22 Cdo 959/2014
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 959/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. H. M. , zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem v Praze Žižkově, Koněvova 2596/211, proti žalovaným: 1) RNDr. J. B., Ph.D. , 2) Mgr. A. B. , 3) Mgr. E. D. , všem zastoupeným Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 126/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 27 Co 212/2013-391, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 48 660,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
O d ů v o d n ě n í:

Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha - západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 4 C 126/2011-195, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a právní předchůdkyně žalovaných k objektu bydlení, nacházející se na pozemku parc. č. st. 131, pozemku parc. č. st. 131, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 683/7, zahrada, v katastrálním území H., obci H. (dále též jen ,,předmětné nemovitosti ). Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nově vzniklý pozemek parc. č. 683/98, zahrada, v katastrálním území H., obci H. podle v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu. Ve výroku III. do výlučného vlastnictví právní předchůdkyně žalovaných přikázal objekt bydlení, nacházející se na pozemku parc. č. st. 131, pozemek parc. č. st. 131 a pozemek parc. č. 683/7 vzniklý po oddělení podle geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku rozhodnutí soudu. Ve výrocích IV. VI. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 27 Co 212/2013-391, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k předmětným nemovitostem (výrok I. bod 1. rozsudku odvolacího soudu) a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I. bod 2. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích I. bod 3. I. bod 5. odvolací soud uložil žalobkyni povinnost každému ze žalovaných uhradit na vypořádacím podílu částku ve výši 725.000,-Kč. Ve výrocích II. IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)

Důvodem přípustnosti dovolání je podle názoru dovolatelky skutečnost, že odvolací soud se při řešení otázky možnosti reálného rozdělení věci v podílovém spoluvlastnictví odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud nesprávně přihlédl ke kritériím, o kterých lze při vypořádání podílového spoluvlastnictví uvažovat jen subsidiárně, přičemž před reálným rozdělením věci dal přednost jejich přikázání do jejího výlučného vlastnictví.

Odvolací soud podle názoru dovolatelky nevyšel z priority rozdělení společné věci, která je výrazem respektu k vlastnickému právu a promítnutím zájmu na zachování vlastnického práva spoluvlastníků. K ostatním způsobům vypořádání lze přihlédnout až subsidiárně. Odvolací soud nesprávně uvažoval v neprospěch rozdělení společné věci z důvodu nevhodnosti a neúčelnosti. Podle jejího názoru je nesprávný názor odvolacího soudu, že § 142 odst. 1 občanského zákoníku soudu umožňuje, aby podle svého uvážení sám hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností vymezil.

Dovolatelka uvedla, že hledisko účelného využití věci lze uplatit až po zjištění, že reálné rozdělení společné věci není možné, nikoliv jako důvod, proč reálně dělitelnou věc není možné rozdělit. Pro úvahu o nemožnosti reálného rozdělení věci nemají význam náklady na vybudování kanalizační přípojky v budoucnu, jakož i argument špatného stavebnětechnického stavu budovy. Za zjevně nepřiměřený považuje závěr, který vedl odvolací soud k přikázání společných nemovitostí do jejího vlastnictví za situace, kdy žalovaní je desítky let výlučně užívají, mají k nim citové vazby a dovolatelka je odmítla převzít do svého vlastnictví. Zjevně nepřiměřená má být i úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobkyně oproti žalovaným disponuje finančními prostředky nejen k zaplacení vypořádacího podílu, nýbrž i provedení nutných investic do předmětných nemovitostí.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu také to, že seznal nevhodným přikázání předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalovaných, což nijak nezdůvodnil. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný. Dovolatelkou navrhované rozdělení pozemku parc. č. 683/7 by ji vzhledem ke špatnému stavu zbylých nemovitostí nepřiměřeně zvýhodnilo. Poukázali na to, že v dovolání nepravdivě uvádí, že nemá zájem na přikázání předmětných nemovitostí do svého vlastnictví. Odvolací soud podle jejich názoru správně zohlednil skutečnost, že předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek. V řízení navíc bylo prokázáno, že pozemek parc. č. 683/7 žalobkyní navrhovaným způsobem dělitelný není. Reálným rozdělením tohoto pozemku by oddělená část pozemku postrádala přístup ke studni a nebylo by možné provést naprojektovanou stavbu kanalizace v souladu s právními předpisy. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k uplatnění nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a k pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce dělitelnosti věci v podílovém spoluvlastnictví a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatelka především dovolacímu soudu vytýká, že vyšel z názoru, že relativně neurčitou hypotézu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. lze vztáhnout i na posouzení možnosti reálného rozdělení společné věci , neboť takový postup podle dovolatelky není správný.

Tato námitka není důvodná.

Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, uveřejněné tamtéž).

Předmětem sporu je otázka podmínek rozdělení pozemku parc. č. 683/7, jenž slouží jako zahrada a společně se stavební parcelou č. 131 a budovou č. p. 36 tvoří funkční celek.

Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro dělitelnost tohoto pozemku splněny nejsou, zatímco podle názoru dovolatelka v poměrech konkrétního případu je možné dělení tohoto pozemku.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , formuloval závěr, že pozemky přiléhající k obytným domům vytváří zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu a blízkost obytného domu, ve kterém vlastník bydlí, zlepšuje využití zahrady. Není proto v rozporu se zákonem, pokud soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže zahradu přilehlou k domu tomu, komu přikazuje dům, aniž by provedl dělení zahrady (k uvedenému závěru se dovolací soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz ).

Co do výsledného závěru o způsobu rozdělení společné věci tak rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.

Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008 (uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060), podle kterých úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003 , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz).

Předpokladem vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti jejím rozdělením je, že takové rozdělení je dobře možné, přičemž při posouzení dělitelnosti nelze vycházet jen z technického či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. IV. ÚS 23/08, uveřejněný na http://portal.concourt.sk ).

Odvolací soud těmto judikaturním závěrům dostál. Při úvaze o tom, zda lze považovat rozdělení zahrady za dobře možné, zohlednil všechny okolnosti daného případu. Ve svém rozhodnutí se otázkou dělitelnosti velmi podrobně a důsledně zabýval a dovolací soud na závěry odvolacího pro stručnost odkazuje. V této souvislosti dovolací soud pouze shrnuje, že při úvaze o možné dělitelnosti pozemku parc. č. 683/7 vzal na zřetel : a) že všechny nemovitosti, které jsou předmětem řízení, tvoří určitý funkční celek se vzájemnými propojeními a vzájemnými vztahy nemovitostí, které v odůvodnění rozsudku podrobně konkretizoval a vyložil, b) hlediska hmotové, architektonické a estetické, které promítl do své úvahy, jakým způsobem by vyznělo pro objekt budovu rozdělení zahrady či naopak nerozdělení zahrady, c) otázku nutnosti zřízení věcného břemene čerpání vody z kopané studny jak z hlediska technicko-situačního, tak i z hlediska vzájemným konfliktních vztahů účastníků, d) okolnosti týkající se plánované a vyprojektované kanalizace na pozemku parc. č. 683/7, e) hledisko velké zahrady jako základny budovy z hlediska nutných investic do objektu a předpokladu, že tyto investice vynaloží osoba, pro niž bude ekonomicky zajímavé zachování celého funkčního celku. V této souvislosti uzavřel, že motivem pro investice do budovy bude pro jejího vlastníka i to, že k této budově náleží dostatečně velký okolní pozemek zajišťující dodržení ochrany soukromí, klidu, kvality žití, zajišťující architektonická a estetická hlediska, vyváženost umístění domu v prostředí, a to současně bez zatížení pozemku věcným břemenem ve vztahu ke studni na něm se nacházející, f) charakter okolní zástavby v ulici, do níž je budova čelem situována, g) vzájemné vztahy účastníků, které by se nutně promítaly do vzájemného budoucího soužití v případě rozdělení pozemku spojeného se zřízením věcného břemene.

Jestliže odvolací soud tyto okolnosti posoudil v rámci volného hodnocení důkazů a promítl je do celkové úvahy o tom, že rozdělení pozemku parc. č. 683/7 není vzhledem ke všem okolnostem možné, jedná se o hodnotící úvahu odvolacího soudu, která v žádném směru nevykazuje zjevnou nepřiměřenost. Obecná možnost i jiného způsobu hodnocení důkazů, které při mnoha skutkových zjištěních a relevantních hlediscích v řadě případů existuje, ještě nezakládá nesprávnost právního závěru, který v takových případech soud zaujme, jestliže vezme na zřetel všechny relevantní okolnosti, které vyšly v řízení najevo. Dovolatelka ostatně ani odvolacímu soudu nevytýká, že by nevzal v potaz všechna hlediska, která v průběhu řízení vyšla najevo, naopak namítá, že některá z nich vzít na zřetel neměl a měl provést jejich odlišné hodnocení z hlediska právní relevance. Jak však vyplývá z výše uvedeného výkladu, nelze v daném směru odvolacímu soudu žádné pochybení vytknout. V této souvislosti dovolací soud pouze připomíná, že pokud v některých ohledech namítá dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nelze prostřednictvím tohoto poukazu založit přípustnost dovolání, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka dále namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru o nedělitelnosti předmětných nemovitostí jako celku, je zjevně nepřiměřený jeho závěr, prostřednictvím kterého přikázal uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Tato námitka taktéž není důvodná.

Jestliže dovolatelka v dovolání pojí svou výhradu mimo jiné s naznačeným nesouhlasem s přikázáním nemovitostí do jejího vlastnictví v případě reálné dělitelnosti zahrady, není tato skutečnost pro rozhodnutí právní významná.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595). Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska výlučná či rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 4, str. 152).

Dovolatelka zřejmě touto částí dovolání naznačuje, že nemovitosti neměly být přikázány do výlučného vlastnictví jí, ale žalovaným. Odvolací soud však nepochybil, pokud při úvaze o přikázání upřednostnil žalobkyni.

Dovolatelka u jednání odvolacího soudu konaného dne 12. září 2013 prostřednictvím svého zástupce výslovně uvedla, že má zájem o přikázání celku nemovitostí , jí navržený způsob rozdělení pozemku parc. č. 683/7 zvolila jako nutnost, aby se věc nějak řešila . Zdůraznila, že v nemovitostech vyrůstala, má k nim citové vazby a má tam příbuzné . Současně uvedla, že má prostředky k vyplacení vypořádacích podílů ostatních spoluvlastníků . V podání ze dne 15. října 2003 adresované odvolacímu soudu dovolatelka sdělila, že potvrzuje v návaznosti na závěry jednání odvolacího soudu ze září 2013 svoji připravenost i zájem převzít zbylé 3/4 společn ých nemovitostí . V podání ze dne 3. listopadu 2013 tento svůj zájem potvrzuje a naopak rozporuje schopnost žalovaných vyplatit žalobkyni vypořádací podíl. U jednání konaného dne 7. listopadu 2013 žalobkyně uvedla, že upřednostňuje reálné rozdělení věci, nicméně je připravena převzít celek nemovitostí, respektuje i cenu zjištěnou soudem prvního stupně podle jím opatřeného znaleckého posudku .

Odvolací soud při úvaze o přikázání věci žalobkyni zohlednil, že žalobkyně disponuje potřebnými finančními prostředky k vyplacení vypořádacích podílů žalovaných s předpokladem dalších finančních prostředků nezbytných k investici do domu č. p. 36. Zohlednil také stanovisko žalobkyně, byť prezentované jako sekundární. Vzal na zřetel, že žádný z účastníků neužívá nemovitosti k trvalému bydlení a užívají je žalovaní pouze k rekreačním účelům. Přikázání nemovitostí žalobkyni pak považoval za vhodnější než přikázání do podílového spoluvlastnictví žalovaným. Tyto jeho závěry nejsou nepřiměřené již z toho pohledu, že žalovaní proti rozsudku odvolacího soudu nepodali dovolání, jež by se opíralo o argumentaci směřující k tomu, že nemovitosti měly být přikázány do jejich spoluvlastnictví. Naopak, pokud žalobkyně v průběhu celého řízení připouštěla, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví, byť v závěru odvolacího řízení upřednostňovala rozdělení nemovitostí, byl logický postup odvolacího soudu, jestliže nemovitosti při závěru o jejich nedělitelnosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Jestliže žalobkyně tomuto způsobu vypořádání chtěla předejít, měla v řízení vyjádřit svůj nezájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví. V takovém případě by jí odvolací soud nemohl nemovitosti do vlastnictví přikázat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu