22 Cdo 953/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 953/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343, proti žalované H. J., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, o zřízení věcného břemene chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 5/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2010, č. j. 21 Co 14/2010-336, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2010, č. j. 21 Co 14/2010-344, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Hradci Králové (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 11 C 5/2005-256, zřídil ve prospěch každého vlastníka stavby garáže postavené na pozemku parc. č. st. 2385 věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes přilehlý pozemek parc. č. 641/7, vše v katastrálním území K., obci H., a to v rozsahu vyznačeném černým šrafováním v geometrickém plánu č. 932-384/2004, který tvoří nedílnou součást rozsudku. Jako náhradu za zřízení věcného břemene uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 40.250,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 21 Co 14/2010-336, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2010, č. j. 21 Co 14/2010-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně jenom tak, že částku, kterou je povinna žalobkyně zaplatit žalované jako náhradu za zřízení věcného břemene, zvýšil ze 40.250,- Kč na 55.200,- Kč, a zkrátil přitom lhůtu na její zaplacení ze tří na jeden měsíc od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně zřízení věcného břemene potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. října 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatelky toliko ve výši přiznané náhrady za zřízení věcného břemene; ta tak není subjektivně legitimována podat dovolání proti měnící části, a na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1188/200 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7176, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy č. 2/1995). Přípustnost dovolání by tak připadala do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadov č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen Soubor ).

Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a ostatně ani samotná žalovaná neuvádí, v čem by taková otázka měla spočívat.

Obsahem dovolání žalované jsou pouze námitky směřující ke způsobu, jakým byla stanovena výše náhrady za zřízení věcného břemene. Tímto důvodem však přípustnost dovolání založit nelze. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 2176/2007, publikovaném v Souboru pod pořadovým č. C 7780 uvedl, že stanovení hodnoty věcného břemene pro úvahu soudu o výši náhrady za zřízení věcného břemene v řízení o zřízení nezbytné cesty představuje otázku skutkovou, nikoliv právní.

Námitka, že soud při stanovení hodnoty věcného břemene chybně přejal závěry podávající se ze znaleckého posudku o nákladech na pořízení náhradního skleníku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej použitelnou argumentaci vztahující se ke stanovení obvyklé ceny věci v podílovém spoluvlastnictví v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obsaženou např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006 , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 ).

V dovolání žalovaná zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že zřízení věcného břemene nezpůsobí snížení ceny souvisejících nemovitostí, a že při stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene nelze přihlédnout k tomu, že v průběhu řízení byl na dotčeném pozemku vystavěn nový skleník a plot, neboť tato výstavba byla provedena v rozporu s dobrými mravy za účelem zamezit zřízení věcného břemene, případně navýšit náhradu. Dovolatelka zároveň předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě věcného břemene. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty věcného břemene, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky - http://nalus.usoud.cz ).

Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem k posouzení otázky zda dojde zřízením věcného břemene i ke snížení tržní ceny jejích souvisejících nemovitostí (zejména domu čp. 492) . K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) - (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006 , uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky - http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navrženého důkazu v individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.

Žalovaná podala dovolání i proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r. předseda senátu