závěr, že dovolání žalované v části, týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části má rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
V zhledem k tomu, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnila žalovaná ve vztahu k právnímu posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v této napadené části, týkající se potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), a to včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení, jak již dovolací soud odůvodnil výše. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud již zrušil (jak výše uvedeno a odůvodněno) i rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Uvedený právní názor dovolacího soudu týkající se posouzení uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). Soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu