22 Cdo 985/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 149 odst. 3 obč. zák.



22 Cdo 985/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K., P., zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Satoriova 60/12, proti žalovanému A. K., P., zastoupenému JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 285/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Duriše. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. června 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl v Bytovém družstvu Satoriova 58/14 (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 24.625,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. října 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku manželství a k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 a odvolací řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Ve velmi obsáhlém dovolání dovolatelka neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Její námitky ústí především ve zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně řešení otázky odklonu od rovnosti podílů při vypořádání společného jmění účastníků. Odkazuje přitom na judikaturu zabývající se disparitou podílů (např. rozhodnutí 8 Cz 36/69 a II. ÚS 532/06 ve spojení s 22 Cdo 2335/2005, dále 22 Cdo 3655/2007, 22 Cdo 410/2008 a 22 Cdo 4391/2010) a má za to, že aplikace disparity podílů je za daných okolností zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud v první řadě v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti zákonné modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. jsou určující mimo jiné i pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (uveřejněné pod C 10 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)]. Ustanovení § 150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V dané věci přikázaly soudy do vlastnictví žalovaného členský podíl v bytovém družstvu, aniž mu uložily povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů polovinu jeho hodnoty.
Nalézací soudy při rozhodnutí o disparitě podílů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. února 2004, č. j. 33 C 99/2003-32, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č. j. 64 Co 301/2004-62. Právní moci nabyly oba rozsudky o rozvodu manželství dne 5. ledna 2005. Rozsudkem téhož soudu ze dne 29. května 2006, č. j. 7 C 101/2005-15, který nabyl právní moci dne 13. září 2006, bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu. Výlučným nájemcem a výlučným členem bytového družstva se stal žalovaný a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Byt byl původně služebním a žalovanému byl přidělen dne 18. 1. 1983. Následně s ním byla uzavřena dohoda o jeho užívání. Společnou domácnost vedli účastníci řízení do května 2003. V témže roce měla proběhnout i privatizace domu Satoriova 58/14, v němž se sporný byt nachází. Žalobkyně nesouhlasila se vstupem do družstva, ani s úvěrem, který si následně žalovaný pořídil na úhradu členského vkladu. Úvěr na odkoupení členského podílu si tedy žalovaný pořídil bez souhlasu žalobkyně a smlouvu o úvěru s Českou spořitelnou, a. s. uzavřel dne 11. května 2004 sám. Sám po celou dobu splácel i úvěr.
Nalézací soudy založily rozhodnutí o disparitě podílů na závěru, že na nabytí členského podílu do společného jmění manželů se podílel výlučně žalovaný. V době, kdy probíhala privatizace domu, již spolu účastníci nevedli společnou domácnost a žalobkyně se tedy na nabytí majetku do společného jmění účastníků nepodílela ani péčí o společnou domácnost. Členy družstva se stali účastníci pouze na základě jednání žalovaného, který proti vůli žalobkyně uhradil členský vklad z úvěru, jenž pořídil bez jejího souhlasu, a který proto jako závazek nespadá do společného jmění manželů.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o disparitě podílů musí být odůvodněno okolnostmi daného případu. Úvahy nalézacích soudů o disparitě podílů však nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže přihlédly k okolnostem, za jakých byl členský podíl v bytovém družstvu získán a stal se předmětem společného jmění účastníků (v době, kdy spolu již účastníci nevedli společnou domácnost a přes nesouhlas žalobkyně) a jestliže na základě těchto skutečností dospěly k závěru, že se žalovaný větší měrou zasloužil o nabytí a udržení společného majetku, který je předmětem vypořádání.
Obsahem dovolání jsou dále námitky žalobkyně proti způsobu hodnocení důkazů a procesnímu postupu nalézacích soudů, který je podle jejího názoru nepřezkoumatelný. Přitom nesouhlasí především s tím, že soud nezohlednil její zdravotní stav, opomněl se zabývat některými jejími tvrzeními, neprovedl jí navržené důkazy a ani se s nimi nevypořádal. Tím, že dovolatelka nesouhlasí s výsledky dokazování a polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Způsob hodnocení důkazů, který je upraven v § 132 o. s. ř., nemůže založit otázku zásadního právního významu; v této souvislosti je třeba upozornit na zásadu volného hodnocení důkazů.
Rovněž namítaná vada řízení, že nebyly provedeny všechny důkazy dovolatelkou navržené, není vadou řízení, která by řešila otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3339). Lze k ní uvést, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. je to soud, kdo rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede a je na něm, aby posoudil, které z navržených důkazů jsou významné pro posouzení uplatněného nároku.
Žalobkyně výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z částky 2.250.000,- Kč (podle § 8 odst. 6 a § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 17.300,- Kč. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 . Spolu s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. advokátního tarifu) činí náhrada nákladů řízení celkem částku 17.600,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 24. února 2015 Mgr. David Havlík
předseda senátu