22 Cdo 911/2005
Datum rozhodnutí: 24.05.2006
Dotčené předpisy: § 119 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 911/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. D. a 2) M. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 995/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2004, č. j. 9 Co 875/2003-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 2.430,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil vyklidit jimi užívaný zemní sklep, nacházející se na jeho pozemku, který je v jeho vlastnictví.

Okresní soud v Lounech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. července 2003, č. j. 11 C 995/2000-90, zamítl návrh žalobce, kterým se domáhal vyklizení zemního sklepa umístěného na pozemku parcelní číslo 59, katastrální území M. , a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou vlastníky domu čp. 13 s pozemkovou parcelou č. 18/2 o výměře 399 m2 v katastrálním území M.; dům do vlastnictví nabyli kupní smlouvou uzavřenou 4. 2. 1976 se Státním statkem L. (dále státní statek ). S těmito nemovitostmi užívali i zemní sklep, zabudovaný ve stráni pod pozemkem č. 59 na rozmezí s pozemkem č. 18/2. Pozemek č. 59 měli žalovaní nejprve od roku 1976 pronajatý od státního statku, 15. 1. 1990 s uvedeným statkem uzavřeli smlouvu o dočasném užívání sklepa k zemědělskému využití a 7. 10. 1998 uzavřeli nájemní smlouvu s P. f. České republiky (dále p. f. ). Vlastníkem pozemku č. 59 se žalobce stal na základě dohody z 3. 7. 2000 a převádějící p. f. dopisem ze 14. 7. 2000 o tom informoval žalované; uvedl též, že součástí zmíněného pozemku je i zemní sklep a opěrná zeď. Žalobce proto žalované 25. 7. 2000 vyzval k vyklizení sklepa a zpřístupnění pozemku. Žalovaní vznesli námitku vydržení vlastnického práva ke sklepu a tvrdili, že jsou jeho vlastníky na základě kupní smlouvy ze 4. 2. 1976. Při posuzování otázky, zda se vlastníky sklepa žalovaní stali, soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu z 30. 1. 2003, č. j. 9 Co 455/2001-71, a uzavřel, že předmětný sklep jako stavba trvalého charakteru je samostatnou věcí v právním smyslu bez ohledu na to, že se nachází pod pozemkem č. 59, který je ve vlastnictví žalobce. Konstatoval, že se žalovaní stali vlastníky sklepa na základě shora zmíněné kupní smlouvy, neboť je příslušenstvím domu čp. 13 a sdílí osud věci hlavní. Vedle toho uvedl, že by jinak, s ohledem na všechny okolnosti, byly splněny i podmínky nabytí vlastnictví této nemovitosti vydržením vlastnického práva.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 9 Co 875/2003-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění a právní závěr soudu prvního stupně správnými. Shrnul, že předmětný sklep v minulosti sloužil předchozím majitelům domu čp. 13 a byl jeho příslušenstvím. Žalovaní převzali sklep v dezolátním stavu a považovali jej od počátku za svoje vlastnictví. Jestliže státní statek prodal dům čp. 13 žalovaným se všemi stavbami a přístavbami k domu náležejícími, právy, povinnostmi, součástmi a příslušenstvím, nabyli žalovaní do vlastnictví i sklep. Žaloba na vyklizení proto není důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ( OSŘ ); dovolání považuje za přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který dovolatel spatřuje v řešení otázky, zda předmětný sklep je stavbou, zda je samostatnou věcí, či zda může být příslušenstvím domu čp. 13. Nesouhlasí s názorem, že zmíněný sklep je samostatnou věcí stavbou trvalého charakteru. Je to pouze prostor vyhloubený na pozemku č. 59, se zemí není spojen pevným základem, pouze stěny a strop jsou zpevněny kamennou klenbou. S pozemkem je spojen tak, že jej od něho nelze oddělit; jde tedy o součást pozemku. Názor odvolacího soudu by byl nesprávný i kdyby sklep samostatnou věcí byl a mohl by tak být příslušenstvím věci jiné. Soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 132 a § 157 odst. 2 OSŘ, nevypořádaly se s provedenými důkazy, a to s těmi, jež protiřečí jeho závěrům, a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Svědek R. jednoznačně uvedl, že v době koupě domu čp. 13 žalovanými byl sklep ve vlastnictví státního statku, byl určen k užívání spolu s kovárnou, tedy jinou stavbou, než je dům čp. 13, a to jako sklad. To trvalo delší dobu, byl dokonce oddělen plotem a cestou, což potvrdili svědci C. a R. Sklep nebyl předmětem kupní smlouvy, byl nadále v užívání státního statku a to bylo tak zřejmé, že si žalovaní nemohli myslet, že kupují s domem i sklep. Když byl provoz kovárny ukončen, sklep byl opuštěn. To, že před státním statkem užívali sklep V. a Š., je nerozhodné, neboť další vlastník, státní statek, již sklep jako příslušenství domu neurčil a neužíval. Dům čp. 13 byl žalovaným prodán bez tohoto sklepa. Odvolací soud se vývojem těchto právních vztahů nezabýval a dospěl k nesprávnému skutkovému a právnímu závěru. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací dovolatele a uzavírají, že zásadní význam má skutečnost, že žalovaní se ihned po koupi nemovitostí držby sklepa ujali, byli přesvědčení, že jej s domem koupili, užívali jej až dosud, a proto, i kdyby na ně nepřešlo vlastnické právo kupní smlouvu, nabyli jeho vlastnictví vydržením. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud, který je vázán obsahem podaného dovolání, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V dané věci jde o posouzení otázky, zda a za jakých podmínek může být samostatným předmětem právního vztahu sklep pod cizím pozemkem.

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští (§ 118 odst. 1 ObčZ); nemovitými věcmi jsou i stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 ObčZ); stavby nejsou součástí pozemku (§ 119 odst. 2 ObčZ). Zákon výslovně nestanoví, že by stavbou jako předmětem občanského práva mohla být jen stavba nadzemní; může to být i stavba podzemní (podzemní garáž, sklep) pokud může být samostatným předmětem právních vztahů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. února 1923, sp. zn. Rv I 813/22; z obdobného názoru vychází rozhodnutí publikované pod poř. č. 7/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byť tato otázka je zde řešena jen nepřímo; z tohoto rozhodnutí vyplývá, že samostatným předmětem právních vztahů může být i podzemní stavba). Vždy ovšem půjde o posouzení konkrétní situace (např. pouhá prostora v zemi nebude stavbou). Právní závěr odvolacího soudu, že daný sklep vytvořený z kamene, příp. cihel, je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, není zjevně nesprávný a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak není dán.

Rozhodnutí o uplatněném nároku záviselo podle názoru soudů v nalézacím řízení též na tom, zda v době, kdy žalovaní koupili od státního statku dům, byl předmětný sklep příslušenstvím tohoto domu. Podle § 121 odst. 1 ObčZ příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Není sporné, že v době prodeje byl vlastníkem obou nemovitostí státní statek (resp. stát, státní statek vykonával právo hospodaření). Nebylo též možno pro časový odstup přímo dokázat výslovný projev vůle státního statku směřující ke spojení užívání sklepa s některou konkrétní budovou. Bylo tedy třeba dokazovat: a) jak byl předmětný sklep užíván v době převodu a b) jak byl užíván bezprostředně po tomto převodu (pokud by totiž státní statek trpěl užívání sklepa žalovanými ihned po převodu domu, bylo by z toho možno dovodit, že sám považoval sklep za prodaný jako příslušenství domu). Důkazy provedené ve věci pak lze rozdělit do dvou skupin: část svědků (P., J., Š.) vypověděli o okolnostech svědčících spíše ve prospěch žalovaných, jiní (R., C., R.) spíše v jejich neprospěch. Bylo též třeba vzít v úvahu, že od rozhodné doby uplynulo více než čtvrt století. Konečně tu byl dopis žalovaného 1) ze dne 24. listopadu 1976, adresovaný tehdejšímu řediteli státního statku, ve kterém žalovaný výslovně uvádí, že v pozemku za domem jsou umístěny dva sklepy, které patří k mému domku .

Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení (zjevně nepřiměřené). Tak tomu v dané věci nebylo; nelze vytýkat soudu prvního stupně, že dal přednost jedné skupině důkazů před jinou, pokud tento postup zdůvodnil, a to soud učinil. Proto v dovolacím řízení není důvod zpochybnit skutkové zjištění, že žalovaní ihned po koupi domu začali užívat i předmětný sklep, který též opravili, a z toho vyplývající právní závěr.

Dovolatel namítá, že soudy opomenuly svědeckou výpověď P. R., vyznívající v jeho prospěch. Tuto námitku uplatnil již v odvolání. Odvolací soud konstatoval, že jde o námitku důvodnou, že soud prvního stupně opravdu tuto výpověď v odůvodnění rozhodnutí pominul, že však nejde o výpověď zcela určitou, zejména pokud jde o časové údaje. Také podle názoru dovolacího soudu ani tato výpověď nemohla přinést do věci zásadní zvrat. Skutečnost, že soud prvního stupně se o této výpovědi v odůvodnění nezmínil, tak sice založila vadu řízení, nešlo však o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].

Lze poznamenat, že úvahy o tom, zda žalovaní se stali vlastníky sklepa, jsou v důsledku toho, že sklep je samostatnou věcí, nadbytečné. Žalobce, kterého tížilo důkazní břemeno ohledně vlastnictví sklepa, totiž v řízení netvrdil skutečnosti, na základě kterých by ke sklepu, který není součástí jím nabytého pozemku, nabyl vlastnické právo, a takové skutečnosti ani nevyšly v řízení najevo.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, zatímco žalovaným přísluší náhrada nákladů tohoto řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ) představovaná odměnou advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 2 280,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náklady činí celkem 2 430,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu