22 Cdo 942/2006
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 942/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. D., a b) M. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu Ú. n. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 280/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2005, č. j. 11 Co 404/2004-69, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3 064 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce a) v podání z 21. 2. 2002 adresovaném soudu prvního stupně uvedl, že žádá o přidělení pozemku parc. č. 642 v k. ú. C., který se nachází na jeho zahradě parc. č. 24 do svého vlastnictví , s odůvodněním, že ačkoliv tuto část užívali jako zahradu již jeho rodiče od roku 1947, a v dobré víře ji vydrželi, žalovaný mu dopisem z 12. 10. 2001 nabídl, že mu ji odprodá. K výzvě soudu prvního stupně, aby podání doplnil označením věci, účastníků, vylíčením rozhodujících skutečností, označením důkazů a formulací konečného návrhu, žalobce v podání z 25. 3. 2002 označil manželku M. D. jako další žalobkyni. Mimo jiné předložil snímek pozemkové mapy k. ú. C. z 3. 6. 1992, k němuž uvedl, že je v němž červeně vyznačen původní pozemek parc. 234, přidělený jeho rodičům a který zahrnuje i šrafováním vyznačenou část pozemku parc. 642, o kterou je veden spor. K opakované výzvě soudu prvního stupně podáním z 31. 5. 2002 žalobci navrhli, aby bylo určeno, že jsou vlastníky parcely č. 16 zahrada, zapsané na LV č. 424 k. ú. C., obec Ú. n. L., dříve vedené jako parcela č. 234 pastvina na LV č. 424. V podání z 8. 12. 2003 žalobci znovu navrhli, aby bylo určeno, že jsou vlastníky parc. č. 16 zapsané na LV č. 424 v k. ú. C., že jde o pozemek přidělený žalobci v roce 1947 a tudíž došlo k jeho nespornému vydržení a že vydání rozsudku se domáhají z důvodu určitých pochybností vyplývajících z nejasného zakreslení poz. č. 642, který jim chce žalovaný odprodat. Při jednání soudu prvního stupně dne 10. 6. 2004 žalobci navrhli, aby bylo určeno, že jsou výlučnými vlastníky parcely č. 16 v k. ú. C. na LV č. 424, obec Ú. n. L. o výměře 532 m2.


Okresní soud v Ústí nad Labem (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 11 C 280/2004-47, rozhodl tak, že žaloba se zamítá a dále o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dopisem z 12. 10. 2001 žalobcům sdělil, že užívají neoprávněně část jeho pozemku parc. č. 642 v k. ú. C. a obci Ú. n. L. V katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. 424 téhož k. ú. a obce zapsán pozemek parc. č. 16 jako společné jmění žalobců. Tato parcela vedená původně pod č. 234 o výměře 532 m2, byla přečíslována na parc. č. 16, a poté, co byla zčásti sloučena do parc. č. 12 a parc. č. 645, výměra parc. č. 16 činí 333 m2. Podle snímku pozemkové mapy je parcela č. 16 zcela zřetelně oddělena od parc. č. 24, na které je vyznačena parc. č. 642. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají na určení, jehož se domáhají, tj. že jsou vlastníky pozemku parc. č. 16 zapsaného na LV č. 424 v k. ú. C. a obec Ú. n. L., naléhavý právní zájem, neboť jsou jako jeho vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni. Dopis žalovaného z 12. 10. 2001 se týkal jiné parcely, žalovaný nebyl účastníkem hmotněprávního vztahu, kterého se řízení týká a žaloba byla zamítnuta i pro nedostatek věcné pasivní legitimace.


Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, v němž namítali, že soud neřešil otázku vlastnictví k pozemku parc. č. 642 v k. ú. C., jak se domáhali. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací žalobce usnesením z 25. 4. 2005, č. j. 11 Co 404/2004-58, vyzval, aby sdělili, čeho se domáhají, a pokud mínili také navrhnout změnu žaloby, aby svůj požadavek jasně formulovali, uvedli rozměry parcely č. 642, k. ú. a obec, a požádali o připuštění změny žaloby ve lhůtě 10 dnů. Žalobci v podání z 2. 5. 2005 uvedli, že se domnívají, že změna žaloby není opodstatněná, neboť se stále jedná o část parcely č. 642, jejíž celková výměra činí 298 m2, a rozměry té části, která je v jejich užívání, jim nejsou známy. Zdůraznili, že spornou část užívali již jejich právní předchůdci od roku 1947 a je to dostatečná doba pro její vydržení. Navrhli, aby bylo určeno, že část parcely č. 642, která se nachází na jejich oplocené zahradě, v dobré víře vydrželi a jsou jejími právoplatnými vlastníky. Při jednání odvolacího soudu 7. 7. 2005 žalobci uvedli, že odkazují na písemné odvolání a žalobce v závěrečné řeči uvedl, že okresní soud neprojednával parc. č. 642 a zabýval se stále parc. č. 16 .


Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 7. července 2005, č. j. 11 Co 404/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud poukázal na to, že řízení se zahajuje na návrh, že žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný a že vymezení práv a jim odpovídajících povinností musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí vyčerpat a nesmí jej překročit. Protože se žalobci přes opakované poučení domáhali určení vlastnictví k pozemku parc. č. 16 v k. ú. C., považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. I když žalobci v odvolacím řízení uvedli, že chtějí určení vlastnictví k části pozemku parc. č. 642 k. ú. C., blíže nespecifikovaného, přes poučení však původně podanou žalobu nezměnili.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost podle § 237 odst. l písm c) a odst. 3 OSŘ shledávají v tom, že jde o rozhodnutí zásadního významu. Ten spatřují v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly § 79 OSŘ, neboť jejich rozhodnutími nebyl žalobní petit zcela vyčerpán. Z postupně složených podání žalobců, zejména podání z 31. 5. 2002 a odvolání z 2. 5. 2005, vyplývá že žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky parcely č. 234, kterou od roku 1947 užívali nejprve rodiče žalobce a od roku 1984 žalobci včetně té části, která je podle údajů katastru nemovitostí nyní zahrnuta do parc. 642 jako vlastnictví žalovaného. Kromě toho je výroková část rozsudku soudu prvního stupně neurčitá a ani odvolací soud jeho chybu nenapravil. Výrok rozsudku by měl obsahovat všechny nezbytné údaje, jimiž je předmět řízení identifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. To je nezbytné pro budoucí řešení otázky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159 odst. 5 OSŘ. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu (žaloby). Žalobci vyslovují přesvědčení, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů vylíčili rozhodně skutečnosti a poskytli soudu údaje, nebytné k tomu, aby bylo jasné, o čem má rozhodovat. Žalobci tvrdili a prokázali, že jejich právní předchůdci - rodiče žalobce, v roce 1947 převzetím přídělu nabyli vlastnictví kromě jiného k pozemku parc. č. 234 o výměře 532 m2, ze které se stala parcela č. 16 o výměře 333 m2, další část byla sloučena do parcely č. 12, další se stala parcelou č. 11 a o výměře 34 m2 a část byla sloučena do parcely č. 645. Identifikací nemovitostí ani žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, že by se jakákoliv část parcely č. 234 stala součástí parcely č. 642, která je vedena jako vlastnictví žalovaného, a pouze tuto spornou otázku učinili žalobci předmětem řízení. Soud prvního stupně tedy nerozhodl výrokem rozsudku o žalobním návrhu, který žalobci učinili předmětem řízení, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v § 153 odst. 2 OSŘ. Soudy tak postupovaly v rozporu s čl. 36 Listiny práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně vrácena k dalšími řízení.


Žalovaný se vyjádřil tak, že dovolání není přípustné. Odkazuje na výklad pojmu rozhodnutí zásadního právního významu, obsaženého v § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ. Pokud žalobci namítají, že soudy nevyčerpaly celý předmět řízení, pak se měli domáhat nápravy návrhem na vydání doplňujícího rozsudku a nikoli cestou mimořádného opravného prostředku. Z dovolání také neplyne, že by se rozhodnutí odvolacího sodu odvíjelo od rozdílného výkladu některého zákonného ustanovení, o němž dosud dovolací soud nerozhodoval. Žalobci tak ani otázku zásadního významu v dovolání neformulovali. Žalovaný se ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů, na které odkazuje. Žalobní petit vymezený žalobci - určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 16 v k. ú. C. - byl posouzen po právu, když ani v odvolacím řízení ke změně žaloby nedošlo. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenými účastníky řízení, se dále zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Rozhodnutí odvolacího soudu může být rozhodnutím po právní stránce zásadního významu i pro posouzení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.


Takovou otázku však žalobci v dovolání nepředestřeli. K výkladu § 155 odst. l OSŘ, který stanoví, že obsah rozhodnutí vysloví soud ve výroku rozsudku, uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve směrnici z 23. 11. 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačné patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy návrhu se vyhovuje nebo návrh se zamítá. Vytýkají-li žalobci rozsudku odvolacího soudu, že potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení nebo že jím bylo rozhodnuto o jiném předmětu řízení, než žalobou vymezili, jde o výtky týkající se porušení § 152 odst. 2 a § 153 odst. 2 OSŘ. V obou případech jde o jasné znění zákona, jehož výklad v praxi žádné problémy nečiní. Žalobci tak v dovolání uplatnili porušení procesních předpisů (§ 152 odst. 2, § 153 odst. 2 a § 155 odst. l OSŘ), tj. vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterými by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by šlo o dovolání přípustné /§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ/.


Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.


Žalobci jsou podle § 243b odst. 5, § 221 odst. a § 146 odst. l písm. c) OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta, který učinil v tomto řízení podáním vyjádření jeden úkon, ve výši 2500 Kč (§ 2, § § 5 písm. b), § 14 odst. l a § 18 odst. l OSŘ), a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč, spolu s 19 % daní z přidané hodnoty 489 Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ) celkem částkou 3 064 Kč.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 30. května 2006


JUDr. Marie Rezková, v. r.


předsedkyně senátu