22 ICm 3245/2015
Jednací číslo: 22 ICm 3245/2015-70 Spis. zn. ins. řízení: KSOS 22 INS 9864/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Slaběňákovou ve věci žalobce: Ing. David Papoušek, sídlem Na Hradbách 2/210, Ostrava, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Langrem Ph.D., LL.M., sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, ins. správce dlužnice Taťány anonymizovano , anonymizovano , Anenská 453, 735 52 Bohumín-Záblatí, proti žalovanému: Perfect Money s.r.o., IČO: 247 74 898, sídlem Neumannova 1453/28, 156 00 Praha 5-Zbraslav, zastoupenému Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Úvoz 118, 602 00 Brno, o určení pravosti pohledávky ve výši 7.400,-Kč

takto:

I. Návrh žalobce, aby bylo určeno, že žalovaný nemá vůči dlužnici Taťáně anonymizovano , r.č. 725224/5054, bytem Anenská 453, 735 52 Bohumín-Záblatí pohledávku ve výši 8 335,-Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z částky 7 400,-Kč od 3. 9. 2014 do 11. 5. 2014, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

-pokračování Spisová značka:

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 8 335,-Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z částky 7 400,-Kč od 3. 9. 2014 do 11. 5. 2014, neboť se jedná o smluvní pokutu, která byla sjednána v nepřiměřené výši a tudíž neplatně. Absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě ale žalobce nedovozuje jen z její výše, ale rovněž ze způsobu sjednání. Smluvní pokuta nebyla sjednána ve smlouvě individuálně, ale byla jednostranně určena žalobcem, coby věřitelem ve formulářové smlouvě, obsah tohoto ujednání nemohla dlužnice nijak ovlivnit. Dále žalobce uvedl, že byla-li žalobcem přihlášena tato pohledávka jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, pak tento rozhodčí nález považuje žalobce za nicotný, neboť rozhodčí doložka, na základě které byl předmětný rozhodčí nález vydán, byla sjednána (s odkazem na nález ÚS ČR ze dne 5. 11. 2011 sp. zn.: II. ÚS 2164/10) neplatně.

Žalovaný ve vyjádření mimo jiné uvedl, že nepovažuje smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 0,45% denně, za neplatnou, neboť absolutní výše této smluvní pokuty není vysoká (roční výše této smluvní pokuty z částky 7 400,-Kč je 12 154,50 Kč)-zákonný úrok z prodlení by s ohledem na svou výši (49,64 Kč/měs.) nebyl s to plnit sankční a motivační funkci, navíc za dobu, kdy bylo rozhodčím nálezem dlužnici uloženo platit smluvní pokutu, nebyla povinna platit žádné jiné sjednané plnění, např. úrok z úvěru. Dále žalovaný uvedl, že smlouva byla sjednána distančním způsobem, takže i když žalovaný výši smluvní pokuty do smlouvy uvedl, dlužnici to nijak neomezovalo v rozhodnutí, zda příslušnou smlouvu uzavře, či nikoliv. Smlouvy jsou uzavírány ve znění reflektujícím požadavky klientů. K platnosti rozhodčího nálezu žalovaný uvedl, že žalobcem citovaný Nález ÚS sp. zn.: II.ÚS 2164/10 z 1. 11. 2011 nelze interpretovat tak, že jsou neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, které nezakládají dvojinstančnost rozhodčího řízení nebo jež umožňují účastníkům jednat v rozhodčím řízení jen písemně, neboť v české právní úpravě není vyloučeno použití rozhodčích doložek, a to ani po novele (od 1. 4. 2012). Ze spisu je navíc zřejmé, že vůči povinné bylo v rozhodčím řízení postupováno spravedlivě a byl jí poskytnut dostatečný prostor nárok oprávněného zpochybnit. Dle žalovaného rozhodčí smlouva splňuje požadavky zákona č. 216/1994 Sb., proto pokud exekuční soud udělil soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekuce, učinil tak neoprávněně, rozhodčí doložka je platná a dostatečně určitá a transparentní, popření pohledávky žalovaného žalobcem je tedy neoprávněné.

Dne 15. 3. 2017 soud vydal rozsudek č.j.-28 (KSOS 22 INS 9864/2015), v němž žalobě zcela vyhověl. Rozsudek ale soud vydal bez nařízení ústního jednání, když měl za to, že pro rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podmínky splněny jsou. Proti tomu ale brojil žalovaný odvoláním, v němž mimo jiné poukázal na to, že nebyly splněny podmínky dané ust. § 115a o.s.ř.-výzva k vyjádření nebyla zaslána zástupci žalovaného, ale přímo žalovanému.

ICM R

-pokračování Spisová značka:

Usnesením ze dne 11. 7. 2017, č.j. 16 VSOL 235/2017-55 Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu I. stupně z důvodu procesního pochybení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V novém řízení soud (stejně tak jako v řízení předchozím) vyšel z toho, že žaloba byla podána včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ), když pohledávka žalovaného (přihlášená jako vykonatelná) byla popřena při přezkumném jednání dne 11. 8. 2015 a žaloba byla insolvenčním správcem soudu doručena dne 19. 8. 2015, tj. ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání. Dále k formálním náležitostem incidenčního sporu bylo zjištěno, že u dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, žalovaný včas přihlásil vykonatelnou pohledávku ve výši 18 333,-Kč, tato částka představovala jistinu včetně úroků, poplatek za 2x prodloužení splatnosti ve výši 1 200,-Kč, smluvní pokutu 0,45% denně ve výši 8 335,-Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 409,-Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 2 189,-Kč. Vykonatelnost byla dovozována z Rozhodčího nálezu sp. zn.: 86/2015 vydaného rozhodcem JUDr. Jakubem Tomšejem.

Na přezkumném jednání žalobce tuto pohledávku částečně popřel co do pravosti, a to co do částky 8 335,-Kč (smluvní pokuta) proto, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné a smluvní pokuta je nepřiměřená.

K popření této vykonatelné pohledávky žalobce přistoupil proto, že považoval rozhodčí nález za nicotný, neboť rozhodčí doložka, na základě které byl předmětný rozhodčí nález vydán, byla sjednána (s odkazem na nález ÚS ČR ze dne 5.11.2011 sp.zn.: II. ÚS 2164/10) neplatně.

Zásadní námitkou žalovaného (ať již v rámci vyjádření k žalobě, tak i odvolání proti rozsudku) byl odkaz na omezující ustanovení při popírání vykonatelných pohledávek, tedy odkaz na ust. § 199, odst. 2 IZ a to ve vazbě na existující platnou rozhodčí smlouvu uzavřenou s dlužnicí a platný rozhodčí nález.

Podle ustanovení § 191 odst. 2 IZ ve znění účinném od 1. 1. 2014 platí, že při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.

V důvodové zprávě k novele insolvenčního zákona, provedené zákonem č. 294/2013 Sb. a týkající se ustanovení § 191 odst. 2 IZ, se uvádí, že ustanovení § 191 odst. 2 IZ posiluje právní jistotu přihlašovatelů pohledávek v insolvenčním řízení potud, aby posouzení, zda pohledávka bude popřena jako vykonatelná, nebylo ponecháno na libovůli insolvenčního správce, a aby bylo postaveno najisto, že konečné posouzení, zda pohledávka se přezkoumává

ICM R

-pokračování Spisová značka:jako vykonatelná, je v rukou insolvenčního soudu, který vede přezkumné jednání a jehož rozhodnutí má povahu rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení.

Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a nebylo při přezkumném jednání rozhodnuto o tom, že by byla přezkoumána jako nevykonatelná, proto je na pohledávku žalovaného v nepopřené části nutno pohlížet jako na vykonatelnou.

Pokud soud nově hodnotil popěrný úkon insolvenčního správce, zda není v rozporu s omezujícím ustanovením § 199 odst. 2 IZ, pak revidoval své původní rozhodnutí a dospěl k závěru, že na popěrný úkon insolvenčního správce a potažmo i podanou žalobu omezení dle § 199, odst. 2 IZ dopadá, a to z následujících důvodů: Podle ustanovení § 199, odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Aby tedy incidenční soud mohl hodnotit, zda smluvní pokuta (kterou žalovaný v přihlášce pohledávek mimo jiné požadoval) je či není nemravná, muselo by se jednat buď o pohledávku vykonatelnou, která byla popřena insolvenčním správcem v souladu s ust. § 199 IZ, nebo o pohledávku nevykonatelnou, neboť pouze v tomto případě by bylo umožněno incidenčnímu soudu právně smluvní pokutu hodnotit. O nevykonatelnou pohledávku by šlo v případě, že by o ní dosud nebylo rozhodováno nebo že by sice o ní rozhodováno bylo, ale toto rozhodnutí by nebylo vydáno orgánem k tomu příslušným, o čemž by v pochybnostech při přezkumném jednání rozhodl dle §191, odst. 2 IZ insolvenční soud.

Jak z insolvenčního spisu vyplývá, insolvenční správce přezkoumal pohledávku jako vykonatelnou a o její vykonatelnosti neměl (jak patrno) pochyb ani v době, kdy podal žalobu dle § 199, odst. 1 IZ. Tvrzení žalobce, kterým je v žalobě namítána nicotnost rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy, se tak i z tohoto pohledu jeví jako nepatřičné (byl-li by rozhodčí nález nicotný, nemohlo by se jednat o pohledávku vykonatelnou a aktivně legitimován k podání žaloby by byl věřitel poté, co by byl insolvenčním správcem o důvodu popření pohledávky spraven a poučen o možnosti podat incidenční žalobu dle § 197, odst. 2 IZ). Jinými slovy-insolvenční správce by k podání žaloby nebyl aktivně legitimován.

Soud se předně zabýval rozhodčí smlouvou a rovněž tak rozhodčím nálezem, jimiž žalovaný v přihlášce pohledávky deklaroval, že jde o pohledávku vykonatelnou.

Ze smlouvy o řešení sporů z 20. 8. 2013 soud zjistil, že strany se dohodly na tom, že veškeré majetkové spory mezi nimi s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů definitivně rozhodně nezávislý a nestranný rozhodce JUDr. Jakub Tomšej, rozhodce zapsaný v seznamu rozhodců vedeném MS ČR, č. osv. 138, místem podnikání Rokycanova 961/8, 360 17 Karlovy vary, IČO: 874 24 444, že rozhodčí řízení bude zahájeno písemnou žalobou doručenou rozhodci, řízení je vedeno písemně a je neveřejné. Kromě dalšího se strany dohodly na tom, že místem konání rozhodčího řízení je Praha, že rozhodce nebude nařizovat ústní jednání, pokud to nebude vzhledem k dokazování nezbytně nutné. Strany této smlouvy se rovněž zavázaly k tomu, že rozhodci poskytnou patřičnou

ICM R

-pokračování Spisová značka:součinnost ve lhůtách, které jim rozhodce stanoví a souhlasily s tím, že případné nesplnění této povinnosti může být rozhodcem považováno za uznání nároku či tvrzení druhé strany. Strany se v této smlouvě rovněž dohodly na tom, že proti rozhodčímu nálezu není možno se odvolat. Dále se strany dohodly na tom, že rozhodčí poplatek bude činit 5% z předmětu sporu, minimálně ale 1 300,-Kč.

Z rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp 86/2015 pak soud zjistil, že ten byl vydán dne 6. 3. 2015 rozhodcem JUDr. Jakubem Tomšejem, který funkci rozhodce v této věci přijal, a to na základě žaloby doručené tomuto rozhodci dne 27. 1. 2015 a podložené listinnými důkazy. Dlužnici bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 7 400,-Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 7 400,-Kč od 3. 9. 2014 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z částky 7 400,-Kč od 3. 9. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dále bylo dlužnici uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 189,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dále z tohoto rozhodčího nálezu vyplývá, že žalovaná se k návrhu žalobce nevyjádřila, a to ani přesto, že jí byla řádně doručena výzva, v níž byla seznámena s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se mít za to, že nárok uplatněný v žalobě nezpochybňuje. Rozhodce tedy s ohledem na výše uvedené považoval tvrzení žalobce za nesporná a přiznal žalobci kromě jistiny i úrok z prodlení a taktéž smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z částky 7 400,-Kč od 3. 9. 2014 do zaplacení. Podle údajů uvedených v dolní části rozhodčího nálezu nabyl tento nález právní moci dne 30. 3. 2015 a vykonatelnosti 3. 4. 2015.

Je-li tedy tím rozhodnutím o vykonatelnosti pohledávky rozhodčí nález sp. zn. Rsp 86/2015, pak soud je nucen konstatovat, že ač dlužnice uzavírala rozhodčí smlouvu jako spotřebitelka, není toto její postavení překážkou pro rozhodování sporů formou rozhodčího řízení za předpokladu, že v rozhodčím řízení nejsou aplikovány takové klauzule, které by měly pro spotřebitele zneužívající charakter. Jak bylo prokázáno, rozhodčí nález sp. zn. Rsp 86/2015 byl vydán rozhodcem, který byl určen transparentním způsobem a z tohoto rozhodčího nálezu nijak nevyplývá, že by rozhodce nerozhodoval podle zásad spravedlnosti. Bylo tedy prokázáno, že jde o platné rozhodnutí, rozhodčí nález tedy není nicotný. Soud tedy nepřisvědčil žalobci, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán, byla sjednána neplatně. Žalobce tvrzenou nicotnost rozhodčího nálezu opíral o Nález ÚS II. ÚS 2164/10, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č. j. 22 Co 565/2009-20 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. října 2009, č. j. 16 C 295/2009-9 proto, že dospěl k závěru, že posuzované rozhodčí doložky shledal jako neplatné, a to zejména proto, že byly uzavřeny v režimu spotřebitelských smluv.

Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné ve vztahu k rozhodčím doložkám konstatoval, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem, ale že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit, a to například ve smlouvách které mají charakter spotřebitelské smlouvy. Uvedl, že proto je třeba na problematiku rozhodčích doložek nahlížet primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele a zkoumat, zda rozhodčí doložka neobsahuje zneužívající klauzuli, tedy nepřípustné ujednání. Východiskem pro posouzení otázky, zda lze rozhodčí doložku považovat za nepřiměřenou

ICM R

-pokračování Spisová značka:podmínku ve smlouvě (ve smyslu zbavení práva spotřebitele podat žalobu), je dřívější v rozhodnutích Ústavního soudu vyslovený názor, podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran-jde tedy o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli-rozhodčí řízení není tedy řízením soudního typu, proto je nutno přísněji nahlížet na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách. Z toho pak Ústavní soud ve shora uvedených věcech dospěl k závěru, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení a může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti.

V citovaném Nálezu Ústavní soud současně uvedl, že to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce a rovněž musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Z toho Ústavní soud dovodil, že rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, rozhodně nezaručovalo. Jestliže se totiž účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli, neboť rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze proto z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

Nutno ale dodat, že ve vztahu k rozhodčím nálezům vydaným rozhodcem na základě rozhodčích smluv (doložek) Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uzavřel, že na základě závěrů uvedených v nálezech Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž tento soud usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

ICM R

-pokračování Spisová značka:

Dále se ale velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia zabýval v citovaném rozhodnutí tím, zda ujednání o rozhodčí doložce v rámci spotřebitelského vztahu o tom, že rozhodčí řízení bude zásadně řízení písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a zakládají neplatnost rozhodčí doložky. Ohledně tohoto pak Nejvyšší soud poukázal na jím vydaný rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž posuzoval platnost rozhodčí doložky, která obsahovala mj. ujednání, že rozhodkyně rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu a dospěl k závěru, že takto sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity, a to s odkazem na ustanovení § 19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání. Nejvyšší soud v tomto rozsudku konstatoval, že jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout . Dovodil, že pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití nebylo v tehdy posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran . Co se týče nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu, pak konstatoval, že zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v (tehdy) posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici. Uzavřel tedy, že ani tato skutečnost neznamenala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Pokud jde o dvojinstančnost řízení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

Pokud jde o názor Ústavního soudu prezentovaný v Nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, pak k tomu zaujal Nejvyšší soud ČR v tomto rozhodnutí stanovisko, že rozhodčí doložky v té konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení, a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení a že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné. Pokud ale Ústavní soud dále formuloval závěr, podle kterého, jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě

ICM R

-pokračování Spisová značka:nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje, učinil tak toliko v obecné rovině při posuzování rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti. Z toho pak Nejvyšší soud ČR dovodil, že uvedený závěr Ústavního soudu bez dalšího mechanicky přejímat nelze a odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen R 79/2013 ), v němž Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 Směrnice rady 93/13 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt., C-472/11, Sbírka rozhodnutí 2013, body 1. a 2 výroku). V rozsudku ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012 pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že bez zřetele k tomu, že R 79/2013 se zabývalo především prorogačními doložkami, se požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky, ale i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí, včetně úsudku, že ujednání formálně vykazuje znaky zneužívající klauzule. Z uvedeného pak Nejvyšší soud ČR dovodil, že jednoinstančnost rozhodčího řízení nezpůsobuje absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy.

