22 Cdo 941/2012
Datum rozhodnutí: 12.12.2013
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 941/2012 22 Cdo 944/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) A. V. , b) O. R. , c) L. D., a d) M. V., zastoupených JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 43, proti žalované Mgr. V. V., zastoupené Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 3, za účasti vedlejšího účastníka občanského sdružení TJ Sokol jezdecký oddíl Kyselovice, se sídlem v Kyselovicích 104, IČO: 47930012, zastoupeného Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 7C 304/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-521, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537, takto:

I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 941/2012 a 22 Cdo 944/2012 se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 22 Cdo 941/2012.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-521, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537, se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou je žalovaná povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech dovolacího řízení částku 1 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce vedlejšího účastníka Mgr. Martina Švehlíka.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Přerově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č. j. 7 C 304/2003-454, zrušil podílové spoluvlastnictví původních žalobců a) e) a žalované k pozemkům parc. č. 429 a pozemkům ve zjednodušené evidenci parc. č. 262/1, 262/2, 322/2 a 322/3 v k. ú. V., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. 429/1 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 202-194/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 (výrok II.), do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemek parc. č. 429/2 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 202-194/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 s tím, že podíl žalobce a) společně se žalobkyní e), který mají ve společném jmění manželů činí 1/4, podíl žalobkyně b) činí 1/4, podíl žalobkyně c) činí 1/4 a podíl žalobce d) také 1/4 (výrok III.). Do výlučného vlastnictví žalované dále přikázal pozemek parc. č. 259/7 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 200-192/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 (výrok IV.), do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemek parc. č. 259/8 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 200-192/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 s tím, že podíl žalobce a) společně se žalobkyní e), který mají ve společném jmění manželů činí 1/4, podíl žalobkyně b) činí 1/4, podíl žalobkyně c) činí 1/4 a podíl žalobce d) také 1/4 (výrok V.), do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemky parc. č. 285/1 a 559/5 v k. ú. V., tak jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 (výrok VI.) a do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemky parc. č. 285/6 a 559/4 v k. ú. V., tak jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 s tím, že podíl žalobce a) společně se žalobkyní e), který mají ve společném jmění manželů činí 1/4, podíl žalobkyně b) činí 1/4, podíl žalobkyně c) činí 1/4 a podíl žalobce d) také 1/4 (výrok VII.). K pozemku parc. č. 559/4 v k. ú. V. zřídil ve prospěch všech vlastníků pozemků parc. č. 285/1 a 559/5 k. ú. V. věcné břemeno spočívající v právu chůze, průchodu a průjezdu, tak jak je vyznačeno v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 (výrok VIII), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IX. až XV.).

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-521, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví všech stávajících žalobců a) až d) a žalované k pozemku parc. č. 429 a pozemkům ve zjednodušené evidenci parc. č. 262/1, 262/2, v k. ú. V., a dále podílové spoluvlastnictví žalobců a) a d) a žalované k pozemkům ve zjednodušené evidenci parc. č. 322/2 a 322/3 v k. ú. V., zapsaným u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov [výrok I., bod 1)]. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. 429/1 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 202-194/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 [výrok I., bod 2)], do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemek parc. č. 429/2 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 202-194/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 s tím, že spoluvlastnický podíl žalobce a) a žalobkyně d), který mají ve společném jmění manželů, činí 1/4, podíl žalobce a) činí 1/4, podíl žalobkyně b) činí 1/4 a podíl žalobce c) také 1/4 [výrok I., bod 3)]. Do výlučného vlastnictví žalované dále přikázal pozemek parc. č. 259/7 v k. ú. V. , tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 200-192/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 [výrok I., bod 4)], do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemek parc. č. 259/8 v k. ú. V., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 200-192/2008, vyhotoveném Ing. V. D. dne 8. 12. 2008 s tím, že spoluvlastnický podíl žalobce a) a žalobkyně d), který mají ve společném jmění manželů činí 1/4, podíl žalobce a) činí 1/4, podíl žalobkyně b) činí 1/4 a podíl žalobce c) také 1/4 [výrok I., bod 5)], do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemky parc. č. 285/1 a 559/5 v k. ú. V., tak jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 [výrok I., bod 6)] a do podílového spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemky parc. č. 285/6 a 559/4 v k. ú. V. u P., tak jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 s tím, že spoluvlastnický podíl žalobce a) a žalobkyně d), který mají ve společném jmění manželů, činí 1/4, a podíl žalobce a) činí 3/4 [výrok I., bod 7)]. K pozemku parc. č. 559/4 v k. ú. V. zřídil ve prospěch všech vlastníků pozemků parc. č. 285/1 a 559/5 k. ú. V. věcné břemeno spočívající v právu chůze, průchodu a průjezdu, tak jak je vyznačeno v geometrickém plánu č. 276-21/2010, vyhotoveném Ing. V. D. dne 23. 11. 2010 [výrok I., bod 8)]. Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci a) a žalobkyni d) společně a nerozdílně částku 14,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok I., bod 9)] a žalobci a) částku 43,80 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok I., bod 10)]. Znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II. až IV.) a doplňujícím usnesením ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537 rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti výroku I., bodu 6), 7), 8) a 9) a proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve spojení s odst. 3, a dále má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně aby zrušil i usnesení odvolacího soudu ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537. Žalovaná podává dovolání i proti doplňujícímu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení a navrhuje jeho zrušení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Vedlejší účastník navrhuje odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

U Nejvyššího soudu bylo pod sp. zn. 22 Cdo 941/2012 vedeno jako samostatná věc řízení o dovolání žalované proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537, a pod sp. zn. 22 Cdo 944/2012 řízení o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-521. Vzhledem, že obě věci spolu souvisí a týkají se týchž účastníků, rozhodl dovolací soud v zájmu hospodárnosti řízení o jejich spojení ke společnému řízení pod sp. zn. 22 Cdo 941/2012.

Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.

Odvolací soud v daném případě změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko z důvodu změny spoluvlastnických podílů na straně žalobců, jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Přípustnost dovolání žalované by proto připadala do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Dovolání není přípustné.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen Soubor )].

Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila. V rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká způsob, jakým vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků a domnívá se, že tak učinil v rozporu s konstantní judikaturou jiných odvolacích soudů i soudu dovolacího. Neodkázala však na žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž by podle jejího názoru mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.

Spor účastníků se týká výhradně způsobu vypořádání pozemků ve zjednodušené evidenci dříve parc. č. 322/2 a 322/3 v k. ú. V., neboť na pozemku parc. č. 322/2 (PK) jsou postaveny stáje a další budovy, které využívá vedlejší účastník k činnosti jezdeckého oddílu a obě strany mají zájem o získání pozemků pod těmito stavbami.

Výrazem ustálené soudní praxe v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví je závěr, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), nejde však o hlediska rozhodující; to komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 , publikované ve Souboru pod č. C 4465, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, publikovaný tamtéž pod č. C 6060).

Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, že odvolací soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví sporných pozemků za situace, kdy disponuje většinovým podílem, nevypořádal podílové spoluvlastnictví jí navrhovaným způsobem, a namítá, že zcela pominul hledisko velikosti spoluvlastnických podílů a upřednostnil výhradně hledisko účelného využití věci. Jestliže odvolací soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že z hlediska následného využití pozemků převažují zájmy žalobců nad zájmy žalované a přistoupil k reálnému rozdělení sporných pozemků jimi navrhovaným způsobem s tím, že žalovaná získala do výlučného vlastnictví pozemky o výměře odpovídající velikostí jejímu spoluvlastnickému podílu (id. 3/4 vzhledem k celku), a zároveň jí byl k pozemkům prostřednictvím věcného břemene zajištěn i přístup a zůstal zachován i způsob jejich využití, nelze jeho závěrům nic vytknout, neboť postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a v mezích ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák., a jeho úvahy o vypořádání podílového spoluvlastnictví nejsou zjevně nepřiměřené učiněným skutkovým zjištěním za situace, kdy své rozhodnutí též řádně odůvodnil.

Další námitky směřují do způsobu, jakým odvolací soud hodnotil hledisko účelného využití věci. Dovolatelka má za to, že odvolací soud zohlednil spíše hledisko účelného využití staveb postavených na sporných pozemcích, než účelné využití pozemků samotných. Ani tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání. Například již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaném v Souboru pod C 2058, dovolací soud konstatoval, že p okud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že sporné pozemky budou účelněji využity žalobci, neboť v daném případě nelze posuzovat odděleně zájmy vlastníků pozemků od zájmů vlastníka (uživatele) staveb a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci jsou členy vedlejšího účastníka, dlouhodobě podporují jeho činnost, ke stavbám i k pozemkům pod nimi mají bližší vztah než žalovaná a je nepochybné, že pozemky bude možno i po rozdělení užívat k dosavadnímu účelu, tj. k zajištění činnosti vedlejšího účastníka, nelze jeho úvahám ani v tomto směru nic vytknout a jeho rozhodnutí je správné.

Jestliže dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud nezabýval jí navrhovaným řešením ohledně reálného rozdělení pozemku, a že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně jimi navrhovaného hospodárnějšího využití pozemku, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vady řízení, jimiž by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání, což v dané věci není.

Dovolatelka výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, včetně usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 69 Co 239/2011-537, kterým odvolací soud dodatečně rozhodoval o náhradě nákladů odvolacího řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod pořadovým č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2003).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobcům a vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Protože však žalobcům žádné známé náklady v průběhu dovolacího řízení nevznikly, rozhodl dovolací soud, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Vedlejšímu účastníkovi na straně žalobců vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s jeho zastoupením advokátem a sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 10 000,- Kč podle § 7 bodu 4. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen vyhláška ), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 1 500,- Kč (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku 1 800,- Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalované uložil, aby vedlejšímu účastníkovi nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 1 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se vedlejší účastník domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu