22 Cdo 928/2017
Datum rozhodnutí: 23.03.2017
Dotčené předpisy: § 146 odst. 2 alinea druhá o. s. ř., § 150 o. s. ř., § 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.



22 Cdo 928/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalovaným 1) V. B. , 2) I. K. , 3) P. F. , 4) D. A. , 5) Mgr. L. A. , 6) J. K. , 7) L. K. , 8) F. P. , 9) J. P. , všem zastoupeným JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 325/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 507/2016-117, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 207/2016-117, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 12. 10. 2016, č. j. 9 C 325/2013-100, podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) zcela v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 101 926,92 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Plzni (dále odvolací soud ) k odvolání žalovaných usnesením ze dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 507/2016-117, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví založeným na aplikaci § 146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. Dovodil i přes procesní stav, kdy žalobkyně vzala zpět žalobu poté, co s ní žalovaní uzavřeli požadovanou dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné nemovité věci na bytové jednotky, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro užití moderačního oprávnění soudu obsažené v § 150 o. s. ř. Tyto důvody odvolací soud shledal v prvé řadě ve skutečnosti, že předmětného způsobu vypořádání spoluvlastnictví se žalobkyně domáhala ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ), aniž by byla sama schopna do žalobního petitu způsob vypořádání náležitě specifikovat, což platí i o návrhu dohody určeného žalovaným, jehož existenci před podáním žaloby tvrdila. Kromě procesního a předprocesního chování žalobkyně, odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaní jsou vesměs v důchodovém věku, což byl jeden z důvodů, pro který se zrušení spoluvlastnictví a s ním spojeného vzniku finančních nákladů bránili. Dále vzal v úvahu i tvrzení žalovaných, že příčiny neshod mezi spoluvlastníky leží na straně žalobkyně a že náklady spojené s vyčleněním jednotlivých spoluvlastnických podílů na bytové jednotky nesli výlučně žalovaní a žalobkyně se na nich ani přes výzvu nepodílela. I pro případ, že by měla být žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána, pak pro účely zjištění výše mimosmluvní odměny bylo na místě, aby soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu řízení upravené v § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném po 1. 1. 2013 - dále advokátní tarif , tedy z hodnoty věci, kterou nelze zjistit, popřípadě ji lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi. V této souvislosti připomněl, že aktuální hodnota společné nemovité věci zjišťována nebyla a její určení prostřednictvím znaleckého posudku z roku 1995 označil za nesprávný postup.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 669/13, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho internetových stránkách www. nalus.usoud.cz ).

Namítala, že odvolací soud pro svůj závěr převzal pouze tvrzení žalovaných a nijak se nezabýval jejími argumenty, že se po celou dobu řízení snažila o vyřešení věci smírnou cestou, což prokazuje samotná korespondence mezi žalobkyní a žalovanými. Byli to ovšem žalovaní, kteří smírné řešení věci odmítali a trvali na jejím projednání soudem. Poukázala na to, že její nabídka nebyla opakovaně akceptována a teprve při druhém jednání u soudu prvního stupně žalovaní se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví navrhovanou dohodou souhlasili, přičemž tato dohoda, podle níž by byl dům s pozemkem rozdělen na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., byla již obsahem vlastní žaloby.

Dále přisvědčila správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který při určení výše mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu přihlédl k jeho § 8 odst. 1 a vyšel z hodnoty předmětu řízení vyjádřené ve znaleckém posudku Ing. Vladimíra Študlara z roku 1995. V této souvislosti sice připustila, že údaj o hodnotě nemovité věci je dvacet let starý, nicméně její současná obvyklá cena je vyšší než 1 000 000 Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve výši vycházející z advokátního tarifu.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 24. 7. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady nákladů řízení, jež soud prvního stupně dovolatelce přiznal a odvolací soud dovoláním napadeným výrokem odepřel, činí 101 926,92 Kč. Přípustnost dovolání tudíž limitem stanoveným v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není omezena.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalobkyně je přípustné a rovněž i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva (střetu možné aplikace ustanovení § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat například v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.

Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (k tomu srovnej žalobkyní citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).

V projednávané věci byly obě podmínky pro aplikaci § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. naplněny. Žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci žádala, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že společná věc bude rozdělena na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Tomuto požadavku žalovaní v probíhajícím soudním řízení přes počáteční nesouhlas vyhověli tím, že s žalobkyní uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví navrhovaným způsobem. Relevantním pro úvahu o přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni tak byl vztah mezi žalobním požadavkem a tím, že tento požadavek byl procesní protistranou uspokojen. V této souvislosti nemůže být pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné, že žalobní petit vymezil to, čeho se žalobkyně domáhala, pouze rámcově, neboť i s ohledem na povahu navrhovaného způsobu vypořádání by vyvstala potřeba odborného posouzení rozdělení společného domu na bytové jednotky, k čemuž žalobkyně zcela zřejmě neměla příslušné znalosti a zkušenosti. Ostatně žalovaní bez ohledu na stupeň konkretizace navrhovaného způsobu vypořádání se požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bránili jako takovému, což vyplynulo nejen z jejich podání a přednesů určených soudu prvního stupně, ale i z korespondence mezi účastníky řízení. Bez jakéhokoliv významu pro opodstatněnost rozhodování o nákladech řízení podle podmínek obsažených v § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. pak je skutečnost, že žalobkyně se domáhala vypořádání společné věci rozdělením na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. žalobou podanou v době, kdy občanský zákoník tuto variantu rozdělení společné věci neupravoval. Odvolací soud přehlédl, že judikatura dovolacího soudu tento způsob rozdělení společné věci připouštěla i v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že ustanovení § 150 o. s. ř. je aplikovatelné i v případech, kdy dojde k zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013).

Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.

Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12, uvedl, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení § 150 o. s. ř. přitom, pokud jde o pojem důvodů hodných zvláštního zřetele, nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit .

Odvolací soud v projednávané věci aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 o. s. ř. s tím, že přihlédl pouze k majetkovým a sociálním poměrům žalovaných. Již tím se odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a ostatně i Ústavního soudu), která vyžaduje, aby byly zohledněny jak poměry účastníka řízení, jemuž by měla být povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, tak i účastníka řízení, jemuž by právo na náhradu nákladů řízení mělo být přiznáno. Navíc na straně žalovaných účastníků nevzal v úvahu, že účastenství se v průběhu řízení částečně změnilo a mezi žalovanými nejsou výlučně osoby důchodového věku, pobírající starobní důchod. Použitá formulace vesměs je natolik vágní, že podstatným způsobem snižuje přesvědčivost závěru odvolacího soudu o majetkových a sociálních poměrech žalovaných.

Rovněž procesní chování stran sporu, o němž byl již výše podán výklad, nesvědčí pro závěr, že by bylo spravedlivé, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého. Žalobkyně v nalézacím řízení přiloženou korespondencí prokazovala, že má zájem o smírné vyřešení věci. K tomu sice nakonec došlo, nicméně až poté, kdy žalobkyně musela vynaložit náklady na uplatnění oprávněných zájmů spoluvlastníka, jejichž naplnění žalovaní přestali bránit až poté, kdy jim byl předestřen (správný) náhled soudu prvního stupně na řešení probíhajícího sporu. Bez přiměřených důvodů, které by měly podklad v obsahu soudního spisu, odvolací soud přihlédl k tvrzení žalovaných o tom, že hlavní příčinou neshod ve společném domě bylo chování žalobkyně a že se žalobkyně ani přes výzvu žalovaných nepodílela na nákladech na vyčlenění jednotlivých spoluvlastnických podílů na bytové jednotky.

Dovolací soud správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř. může zpochybnit pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené. Taková situace ovšem v projednávané věci nastala. Odvolací soud nejenže nezohlednil ve své úplnosti poměry na straně žalovaných, ale ani v nejmenším poměry na straně žalobkyně. Tím založil rozpor svého rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále přihlédl, pokud jde o užití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř., k dalším okolnostem, jejichž celkové vyznění v neprospěch žalobkyně bylo opřeno bez náležitě objasněných důvodů pouze o tvrzení žalovaných. Tím úvahy odvolacího soudu nevyhovují požadavku zjevné přiměřenosti.

Přestože rozhodnutí odvolacího soudu není na závěrech o aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu v projednávané věci založeno, považuje dovolací soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie za potřebné se k nim vyjádřit.

Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.

Podle § 8 odst. 5 advokátního tarifu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se v případě návrhu na reálné rozdělení věci vychází z ceny celé věci.

Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.

Dovolací soud se k problematice užití citovaných ustanovení advokátního tarifu, týkal-li se předmět sporu nemovité věci, opakovaně vyjadřoval, byť zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva. Dospěl k závěru, že primárně je nutné vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118).

Použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07); proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její neocenitelnosti. Aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci proto mohou odůvodnit výhradně nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.

Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).

V projednávané věci žalobkyně předložila znalecký posudek Ing. Vladimíra Študlara ze dne 16. 3. 1995, který hodnotu společné nemovité věci určil podle tehdy platného oceňovacího právního předpisu na částku 1 056 770 Kč. Z této částky jako tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 a 5 advokátního tarifu vycházel soud prvního stupně v rámci rozhodování o nákladech řízení při stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve smyslu § 7 bod 6. advokátního tarifu. I když hodnota věci zjištěná před více než dvaceti léty, jež nesplňuje parametry ceny obvyklé, by v jiných případech pochopitelně nemohla obstát (například při stanovení přiměřené náhrady ve smyslu § 1147 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb.), pro účely rozhodování o nákladech řízení, není-li v souvislosti s určením tarifní hodnoty předmětu řízení zpochybněna, obstojí. Představuje skutkový podklad, který pro uvedený účel vyhovuje, a není nezbytné, aby byla zjišťována aktuálním způsobem , jak dovodil odvolací soud. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (nelze vyloučit potřebu provést dokazování), dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta třetí o. s. ř.).

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2017


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu