22 Cdo 950/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 1140 o. z.



22 Cdo 950/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. T. , proti žalovanému Mgr. J. S. , zastoupenému JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, Pražské Předměstí, třída Národní svobody 32/11, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 444/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 19 Co 1957/2016-369, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. 8. 2016, č. j. 15 C 444/2014-347, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 962/11 (dále jen předmětný pozemek ), zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, na LV č. 282 pro obec V. a katastrální území V. (výrok I.), přikázal předmětný pozemek do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na náhradě vypořádacího podílu 15 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 35 904 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 19 Co 1957/2016-369, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 34 875,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 2 420 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. V otázce zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu způsobené újmy některému ze spoluvlastníků odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014. Má za to, že dokazováním bylo prokázáno, že přikázáním celého předmětného pozemku žalobkyni mu vznikne újma, neboť žalovaný v současnosti užívá bezplatně na základě výprosy studnu ve vlastnictví T. N. umístěnou na pozemku parc. č. 973/5 v k. ú. V., ze které bere vodu pro zalévání své zahrady, dále bylo v dědickém řízení rozhodnuto, že vlastní studnu na rozhraní pozemků parc. č. 973/5 a 1972 v k. ú V.; k oběma studnám přistupuje přes předmětný pozemek a jinudy přistupovat nemůže, takže rozhodnutím ztratil přístup k oběma studním. Takto se bude muset žalovaný složitě domáhat zřízení přístupu ke studním jinak nebo si vybudovat jiný zdroj vody. Újma spočívá i v tom, že musí nyní úplatně čerpat vodu k zalévání zahrady z obecního vodovodu namísto bezplatného čerpání vody z těchto studní. Vzniklá újma je nepochybně újmou subjektivní spočívající v okolnostech přechodné povahy. Odvolací soud se nijak nezabýval tvrzením žalovaného, že za tohoto stavu by mělo být právo na vypořádání spoluvlastnictví odepřeno i s ohledem na rozpor jednání žalobkyně a jejího manžela s dobrými mravy. V této souvislosti namítá, že ve věci byl daleko strukturovanější a složitější skutkový stav, než zjistil odvolací soud. Konkrétně žalovaný ani jeho právní předchůdci žalobkyni nikdy nebránili v užívání předmětného pozemku a konflikty mezi účastníky nikdy nevznikly ohledně tohoto pozemku. Konflikty ostatně vyvolávala žalobkyně a její rodina jako pomstu za to, že v minulosti dostala menší pozemek s komplikovanějším přístupem než žalovaný. Odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu pominul skutková zjištění ohledně reálné dělitelnosti pozemku a vyhodnotil, že pozemek reálně dělitelný není; v této souvislosti zcela tendenčně vyložil znalecký posudek a použil argumenty svědčící žalobkyni a některé nepřípustně dokonce i dotvořil. Kdyby došlo k podélnému rozdělení pozemku, došlo by k vyřešení dalšího sporu sousedů o přesah vjezdových vrat na pozemek žalovaného, rovněž by zůstala možnost pečovat o ovocné stromy na pozemku žalovaného při hranici s předmětným pozemkem a sklízet z nich úrodu. Nadto není nutné, aby měla žalobkyně zajištěn příjezd automobilem až ke své chatce, nýbrž jí stačí pouze pěší přístup; upozorňuje na to, že vjezd neodpovídá platným předpisům pro napojení přístupové cesty na předmětném pozemku na místní komunikaci. Vzhledem k uvedenému napadá i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že minimálně od doby, kdy nabídl žalobkyni uzavření smíru, již nezavdával příčinu k dalšímu vedení sporu. Navrhuje, aby dovolací soud buďto rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka, že žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měla být zamítnuta podle § 1140 o. z. pro vznik újmy žalovanému, popř. pro zjevné zneužití práva, neboť soudy obou stupňů se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily.

Konkrétně odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že újmu spočívající ve ztrátě možnosti braní vody ze dvou studní nacházejících se na pozemku jiných vlastníků, nemožnost údržby jedné z nich (údajně ve vlastnictví žalovaného) či telefonních kabelů k nemovitosti pod předmětným pozemkem nelze považovat za újmu přechodného rázu, která by bránila pro tentokrát nevyhovět žalobě. Ztráta přístupu ke studni za účelem údržby a vedení telefonního kabelu pod předmětným pozemkem budou žalovaného stíhat vždy, kdykoliv se bude jednat o zrušení spoluvlastnictví. Pokud jde o ztrátu výhody odebírat vodu ze studny ve vlastnictví pana N., kterou má zajištěnou na základě výprosy, pak žalovaný neargumentoval případnou časovou omezeností této výprosy, která by v dohledné době skončila. Nadto žalovaný má zajištěn odběr užitkové vody ze studny nacházející se na rozhraní pozemků parc. č. 973/5 a 1972. Všechny tyto okolnosti jsou trvalého a nikoliv dočasného charakteru. Na trvalost nemá vliv jednání žalobkyně, která se s žalovaným nedohodla na sjednání věcného břemene průchodu po předmětném pozemku nejkratším příčným koridorem. Důvodem pro zamítnutí nemůže pak být ani služebnost užívání předmětného pozemku paní R. K.

Rovněž uvedl, že v řízení nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se ze strany žalobkyně jedná o zjevné zneužití práva a že žalobkyně by své právo vykonávala v rozporu s jeho účelem, kdy by neměla žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu a že by zde byly dány takové okolnosti, v důsledku kterých by byl výkon tohoto práva nepřijatelný. V řízení bylo prokázáno, že vztahy mezi účastníky jsou narušeny, vyústily v podávání oznámení na Policii ČR pro podezření ze spáchání přestupku a za této situace se nejeví přijatelným, že žalobkyně již nechce ve spoluvlastnictví s žalovaným setrvávat a zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví kontakty minimalizovat.

Dovolatel sice obecně tvrdí, že okolnosti, které odvolací soud považoval za trvalé, mají mít charakter dočasný, ale s argumenty, na jejichž základě učinil odvolací soud závěr o trvalosti, nijak v dovolání nepolemizuje, nehledě na skutečnost, že odlišný závěr ohledně trvalosti by nepochybně musel vycházet z odlišných skutkových zjištění, která ovšem dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).

Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud se nikterak nezabýval tvrzením žalovaného, že by právo na vypořádání spoluvlastnictví mělo být za stavu, věci, který je, odepřeno i s ohledem na rozpor jednání žalobkyně a jejího manžela s dobrými mravy , je z výše uvedeného zřejmě, že touto námitkou se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, se kterým dovolatel nesouhlasí. Nadto i ve vztahu k této námitce z dovolání zřetelně plyne, že odlišný právní závěr spojuje dovolatel s odlišnými skutkovými zjištěními oproti těm, ze kterých vyšel odvolací soud.

Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za souladné s jeho rozhodovací praxí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 300/2016 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 3, str. 110)], v níž dovolací soud zřetelně vysvětlil, za jakých podmínek může dojít k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Lze souhlasit především s tím, že zajištění přístupu ke zmíněným studnám, je okolností charakteru trvalého a že na věc nemá vliv užívání předmětného pozemku babičkou žalovaného na základě služebnosti. Ze zjištěného skutkového stavu se rovněž nepodává, že by v dané věci byl dán důvod pro zamítnutí žaloby pro zneužití práva podle § 8 o. z.; ostatně takový postup přichází do úvahy jen zcela výjimečně [srovnej vedle výše uvedených rozhodnutí dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].

Dovolání není přípustné ani ve vztahu k námitce, že odvolací soud nepřistoupil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k vypořádání spoluvlastnictví předmětného pozemku jeho rozdělením, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Dovolací soud v usnesení ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015 (uveřejněném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že § 1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a který tak ponechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy se širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy nalézacího soudů o splnění či nesplnění podmínek pro rozdělení věci by pak mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětný pozemek je evidován jako ostatní plocha, ostatní komunikace a má sloužit jako přístupová a příjezdová cesta k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně a k její rekreační chatě. Ze závěrů znalce soud prvního stupně učinil zjištění, že rozdělením předmětného pozemku ztratí jeho užití smysl, neboť pokud by došlo k reálnému rozdělení tohoto pozemku, nešlo by již o přístupovou cestu, ale o přístupový chodník pro pěší. Ačkoliv by se rozdělením nemovitosti nesnížila podle znalce cena věci, ztráta možnosti jejího užívání jako příjezdové komunikace, k čemuž má nepochybně sloužit, znamená podstatné snížení hodnoty dané věci; soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dovodil, že rozdělení společné věci není dost dobře možné, a pokud přikázal předmětný pozemek žalobkyni, která oproti žalovanému nemá jiný přístup ke svým nemovitostem než po předmětném pozemku.

Závěry odvolacího soudu jsou souladné s judikaturou dovolacího soudu, včetně dovolatelem namítaného rozsudku ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1825/2008 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 6, str. 219). Dovolatel v dovolání nijak relevantně nezpochybňuje stěžejní závěr soudů obou stupňů, že by došlo k podstatnému znehodnocení dané věci, toliko v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř. nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav (námitka tendenčního výkladu znaleckého posudku a použití argumentů jen ve prospěch žalobkyně) a namítá, že žalobkyni by postačovalo zajištění toliko přístupu a nikoliv již příjezdu k jejím nemovitostem. Jelikož úvahy odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené, v dovolacím přezkumu obstojí.

Ve vztahu k dovolání do nákladů řízení je třeba zdůraznit, že žalovanému byla v součtu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení nepřesahující částku 50 000 Kč, a proto dovolání není do nákladů řízení objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]; nadto dovolatel v souvislosti s výroky o náhradě nákladů řízení nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu