23 Cdo 1/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EURONEWS, a.s. , se sídlem v Praze 5, Holečkova 103, IČO 25690272, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované CT - GROUP, a.s., se sídlem ve Všenorech, U Silnice 25, okres Praha-západ, PSČ 252 31, IČO 61860638, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o zaplacení částky 91 195 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 135/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 531/2007-62, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. srpna 2007, č. j. 25 C 135/2007-47, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 91 195 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 7. 1. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení stran, že do vydání ekonomického týdeníku EURO z prosince roku 2002, jehož vydavatelem je žalobkyně, bylo vloženo reklamní CD v nákladu 30 000 kusů. Z faxové objednávky ze dne 9. 12. 2002 soud prvního stupně zjistil, že žalovaná objednala u žalobkyně na základě emailové korespondence vložení 30 000 kusů CD v ceně 65 000 Kč bez daně z přidané hodnoty do vánočního vydání č. 51-52 časopisu EURO, které dopraví nejpozději do 18. 12. 2002 na adresu tiskárny a také na adresu žalobkyně. Současně potvrdila dalších 5 objednávek pro rok 2003, a to ve frekvenci jednou měsíčně. Žalobkyně poté vystavila dne 23. 12. 2002 žalované fakturu č. 0021028, v níž za inzerci v týdeníku EURO dne 23. 12. 2002 vyúčtovala částku 65 000 Kč a příplatky ve výši 9 750 Kč. Včetně daně z přidané hodnoty se jednalo o částku 91 195 Kč. Faktura byla odeslána žalované dne 30. 12. 2002, její splatnost byla stanovena na 6. 1. 2003. Následně žalobkyně urgovala zaplacení této faktury za objednanou inzerci v týdeníku EURO, a to naposledy dopisem ze dne 7. 12. 2005 označeným jako II. upomínka.
Dále bylo zjištěno, že mezi žalovanou jako zadavatelem a společností HARDY PR, z.s.p.o. (dále jen HARDY PR ) jako distributorem, měla být uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo zajištění přepravy, návrhu, výroby a uveřejnění reklamních CD vkládaných formou příbalového dárku do časopisů distributorem na základě pokynů zadavatele. Tento vklad měl být uskutečněn v týdeníku EURO, číslo ze dne 27. 12. 2002, v počtu 30 000 kusů. Za tuto činnost byla mezi smluvními stranami sjednána odměna ve výši 2 000 000 Kč bez DPH. Obdobná smlouva měla být uzavřena též pro vydání časopisu ze dne 10. 3. 2003 a 24. 4. 2003. Žalovaná rovněž předložila jako důkaz doklad označený jako potvrzení objednávky k uveřejnění inzerce, v němž je jako objednatel vložení 30 000 kusů reklamních CD do vydání ze dne 23. 12. 2002 s částkou 65 000 Kč uvedena společnost HARDY PR, přičemž tato faxová kopie je podepsána a označena pouze razítkem žalobkyně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva s prvky smlouvy mandátní ve smyslu § 566 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Obsahem závazkového vztahu bylo na straně žalobkyně poskytnout v časopisu prostor pro vložení reklamního CD, distribuovaného žalovanou, a na straně žalované závazek zaplatit za jeho vložení sjednanou odměnu. Faxová objednávka ze dne 9. 12. 2002 je přímým potvrzením sjednání uvedených vzájemných povinností stran a neplyne z ní, že by snad byl sjednaný závazek žalované čímkoli podmíněn, či že by se měl snad týkat jiné osoby (HARDY PR). K obraně žalované odkazem na smlouvu uzavřenou s HARDY PR, podle které měl tento subjekt zajišťovat distribuci reklamních CD pro žalovanou, soud prvního stupně nepřihlédl, jelikož i kdyby byly smlouvy o distribuci CD uzavřené mezi žalovanou a společností HARDY PR platné, pak nebyla žádná z nich uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Z žádného dokumentu současně nevyplývá, že by žalobkyně k takové dohodě přistoupila. Pokud žalobkyně o zaplacení faktury vystavené na žalovanou upomínala i společnost HARDY PR, pak tato skutečnost sama o sobě neprokazuje existenci závazku mezi žalobkyní a společností HARDY PR. Stejně soud prvního stupně posoudil i tzv. potvrzení objednávky HARDY PR, které je zcela v rozporu s jednoznačně projevenou vůli žalované na objednávce ze dne 9. 12. 2002 a nemůže samo o sobě tvrzení žalobkyně vyvrátit.
K námitce promlčení uplatněné žalovanou soud prvního stupně nepřihlédl, protože se v dané věci jedná o závazkový vztah mezi podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku týkající se jejich podnikatelské činnosti. Z toho důvodu je nutné promlčení posuzovat podle § 387 odst. 1 obch. zák. Obecná čtyřletá promlčecí doba dosud neuplynula, jelikož tvrzený závazek žalované byl žalobkyní vyúčtován fakturou ze dne 6. 1. 2003, promlčecí doba začala běžet dne 7. 1. 2003 a žaloba na zaplacení vyúčtované částky byla soudu předložena dne 20. 12. 2006. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná pohledávka není promlčena.
Jelikož žalobkyně poskytla žalované výše popsanou službu a žalovaná za její provedení nezaplatila sjednanou cenu, přičemž nedošlo k promlčení žalované pohledávky, rozhodl soud prvního stupně, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 91 195 Kč s příslušným úrokem z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 531/2007-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil rovněž po právní stránce. Odvolací soud považoval shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, na základě které žalobkyně ve prospěch žalované plnila a žalované vznikla povinnost za poskytnuté plnění zaplatit vyfakturovanou částku. To vyplývá z faxové objednávky zaslané žalobkyni žalovanou dne 9. 12. 2003 (správně 2002), která navazovala na ústní dohodu statutárního zástupce žalované společnosti a šéfredaktora časopisu EURO. Žalovaná svou povinnost vyplývající z této smlouvy ovšem nesplnila. Tvrzení žalované, že Dr. L. (předseda představenstva žalované) jakoby jednal za zástupce společnosti HARDY PR, je čistě účelové a nemůže nijak zvrátit obsah samotné výpovědi Dr. L. a listinných důkazů. V řízení nebylo prokázáno, že by vznikl závazkový vztah mezi žalobkyní a společností HARDY PR. Tento závazkový vztah nelze dovodit ani ze skutečnosti, že byla společnost HARDY PR o zaplacení upomínána. Námitka promlčení byla soudem prvního stupně posouzena zcela správně. Není zřejmé, z čeho žalovaná dovozuje, proč by tento vztah měl být posuzován podle občanského zákoníku a proč by se na něj měla vztahovat tříletá promlčecí lhůta, nikoli čtyřletá podle obchodního zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Žalovaná v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že žalobkyně dostatečně nespecifikovala skutečnost, zda požaduje úhradu dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení nebo z konkrétního právního titulu . Ten totiž nebyl žalobkyní v řízení doložen a prokázán, jelikož skutečnost, že jeden subjekt něco vyfakturuje druhému, ještě neznamená, že tento druhý subjekt je povinen fakturovanou částku uhradit, a neprokazuje to, že oba subjekty vstoupily spolu do závazkového vztahu. Dle žalované se tak nabízí řešení, že předmětné CD mohl do distribuce žalobkyně předat třetí subjekt. Pokud mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl žádný právní vztah, promlčí se právo na úhradu žalované částky v tříleté promlčecí lhůtě, nikoli čtyřleté.
V dovolání se dále uvádí, že předmět smluv uzavřených mezi žalovanou a společností HARDY PR je přímo aplikovatelný na skutkový stav. Jak vyplývá z těchto smluv, společnost HARDY PR se zavázala k určitému plnění a za toto jí dovolatelka uhradila smluvní cenu dle čl. 6 smlouvy. Je tedy nelogické, aby si dovolatelka objednávala u žalobkyně službu svým jménem s tím, že si musela být vědoma toho, že za tuto službu bude muset uhradit dohodnutou cenu, pokud za tuto samou službu již jednou zaplatila třetímu subjektu, který to byl povinen učinit svým jménem a na svůj účet. Statutární zástupce dovolatelky tak jednal ve prospěch třetího, jelikož Dr. L. plnil předmětné smlouvy mezi společností HARDY PR a dovolatelkou vlastně za HARDY PR, a to díky tomu, že měl zájem na plnění těchto smluv. Dovolatelka v souvislosti s možnou námitkou, že statutární zástupce dovolatelky nebyl oprávněn jednat za společnost HARDY PR, poukazuje na analogii s ustanovením § 742 a násl. občanského zákoníku, kdy by mohlo jít o tzv. jednatelství bez příkazu. Škodou by mohla být právě skutečnost, že statutární zástupce HARDY PR nebyl k zastižení a bylo nutné zvládnout objednávku vkladu předmětných reklamních CD do časopisu EURO v krátké době. Na podporu tohoto tvrzení dovolatelka přiložila k důkazu email od Z. K. ze dne 6. 12. 2002, na který bylo nutné obratem reagovat dopisem dovolatelky ze dne 9. 12. 2002.
Dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá, že soudy obou stupňů vyvinuly nedostatečnou činnost, když za existence celé řady sporných a nevyjasněných skutečností netrvaly na výslechu svědka J. U., statutárního zástupce společnosti HARDY PR.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolatelka sama v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nevymezila. Dovolatelka namítla, že žalobkyně v řízení nespecifikovala titul, že kterého požaduje zaplacení žalované částky. Tato námitka je nedůvodná. Soud prvního stupně a odvolací soud, který závěry soudu prvního stupně převzal, dovodily, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření nepojmenované smlouvy s prvky smlouvy mandátní.
Dovolatelka zpochybnila existenci této smlouvy. Tím ovšem zpochybnila skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, které dospěly k závěru, že k uzavření smlouvy došlo ústní dohodou stran (předsedy představenstva žalované a zástupce žalobkyně - šéfredaktora časopisu EURO), jež byla potvrzena faxovou objednávkou žalované ze dne 9. 12. 2002. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Způsobilým dovolacím důvodem, který může založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je pouze dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Námitky dovolatelky směřující proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem bylo vložení inzertní CD do vydání týdeníku EURO č. 51 52 dne 23. 12. 2002, tedy přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž založit nemohou.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani právní posouzení vznesené námitky promlčení odvolacím soudem. Vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovanou je vztahem obchodněprávním, jelikož vznikl mezi podnikateli, přičemž při jeho vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Promlčení práva na zaplacení žalované částky se proto řídí ustanovením § 387 a násl. obch. zák., přičemž promlčecí doba je čtyřletá. Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
Výjimečně může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná, jelikož dovolatelka namítá vadu řízení spočívající v neprovedení důkazu výslechem označeného svědka. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. k vadě řízení může soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Neřešil rovněž právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu