22 ICm 741/2014
Jednací číslo: 22 ICm 741/2014-25 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 22 INS 26376/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, IČO 10639250, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00, Olomouc, insolvenční správce dlužníka Ing. Radoslava anonymizovano , anonymizovano , Poděbradova 1668/8, 785 01, Šternberk, zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem Wellnerova 1215/1, 772 00, Olomouc, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s.r.o., IČO 27221971, Klimentská 1216/46, 110 00, Praha 1, o určení pravosti,

takto:

I. Pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSOS 22 INS 26376/2013 dlužníka Ing. Radoslava anonymizovano , r anonymizovano , Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, 562 01, doručování: Šternberk, Poděbradova 1668/8, 785 01, pod číslem P2-1 není ve výši 24.350,27 Kč, po právu.

II. Pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSOS 22 INS 26376/2013 dlužníka Ing. Radoslava anonymizovano , r anonymizovano , Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, 562 01, doručování: Šternberk, Poděbradova 1668/8, 785 01, pod číslem P2-2 není ve výši 155.104,79 Kč, po právu.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.228 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Františka Stratila, advokáta.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 2242074114, soudní poplatek 5.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 3. 3. 2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že pohledávka žalovaného přihlášená pod č. P2-1 není ve výši 24.350,27 Kč po právu a že pohledávka přihlášená pod č. P2-2 není ve výši 155.104,79 Kč po právu tak, jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobce uvedl, že na přezkumném jednání dne 31. 1. 2014 popřel uvedené pohledávky (smluvní pokuty), když byly sjednány v rozporu s dobrými mravy. Žalobce popírá pohledávku č. P2-1 ve výši 24.350,27 Kč ujednanou v bodě 5.1 smluvních podmínek a pohledávku č. P2-2 ve výši 155.104,79 Kč představující smluvní pokutu dle čl. 7 odst. 7.2 smluvních ujednání dohody o uznání dluhu. Dle žalobce dohoda o uznání dluhu není uznáním dluhu ve smyslu občanského ani obchodního zákoníku, ale pouze předúvěrovává postoupenou a zúročenou pohledávku. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, ÚS 3512/11, žalobce uvádí, že smluvní pokuty byly sjednány jen ve Všeobecných smluvních podmínkách, napsány nečitelným písmem. Jedná se tak o smlouvu, která nebyla individuálně projednána s dlužníkem, byla připravena dopředu žalovaným a spotřebitel-dlužník neměl možnost ji jakkoliv ovlivnit. Tím byla narušena rovnováha v právech a povinnostech stran. Smluvní pokuty jsou v rozporu s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku a ujednání o nich je absolutně neplatné, navíc smluvní pokuty jsou nepřiměřené.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 9. 4. 2015 a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Žalovaný uvedl, že popřené pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu a vykonatelnost je doložená již před konáním přezkumného jednání. Vzhledem k tomu, že se jedná o vykonatelné pohledávky, žalovaný odkazuje na znění § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, kdy důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Není možné, aby se soud zabýval dohodou o uznání dluhu a platností uzavřené rozhodčí doložky. Rozhodující je, že pohledávky jsou vykonatelné. Rozhodce se pohledávkami žalovaného podrobně zabýval, posoudil, zda dohoda o uznání dluhu a její smluvní ujednání a rozhodčí smlouva byly platně uzavřeny. Pokud jde o výklad ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013, a na rozhodnutí ze dne 31. 7. 2013, sp.zn. 29 Cdo 392/2011, a z těchto rozhodnutí dále ve vyjádření k žalobě cituje. Žalovaný dále uvádí, že pokud jde o posouzení, zda pohledávky jsou skutečně vykonatelnými, vykonatelnost pohledávek závisí na tom, zda byl vydán exekuční titul. Pravomocný rozhodčí nález má účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je nutno vycházet z toho, že jeho výrok je závazný nejen pro účastníky, ale i pro všechny orgány s odkazem na ust. § 159a odst. 4 o.s.ř. Rozhodčí nález byl vydán v rámci rozhodčího řízení, které proběhlo řádně dle rozhodčí smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, přičemž žalovaný ve třetí části vyjádření odkazuje na usnesení Ústavního soudu ČR, kromě jiných IV. ÚS 2457/2011, kdy Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně

ICM R zaručených práv dlužnice v rámci rozhodčího řízení. Nad rámec výše uvedených argumentů žalovaný uvedl, že před podpisem dohody o uznání dluhu byl dlužník seznámen se všemi podmínkami úhrady peněžních prostředků, tedy i s výší smluvních pokut za porušení smluvních povinností. Dominantní zásadou, na které je budován celý systém soukromého práva, je zásada autonomie vůle účastníků. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a rozhodnuto negativně o náhradě nákladů řízení.

Soud rozhodl ve věci dle §115a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu, oddíl P, č. přihlášky P2, č. věřitele 2, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 22 INS 26376/2013 následující:

Z přihlášky pohledávky, že tato byla podána u příslušného soudu 22. 11. 2013. Žalovaný kromě jiného přihlásil pohledávku č. P2-1 ve výši 143.572,09 Kč, tuto přihlásil jako vykonatelnou dle rozhodčího nálezu P1101/11-12, kdy kromě jiného dle čl. 5 odst. 5.1 smluvních podmínek přihlásil pohledávku-smluvní pokutu ve výši 24.350,27 Kč. Pokud jde o pohledávku P2-2, tato byla přihlášena ve výši 155.104,79 Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání a byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu č.j. P1101/11-12.

Dohodou o uznání dluhu ze dne 9. 6. 2011 se splátkovým kalendářem, že tato byla uzavřena mezi a žalovaným jako věřitelem a dlužníkem. Byla podepsána na první straně dohody o uznání dluhu. Na druhé straně dohody o uznání dluhu jsou smluvní ujednání, kde zejména v bodě 5.1 smluvních ujednání je uvedeno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou závazku je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši (9). V čl. 7 odst. 7.2 bylo ujednáno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky na úhradu konečného závazku dle bodu 6.1 této dohody je dlužník povinen dle písm. c) zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení do úplného zaplacení konečného závazku.

Rozhodčí smlouvou, že tato byla uzavřena 9. 6. 2011 mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem, kdy v čl. I. a II. byla dohoda o rozhodci a pravidlech rozhodčího řízení, kdy bylo ujednáno, že rozhodčí řízení bude probíhat v souladu a na základě zákona č. 216/1994 Sb. v platném znění, rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné. Smluvní strany se dohodly na tom, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoliv z rozhodců, ke kterému žalobce doručí žalobu, a to JUDr. Evou Vaňkovou, Mgr. Markem Landsmannem, Mgr. Michalem Wiedermannem, JUDr. Ing. Pavlem Fabiánem, Mgr. Kristýnou Maršálkovou, JUDr. Alešem Popelkou, jak je specifikováno v tomto článku.

Rozhodčím nálezem ze dne 26. 11. 2012, č.j. P1101/11-12, že tento vydal rozhodce Mgr. Marek Landsmann, rozhodčí nález nabyl právní moci 30. 1. 2012, vykonatelný 3. 2. 2012. Tímto rozhodčím nálezem bylo dlužníkovi uloženo zaplatit věřiteli, tedy žalovanému, 142.822,09 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z dlužné částky od 15. 11. 2011 o zaplacení a dále náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 750 Kč.

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo 31. 1. 2014. Z přihlášené pohledávky P2-1 bylo ze strany insolvenčního správce popřeno 24.350,27 Kč a pohledávka P2-2 byla popřena celá ve výši 155.104,79 Kč.

ICM R

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 22 INS 26376/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka a že žalobce byl stanoven insolvenčním správcem.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém byla insolvenčním správcem částečně popřena pohledávka P2-1 a celá pohledávka P2-2 se konalo 31. 1. 2014. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření uvedených vykonatelných pohledávek u příslušného soudu 3. 3. 2014, tedy včas (ve lhůtě 30 dnů-§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona)-v pondělí 3. 3. 2014, v nejbližší pracovní den (§ 57 odst. 2 o.s.ř.).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, když popřel žalovaným přihlášené pohledávky, které byly označeny jako vykonatelné, dále s ohledem na tvrzení žalobce, zda nárok-pohledávky žalované strany, které byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu, jsou pohledávkami skutečně vykonatelnými.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávky žalované strany, která tyto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné. Žalobce pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podal ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávky žalovaného nejsou pohledávkami vykonatelnými, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byl insolvenční správce aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je platná, se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti.

Dle názoru soudu rozhodčí doložka sjednaná v dohodě o rozhodčí smlouvě je neplatná. V rozhodčí smlouvě, která byla předložena dlužníkovi žalovaným, byli uvedeni

ICM R rozhodci, jak bylo výše citováno. Je třeba uvést, že takto formulovaná rozhodčí smlouva neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce a dohodnutá pravidla negarantují spravedlivé řízení. Ujednání o rozhodčí doložce lze totiž z ústavního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a podmínky procesního charakteru budou účastníkům garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci. V dané doložce byl výběr rozhodce ponechán pouze na vůli žalovaného coby věřitele, přitom právo na výběr rozhodce nemůže být zneužito ve prospěch jedné strany. Za přípustný by mohl být považován přístup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán na vůli jediného účastníka, neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky. Rozhodce podle formulované doložky volil pouze žalovaný z předem vymezeného okruhu osob, nadto mu rozhodčí doložka dávala možnost zvolit si libovolnou osobu coby rozhodce k řešení případného sporu s dlužníkem. Dále bylo v rozhodčí doložce stanoveno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné, což je nepřípustné s ohledem na potřebu garance rovného zacházení. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní pravidla srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, že by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatňování spotřebitelských práv). S ohledem na uvedené je rozhodčí doložka sjednaná v rozhodčí smlouvě neplatná dle § 55 a § 56 občanského zákoníku, neboť naplňuje znaky nepřiměřených podmínek vyvolávajících nerovnováhu mezi účastníky dosahující takové intenzity, jež je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků. Jelikož byla dle uvedeného dovozena neplatnost rozhodčí doložky, soud uzavírá, že vydaný rozhodčí nález je nicotný a uplatněná pohledávka je pohledávkou nevykonatelnou, z tohoto důvodu se neuplatní ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jak argumentoval žalovaný.

Pokud jde o popěrný úkon ze strany žalobce, tento soud posoudil jako důvodný s odkazem na ust. § 39 občanského zákoníku, kdy je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), celkové okolnosti úkonu, jeho pohnutky a účel, který sledoval, výši zajištěné částky a poměr původní a sankční povinnosti. Výše smluvní pokuty je nepřiměřená. Navíc nárok na smluvní pokutu nelze uznat s ohledem na to, že dle Ústavního soudu, rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3512/2011, v případě spotřebitelských smluv, tedy i smlouvy o úvěru, musí být informace o smluvní pokutě přímo ve smlouvě, což v daném případě splněno není.

Soud konstatuje, že nebyla platně sjednána sankce, tedy smluvní pokuta dle smluvních ujednání. V této části pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, ze kterého cituje v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Soud uvádí, že smluvní ujednání tak, jak v tomto případě bylo zjištěno, jsou na druhé straně smlouvy, dohody o uznání dluhu, když smlouva byla smluvními stranami podepsána pouze na straně č. 1. Je třeba uvést, že smluvní ujednání mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. V rámci smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, zásadně musí být součástí smlouvy samotné.

ICM R

V předmětné věci ujednání o smluvní pokutě nebyly součástí smlouvy samotné, která je podepsána smluvními stranami, ale toliko součástí smluvních ujednání smlouvy, dohody o uznání dluhu. Pak lze uzavřít, že nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě.

Z důvodu výše uvedených soud zcela akceptuje argumentaci žalobce tak, jak uvedl ve skutkových tvrzeních v žalobě, a žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. V řízení byl žalobce úspěšný, a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy za 2 úkony právní služby náleží odměna 6.200 Kč. K každému úkonu právní služby dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky náleží paušál á 300 Kč, tedy 600 Kč. Právní zástupce žalobce učinil 2 úkony právní služební, a to přípravu a převzetí právního zastoupení a sepis žaloby. K takto přiznaným nákladům právního zastoupení náleží dle § 137 odst. 3 21% DPH, tj. 1.428 Kč. Celkem náklady řízení ve výši 8.228 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Při podání žaloby byl žalobce osvobozen od placení soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění. Dle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků), a to České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 2242074114, ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 22.06.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R