V intencích těchto judikatorních závěrů posuzoval soud i rozhodčí smlouvu (smlouvu o řešení sporu) uzavřenou mezi žalovaným a dlužnicí s tím, že vycházel z toho, že otázku platnosti rozhodčí smlouvy sjednané mezi žalovaným a dlužnicí je třeba posuzovat-vzhledem k datu sjednání této smlouvy (dne 20. 8. 2013 )-podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni 20. 8. 2013 a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, neboť jednak obsahovala transparentní výběr rozhodce a procesní způsob vedení rozhodčího řízení neobsahoval žádnou klauzuli zneužívající postavení dlužnice, jakožto spotřebitelky.

Byla-li tedy uzavřena rozhodčí smlouva platně, pak byl-li rozhodčí nález vydán rozhodcem JUDr. Jakubem Tomšejem podle této smlouvy, je platným rozhodčím nálezem a v poměrech projednávané věci to tedy znamená, že žalovaný, pokud přihlásil svou pohledávku jako vykonatelnou, učinil tak v souladu se zjištěným skutkovým stavem.

Insolvenční správce ale popřel pouze část pohledávky přihlášené žalobcem, a to smluvní pokutu. V rozhodčím nálezu byla smluvní pokuta přiznána jako procentní sazba. Ani to ale není dle judikatury NSČR není neplatné-viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4595/2016 a rovněž tak i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.

ICM R

-pokračování Spisová značka:

1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001).

Jak dále judikoval Nejvyšší soud ČR ( viz rozhodnutí č.j. 29 NSČR 29/2009-A-108 ze dne 17. února 2011) výrok pravomocného rozsudku (rozhodčího nálezu) je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku (rozhodčího nálezu) závazný pro účastníky řízení a popřípadě i jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti výroku rozsudku (rozhodčího nálezu) pak věc nemůže být projednávaná znovu. Výrokem pravomocného rozhodčího nálezu jsou ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř. nadále vázáni účastníci řízení a ve stejném rozsahu též všechny orgány (včetně insolvenčního soudu).

Podle ustanovení § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3). Předmětem popěrného úkonu insolvenčního správce byla vykonatelná pohledávka žalovaného přiznaná platným rozhodčím nálezem sp. zn. Rsp 86/2015, který co do popěrného režimu podléhá úpravě obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Judikatura obecných soudů k výkladu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je pak ustálena v tom, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, nebo bylo vydáno rozhodnutí, jež se odůvodňuje jen minimálně-viz např. : R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 3/2014 ). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky pouze v případě, že z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, R 3/2014). Jak bylo prokázáno, rozhodčí nález sp.zn. Rsp 86/2015 odůvodnění obsahuje. Smyslem úpravy obsažené v § 199 odst. 2 IZ (tak jak je zřejmý ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona) je omezení práva insolvenčního správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky za současné možnosti zachování tohoto práva v případě, že jde o vykonatelnou pohledávku, která mohla vzniknout (i účelově být

ICM R

-pokračování Spisová značka:

vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti). Jelikož v dané věci uplatnil žalovaný vykonatelnou pohledávku platně přiznanou rozhodčím nálezem v řízení, které odpovídá platným zásadám pro vedení rozhodčího řízení, pak je nutno považovat popěrný úkon insolvenčního správce za úkon učiněný v rozporu s ust. § 199, odst. 2 IZ. Soud tedy žalobu insolvenčního správce z tohoto důvodu zamítl, aniž dále prováděl dokazování o samotné pohledávce.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 202, odst. 1 IZ, když soud neshledal žalovaným tvrzené důvody pro aplikaci ustanovení § 202, odst. 2 IZ, mimo jiné též v intencích rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn.: II.ÚS 1313/15 ze dne 9. 6. 2015.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 20.12.2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Slaběňáková, v.r. Iveta Kukiová samosoudkyně

ICM R