22 Cdo 961/2012
Datum rozhodnutí: 16.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 961/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČ 00006947, zastoupené JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalovaným: 1) M. P., 2) J. P., a 3) M. P., zastoupeným JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Svatovítské náměstí 126, o určení vlastnického práva a neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 29/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 28 Co 436/2011-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Mělníku ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 13 C 29/2011-70, výrokem pod bodem I. určil, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 14 objekt bydlení na pozemku st. parc. č. 82, budovy - objekt bydlení č. p. 192 na pozemku st. parc. č. 214, pozemku st. parc. č. 82 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 647 m2, pozemku st. parc. č. 214 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2, pozemku parc. č. 84/4 ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 993 m2 a pozemku parc. č. 400/15 zahrada o výměře 162 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Veltrusy na listu vlastnictví č. 820. Výrokem pod bodem II. určil, že neexistuje věcné břemeno tam specifikované. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaných. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 28 Co 436/2011-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a z obsahu dovolání se podává, že uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Ve věci jde o to, že žalovaní 2) a 3) nabyli předmětné nemovitosti od družstva UNIMAX, které je získalo v procesu privatizace; kupní smlouvu však jeho zakladatelé uzavřeli ještě před tím, než družstvo vzniklo, a tak ji soudy považovaly za absolutně neplatnou; žalovaní pak podle nich od nevlastníka nemohli vlastnictví nabýt.

Dovolatelé nezpochybňují neplatnost smlouvy, kterou mělo nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti družstvo UNIMAX, jejich právní předchůdce; své právo opírají o to, že oni nabyli nemovitosti v dobré víře. K nabývání nemovitostí od nevlastníka v dobré víře se vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 56/2010, tak, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převedené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle kterého je třeba ochranu vlastnického práva poskytnout i tehdy, jestliže tomu, kdo nabude nemovitosti od nevlastníka, svědčí dobrá víra a nenese odpovědnost za neplatnost smlouvy. Podle nálezu téhož soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, však nadále platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl (nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet). Nicméně i když se soudy výslovně nezabývaly otázkou, zda žalovaný 1), který tvrdí, že je vlastníkem sporných nemovitostí, je nabyl v dobré víře, z obsahu spisu nevyplývá, že by tomu tak bylo. Žalovaný 1) totiž v řízení netvrdil okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že byl objektivně v dobré víře, pokud jde o vlastnictví jeho předchůdců, kteří mu nemovitost darovali; ostatně vzhledem k jejich vztahům tento žalovaný musel vědět o tom, že ohledně vlastnictví nemovitostí byl již veden soudní spor, jehož účastníky byli dárcové. Lze tak odkázat na judikaturu týkající se držby a vydržení, podle které objektivní dobrou víru vylučuje již fakt, že osoba dovolávající se dobré víry musela mít objektivně pochybnost o svém právu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a řada dalších rozhodnutí) . Vědomost o vedení soudního sporu, ve kterém navíc byli jeho předchůdci neúspěšní, dobrou víru vylučuje. Dobrou vírou ostatních žalovaných, jejichž vlastnické právo nebylo předmětem sporu (a ostatně bylo byť v rámci řešení předběžné otázky posouzeno ve věci Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 13 Cm 16/95), se nebylo třeba zabývat, a to ani z pohledu kupní ceny (viz rozdíl mezi znaleckým posudkem oceňujícím nemovitosti a kupní cenou, patrný ze smlouvy na č. l. 16), či ve světle jiných skutečností (např. tvrzení zástupce žalobce na č. l. 112 versa spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 13 Cm 16/95).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo. Žalující stát byl v řízení zastoupen advokátem, nicméně vzhledem k povaze věci (žaloba byla opřena o nedostatek subjektivity právního předchůdce žalovaných v době nabytí věci, tedy o zjevnou skutečnost, nešlo o náročnou věc) mu dovolací soud s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. I. ÚS 3246/09, náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu