22 Cdo 921/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1-3 o. s. ř.




22 Cdo 921/2017


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. Ř. , proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem Krásnem Březně, Neštěmická 779/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2016, č. j. 10 Co 95/2015-236, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2016, č. j. 10 Co 95/2015-236, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 34 C 116/2008-194, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4434/2 o výměře 23 m 2 , vzniklého rozdělením pozemku parc. č. 4434 o výměře 286 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1 pro obec a katastrální území Ú. n. L., podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 4274-47/2011, zhotoveného Ing. Petrem Vodňanským, s místem podnikání Chlumec, Chlumecká 314, který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Dále určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4464/5 o výměře 42 m 2 , vzniklého rozdělením pozemku parc. č. 4464/1 o výměře 3 462 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1 pro obec a k. ú. Ú. n. L., podle příslušného geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 4377-047/2011, zhotoveného Ing. Petrem Vodňanským, s místem podnikání Chlumec, Chlumecká 314, který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 782 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem, když s ohledem na zjištění, že části pozemků, které od roku 1975 užívali jeho předchůdci, měl žalobce vydržet, jsou však stále evidovány ve prospěch žalovaného. Ze svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že pozemky od uzavření kupní smlouvy zůstaly stejně ohraničeny plotem z pletiva, resp. kamennou zídkou ze železničních pražců, se kterými nebylo manipulováno mimo jejich původní polohu; toto zjištění soud učinil zejména z výpovědi svědka P. Ř., který detailně popsal způsob opravy zídky u pozemku parc. č. 4434. Ohledně hranice s pozemkem parc. č. 4464/1 je situace obdobná, když slyšení svědkové uvedli, že tuto hranici tvořilo vždy oplocení, které prorůstalo křovím a nebylo s ním manipulováno. Sporná hranice však byla vytyčena k roku 2006 a z této hranice bylo rovněž vycházeno pro účely vytyčení hranic pozemků pro oddělení pozemků parc. č. 4434/1 a 4464/2. Podle soudu prvního stupně šlo o držbu oprávněnou, kdy bylo nutné přihlédnout k obsahu kupní smlouvy z roku 1975, kde výměra prodávaného pozemku byla uvedena 524 m 2 (po opravě 525 m 2 ) a omyl držitelů v rozsahu užívané plochy (64 m 2 ) je tímto vysvětlen. Vlastnictví vydrželi již právní předchůdci žalobce, jeho bratr spolu s manželkou. Následně darovací smlouvou ze dne 29. 8. 2001 byl na žalobce převeden pozemek parc. č. 4435 (nyní 4435/1 a 4435/2). Po darování tohoto pozemku žalobce pokračoval v držbě v původních hranicích, tyto neposouval a jeho držba byla s ohledem na provedené důkazy oprávněná. Soud prvního stupně se rovněž neztotožnil s námitkou žalovaného, že s ohledem na skutečnost, že pozemky parc. č. 4464/1 a 4434 mají povahu komunikace, k nim nelze vydržet vlastnické právo. Zdůraznil, že žádný právní předpis explicitně nezakazuje vlastnictví fyzické osoby k pozemku, na němž se nachází komunikace. Samotná komunikace má povahu samostatné věci, která je oddělena od pozemku, na němž leží; přitom bylo rozhodováno o vlastnictví k pozemku a nikoliv o vlastnictví ke stavbě na něm ležící. Není tak dána překážka, která by ve smyslu § 134 odst. 2 občanského zákoníku bránila vydržení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 10 Co 95/2015-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 54 208 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které pro účely svého rozhodování měl za dostatečné. Vzal za prokázané, že na pozemcích žalovaného parc. č. 4434 a 4464/1 je umístěna komunikace, která má charakter místní komunikace III. třídy, typu vozovky bez chodníku; nově vytyčená hranice pozemku parc. č. 4434/2 zasahuje do profilu komunikace na pozemku parc. č. 4434 a nově vytyčená hranice pozemku č. 4464/5 zasahuje do profilu komunikace na pozemku č. 4464/1. Soud prvního stupně se však dopustil nesprávného právního posouzení, když dovodil, že komunikace má povahu samostatné věci. V posuzované věci nebylo zjištěno, že by místní komunikace byla tvořena právě takovou stavbou spojenou se zemí pevným základem, která by odůvodňovala závěr o tom, že je samostatnou věcí, jež může být předmětem vlastnického práva. Pozemky žalovaného jsou v daném případě místní komunikací samy o sobě, není na nich umístěna stavba komunikace v občanskoprávním smyslu, jejíž vlastnictví by bylo možné oddělit od vlastnictví samotných pozemků; tvar těchto pozemků navíc zcela odpovídá jejich charakteru místní komunikace, resp. bývalé úvozové cesty, která byla a je veřejně užívána k dosažení jiných pozemků z této cesty přístupných. Vlastnictví místní komunikace tak v této věci nelze právně oddělit od vlastnictví pozemku. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, a není to mezi účastníky sporné, že vlastníkem pozemků parc. č. 4434 a 4464/1 je žalovaný, přičemž tyto pozemky jsou vedeny jako místní komunikace III. třídy, typ vozovky bez chodníku, jejich vlastníkem je podle zákona obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí, tzn. žalovaný, nelze než uzavřít, že nabytí vlastnictví k části takového pozemku vydržením je zákonem vyloučeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. První, doposud neřešenou, otázkou je, zda § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen zákon o pozemních komunikacích ), brání vydržení vlastnického práva k pozemku, na němž se nachází komunikace. Poukazuje na skutkové okolnosti případu, kdy sporné pozemky užívali právní předchůdci žalobce od roku 1975 a následně je na žalobce převedli darovací smlouvou v roce 2001. Zdůrazňuje, že v dané věci není možné aplikovat zákon o pozemních komunikacích, neboť k vydržení vlastnického práva právními předchůdci došlo již před nabytím jeho účinnosti, kdy žádný právní předpis vydržení nezakazoval. Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom, zda v případě, kdy se místní komunikace nachází na pozemku, musí být vlastník pozemku a vlastník místní komunikace vždy totožný. Odvolací soud sice poukázal na relevantní judikaturu, neozřejmil však, proč v dané věci by se na rozdíl od názoru soudu prvního stupně nemělo na místní komunikaci na sporných pozemcích pohlížet jako na samostatný předmět právních vztahů. Komunikace jsou nepochybně stavbou spojenou se zemí pevným základem, neboť lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná tato stavba, je rovněž nutné přihlédnout k jeho povrchu; odvolací soud však v této souvislosti neprováděl žádné dokazování, které by mu umožnilo se odchýlit od závěrů soudu prvního stupně. Je tedy nutno rozlišovat vlastnický režim ke stavbě (komunikaci) a pozemku pod ní, přičemž zákonné omezení se vztahuje pouze na vlastnictví komunikace. Dále pokládá otázku, podle jakého předpisu se určí vlastník pozemku za předpokladu, že komunikace výjimečně není věcí samostatnou, ale toliko součástí pozemku. Nepovažuje za správný názor, že v situaci, kdy je komunikace toliko ztvárněním pozemku, se má aplikovat toliko zákon o pozemních komunikacích, neboť upravuje pouze otázku vlastnictví komunikací a nikoliv vlastnictví pozemků, na kterých se komunikace nachází. Vlastnické právo se přitom nemá určovat pouze podle součásti věci, nýbrž podle věci hlavní. Řízení je dále zatíženo vadou spočívající v absenci postupu podle § 213b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu; žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozdílné posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem v otázce možnosti vydržení pozemku. Další zásadní pochybení spočívá při zjišťování skutkového stavu, neboť odvolací soud sám činil skutková zjištění ohledně povahy komunikace na sporných pozemcích, aniž by v tomto ohledu provedl jakýkoliv důkaz. Nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť žalovaný je statutárním městem, a proto by mu v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu neměla žádná náhrada připadnout; v této souvislosti upozorňuje na dostatečné personální zázemí žalovaného. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby jej změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření považuje nastolené problémy pouze za účelové. Sporné části pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1 nezákonně žalobcem zabrané jsou pro uvedenou lokalitu důležité a ovlivňují dopravní obslužnost. Dovolatelem nastolenou otázku vydržení před nabytím účinnosti zákona o pozemních komunikacích považuje za nepodstatnou pro věc, stejně tak je irelevantní otázka, zda může mít komunikace a pozemek pod ní rozdílného vlastníka. Otázka, jak se určí vlastník pozemku v případech, kdy se na něm nachází místní komunikace, pak byla mnohokrát řešena. Žalovaný nesouhlasí s doplňováním tvrzení v dovolání ani s námitkou nepřiznávání náhrady nákladů řízení statutárním městům. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Protože k vydržení sporných částí uvedených pozemků žalovaného mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z hlediska procesní ekonomie se dovolací soud nejprve zabýval námitkou, že odvolací soud učinil skutková zjištění, aniž by sám provedl dokazování.

Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou řízení, dovolatel obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud předesílá, že v rámci své přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto svou přezkumnou činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud ohledně uplatněných výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy.

Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval [rovněž např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86), se podává: Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

Obdobně i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s § 132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za podklad pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle § 213 odst. 3 o. s. ř. povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

Odvolací soud vycházeje z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které pro účely svého rozhodování považoval za dostatečné, vzal za prokázané, že na pozemcích žalovaného parc. č. 4434 a č. 4464/1 jsou umístěny komunikace, které mají charakter místní komunikace III. třídy, typu vozovky bez chodníku; nově vytyčená hranice pozemku parc. č. 4434/2 zasahuje do profilu komunikace na pozemku parc. č. 4434 a nově vytyčená hranice pozemku parc. č. 4464/5 zasahuje do profilu komunikace na pozemku parc. č. 4464/1. Neztotožnil se ovšem s právním hodnocením, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a judikaturu Ústavního soudu uvedl, že neplatí za všech okolností, že samotná komunikace má povahu samostatné věci, která je oddělena od pozemku, na němž leží. Sám pak uvedl, že nebylo zjištěno, že by místní komunikace byla tvořena právě takovou stavbou spojenou se zemí pevným základem, která by odůvodňovala závěr o tom, že je samostatnou věcí, jež může být předmětem vlastnického práva. Pozemky žalovaného parc. č. 4434 a 4464/1 jsou v daném případě místní komunikací samy o sobě, není na nich umístěna stavba komunikace v občanskoprávním smyslu, jejíž vlastnictví by bylo možno oddělit od vlastnictví samostatných pozemků .

Byť lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že místní komunikace nemusí mít vždy charakter věci samostatné [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ostatně na který správně poukázal i odvolací soud], v dané věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav, který by odůvodňoval závěr o tom, že obě dotčené místní komunikace nemají charakter věci samostatné. Ze spisu se totiž podává, že odvolací soud neprováděl v odvolacím řízení dokazování a patřičná skutková zjištění ohledně povahy komunikací v tomto ohledu neučinil ani soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí toliko uvedl, že samotná komunikace má povahu samostatné věci, která je oddělena od pozemku, na němž leží ; tento závěr přitom odvolací soud sám kritizoval, neboť podle něj nemusí být místní komunikace bez dalšího samostatnou věcí v právním slova smyslu.

Jestliže odvolací soud provedl právní posouzení věci na základě absentujícího skutkového stavu, založil své rozhodnutí na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, neboť pro toto posouzení nebyly zjišťovány žádné podstatné skutkové okolnosti. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem.

Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že řádně nebylo ozřejměno, na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že obě místní komunikace se nacházejí na sporných částech pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1; tato otázka vyvstává zřetelně již ze skutečnosti, že podle obsahu spisu mají být sporné části již po řadu let zaploceny a užívány žalobcem, popřípadě jeho právními předchůdci. Zodpovězení uvedené otázky je podstatné i z toho důvodu, že jestliže by se na uvedených sporných částech pozemku ve skutečnosti nenacházely místní komunikace, nemohl by se uplatnit ani závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti vydržení vlastnického práva.

V této souvislosti lze rovněž poukázat na skutečnost, že podle zákona o pozemních komunikacích se existující pozemní komunikace stane místní komunikací, pokud bylo rozhodnuto o jejím zařazení do kategorie místních komunikací správním rozhodnutím (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích); k takovému zařazení může dojít za předpokladu, že místní komunikace slouží převážně místní dopravě na území obce (§ 6 zákona o pozemních komunikacích) a je ve vlastnictví obce (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pro existenci místní komunikace naopak není rozhodující (byť to bezesporu může být vhodná indicie) její evidence v tzv. pasportu místních komunikací či v jiné evidenci (např. v katastru nemovitostí jako druh pozemku a způsob jeho využití), neboť zákon nepředpokládá, že by zápis do jakékoliv evidence měl konstitutivní povahu (srovnej Slováček, D. Místní komunikace. Právní rozhledy , 2014, č. 20, str. 693 a násl.).

Jelikož místní komunikace na pozemcích žalovaného měly vzniknout před 1. 4. 1997, tedy ještě přede dnem nabytím účinnosti zákona o pozemních komunikacích, je vhodné rovněž poukázat na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27 (uveřejněném pod č. 3028/2014 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupném na www.nssoud.cz ). Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dovodil, že pokud byla určitá část zemského povrchu místní komunikací podle staré právní úpravy, stala se místní komunikací podle nové právní úpravy v zákoně č. 13/1997 Sb. okamžikem nabytí účinnosti tohoto zákona, aniž by bylo nutno o tom vydávat rozhodnutí podle § 3 odst. 1 uvedeného zákona. To ovšem platí pouze v případě, že místní komunikace, jež takovou byla podle staré právní úpravy, splňuje všechny zákonné znaky místní komunikace i podle úpravy nové Nová právní úprava však pro místní komunikace navíc stanoví v § 9 odst. 1 větě první in fine zákona č. 13/1997 Sb., že vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Nové veřejné právo (zákon č. 13/1997 Sb.) nemohlo bez dalšího a automaticky změnit vlastnicko-právní poměry pozemních komunikací, neboť by se v řadě případů jednalo o nepřípustné vyvlastnění zákonem bez odpovídající náhrady. Jestliže pozemní komunikace, jež byly místními komunikacemi podle zákona č. 135/1961 Sb., nebyly ke dni nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. ve vlastnictví obce, na jejímž území se nacházely, nemohly se stát místními komunikacemi podle nové právní úpravy, neboť nesplňovaly podmínku § 9 odst. 1 věty první in fine zákona č. 13/1997 Sb. Z hlediska nového práva šlo o pozemní komunikace ve věcném, technickém a funkčním smyslu, ovšem ne vždy je bylo možno podřadit pod některou z taxativně vymezených kategorií pozemních komunikací (dálnice, silnice, místní komunikace či účelová komunikace), neboť u nich nebyla splněna podmínka předepsané osoby vlastníka dané kategorie komunikace. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je proto třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla, přirozeně že pouze ústavně konformními postupy, zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly subjekty, které stanoví zákon .

Uvedené závěry by se mohly v dané věci prosadit s ohledem na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že již právní předchůdci žalobce vydrželi sporné části pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1. Byť tato otázka by mohla mít pro posouzení věci samé významný dopad, odvolací soud se s ní nijak nevypořádal a dospěl k závěru, že nebylo možné ve shodě s § 134 odst. 2 obč. zák. vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům s ohledem na znění § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že rovněž právní posouzení odvolacího soudu v této části je neúplné, tudíž věcně nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tudíž i v tomto ohledu uplatněn právem.

V další fázi řízení tedy odvolací soud nejdříve ústavně a zákonem konformním způsobem řádně zjistí skutkový stav, zejména s ohledem na dovolací argumentaci se vypořádá s právní povahou jednotlivých komunikací na pozemcích parc. č. 4434 a č. 4464/1 ve vlastnictví žalovaného a s otázkou, zdali tyto komunikace skutečně leží i na sporné části předmětných pozemků. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že tomu tak je, bude se zabývat otázkou, kdy měly tyto komunikace vzniknout, přičemž přihlédne i k možnému vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalobce; v této souvislosti dovolací soud upozorňuje, že pokud by došlo k vydržení sporných částí předmětných pozemků již právními předchůdci žalobce, pak by žalobce, pokud by na něj nebyly tyto sporné části převedeny tvrzenou darovací smlouvou, nemohl do své vydržecí doby započíst dobu oprávněné držby svých právních předchůdců [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Co 53/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

Dalšími námitkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, je však na odvolacím soudu, aby na ně v další fázi řízení adekvátně reagoval.

K uvedenému dovolací soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)]. Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), vyplývá, že nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy návrhu se vyhovuje nebo návrh se zamítá . Tyto závěry jsou i nadále použitelné, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 1, str. 5), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 132, případně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, dostupného na www.nsoud.cz ). Jestliže tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá , postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu