22 Cdo 943/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2005
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 167 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 943/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. F., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 150 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 387/2000, o dovolání obou účastníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co 28/2005-115, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co 28/2005-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo, aby mu zaplatila částku 150 000,- Kč s příslušenstvím, představující polovinu tržní ceny 20 ks štěňat, narozených po rozvodu manželství účastníků ze psů v jejich společném jmění, která si žalovaná ponechala nebo prodala.

Okresní soud Praha-západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. května 2004, č. j. 5 C 387/2000-45, žalované uložil, aby žalobci zaplatila částku 30 750,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 8. 2000 do zaplacení, ohledně částky 119 250,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 8. 2000 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k 31. 3. 1998. Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 21. 10. 2003, č. j. 5 C 213/99-192. K rozdělení psů mezi účastníky a jejich faktickému předání došlo v průběhu řízení o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ze 17. 4. 2000. Štěňata narozená ze psů v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví po rozvodu manželství účastníků nebyla vypořádána dohodou účastníků ani soudním rozhodnutím. Soud prvního stupně přisvědčil žalobci, že štěňata jsou přírůstky z bezpodílového spoluvlastnictví, a protože dosud vypořádána nebyla, je třeba tak učinit dodatečně, protože jde o majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Překážka věci rozhodnuté zde není dána. Odmítl námitku žalované, že psi nespadali do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť sloužili výlučně k výkonu povolání žalované.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co 28/2005-115, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil z důvodu, že řízení před soudem prvního stupně trpí zmatečnostními vadami, které měly za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení a v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Uvedl, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zahájil žalobce žalobou podanou u soudu v dubnu 1999 a toto řízení skončilo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 21. 10. 2003, č. j. 5 C 213/99-192, jímž soud provedl vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Odvolací řízení proti tomuto rozsudku bylo z důvodu zpětvzetí odvolání žalobcem zastaveno. Stejný nárok jako v dané věci uplatnil žalobce v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a jeho skutková tvrzení jsou v obou věcech totožná. Věcné rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tvoří překážku věci dříve pravomocně rozhodnuté bez ohledu na svůj věcný obsah. Poukázal na to, že rozhodnutím soudu o vypořádání hodnot patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vypořádání jako celek uzavírá, nelze z něj vylučovat určité věci či hodnoty a tyto projednávat v samostatných řízeních .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.

Žalobce podal dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy vadu řízení spatřuje v nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Podle názoru žalobce projednání žaloby nebránila překážka listispendence ani překážka věci rozsouzené s ohledem na rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 21. 10. 2003, č. j. 5 C 213/99-192. Nesouhlasí s tím, že v tomto řízení uplatnil stejný nárok jako v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 213/99. Namítá, že psi, z nichž se štěňata narodila, patřili vždy do jeho výlučného vlastnictví, proto do jeho vlastnictví měla připadnout i štěňata jako přírůstky věci hlavní. Pokud mu je žalovaná nebyla schopna vydat, pak mu za ně přísluší náhrada. Dohodu ze 17. 4. 2000 uzavřel v zájmu rychlého vyřízení věci, tato dohoda jen deklarovala jeho vlastnictví ke psům blíže označeným v dovolání, z nichž se narodila štěňata. Vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišoval mezi psy v jeho výlučném vlastnictvím a ve společném jmění. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že v žalobě v této věci není ani zmínka o tom, že by žalobce měl být vlastníkem jím označených psů a fen, a že před soudem prvního stupně netvrdil ani své výlučné vlastnictví sporných štěňat. Obsah dohody ze 17. 4. 2000 jednoznačně deklaruje, že předmětní psi a feny byli součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Zcela se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání žalobce.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jsou přípustná.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud ČR již opakovaně např. v usnesení z 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, dovodil, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. K tomu srov. Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu právní věty a rejstříky, C 2458, sešit 28. Dovolací soud proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ].

Přípustnost dovolání žalobce vyplývá z § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Dovolací soud z podnětu dovolání žalobce přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud proto mohl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem přezkoumat jen v mezích dovolacích námitek žalobce, který nezpochybňuje právní názor odvolacího soudu o překážce věci rozsouzené v obecné rovině ve vztahu k řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobce totiž pouze namítá, že v jeho případě byl tento právní názor nesprávně aplikován, protože v daném řízení vůči žalované neuplatnil pohledávku, která byla či mohla být řešena v rámci již skončeného řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.

Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Totožnost řízení zakládající překážku litispendence i překážku věci rozsouzené, je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podle § 157 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Podle § 167 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

S ohledem na § 211 OSŘ platí ustanovení § 157 odst 2 i § 167 odst. 2 OSŘ přiměřeně i pro odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděl, že štěňata se narodila po rozvodu manželství účastníků ze psů, kteří byli v době jejich narození ve společném jmění účastníků, tato štěňata považoval za přírůstky k věci ve společném vlastnictví manželů (č. l. 12 spisu), že vlastnictví k těmto psům bylo vypořádáno dohodou v rámci řízení o vypořádání společného jmění účastníků (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) tak, že předmětní psi připadli do jeho vlastnictví, čemuž také odpovídal jeho požadavek, aby mu žalovaná zaplatila polovinu hodnoty štěňat (č. l. 38 spisu). Na druhé straně vyslovil přesvědčení, že předmětní psi vyjma feny Aranky byli v jeho výlučném vlastnictví, a tvrdil, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nesouhlasil s tím, aby tito psi byli zahrnuti do společného majetku účastníků. Dohodu ze 17. 4. 2000 uzavřel v zájmu urychlení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a měl za to, že touto dohodou mu bylo vráceno to, co patřilo do jeho výlučného vlastnictví (č. l. 38 a 71 spisu). I přes tato rozporná tvrzení žalobce, jeho tvrzení, že psi, z nichž se štěňata narodila, byli výlučným vlastnictvím žalobce a proto byl i výlučným vlastníkem těchto štěňat, takže psi ani štěňata nepatřili do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, je zásadní povahy, neboť tvrzené výlučné vlastnictví je právně určující pro výsledek sporu i pro posuzování (ne)existence zmiňovaných překážek řízení.

Pokud se odvolací soud blíže uvedenými tvrzeními žalobce, jež uplatňoval v řízení před soudy obou stupňů, nezabýval, nemohl být jeho závěr o překážce věci rozsouzené učiněn spolehlivě. Je logické, že pokud by určitý nárok žalobce nebyl nárokem z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a nebyl-li uplatněn spolu s nárokem na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v rámci řízení o tomto vypořádání, nemohlo řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků založit překážku litispendence a meritorní rozhodnutí v tomto řízení nemohlo založit překážku věci rozsouzené. Požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá, požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí. Protože odvolací soud se uvedenou zásadní námitkou žalobce, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž tato námitka je z hlediska překážky věci rozsouzené určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Nalézací soud, který rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek některé z překážek řízení ve smyslu § 103 a násl. OSŘ, je totiž povinen své rozhodnutí odůvodnit v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ, i když nejde o rozhodnutí ve věci samé.

Dovolacímu soudu z uvedených důvodů nezbylo, než aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu