22 Cdo 9/2005
Datum rozhodnutí: 10.02.2005
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 112 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 9/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. V., b) A. V. a c) R. U., zastoupených advokátem, proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 31/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 55 Co 260/2004-757, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 55 Co 260/2004-757, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, ve výrocích pod bodem I., II. a III. v části, týkající se zamítnutí žaloby, aby do výlučného vlastnictví žalované byl přikázán blíže označený pozemek parc. č. 228/3, se odmítá.

III. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 55 Co 260/2004-757, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, ve výroku pod bodem III. v části, týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/3, a zčásti změněn a zčásti potvrzen ve výroku pod bodem IV., se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně ) dne 23. dubna 1980 se původní žalobkyně J. V., která zemřela dne 14. dubna 1991, domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 139/2 kat. úz. K. s tím, aby tento pozemek byl přikázán do jejího vlastnictví. Označený pozemek vlastnila spolu se žalovanou M. B., a to každá jednou polovinou. Žalovaná vznesla vzájemný návrh, jímž se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k celé parc. č. 139 v kat. úz. K. s tím, aby vlastníkem dílů A /1/ a B /2/ se stala původní žalobkyně J. V. a vlastníkem dílů C /3/ a D /4/ žalovaná.

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. května 1982, čj. 3 C 112/80-46, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 1. června 1982, č. j. 3 C 112/80-48, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemkům parc.č. 139/1 o výměře 930 m2, parc. č. 139/2 o výměře 637 m2, parc. č. 139/3 o výměře 1283 m2 a parc. č. 139/4 o výměře 1169 m2 v kat. úz. K. s tím, že výlučnou vlastnicí pozemků parc č. 139/1 a parc. č. 139/2 bude nadále žalobkyně a výlučnou vlastnicí pozemků parc. 139/3 a parc. č. 139/4 bude nadále žalovaná. Žalované bylo uloženo, aby žalobkyni na úplné vyrovnání podílů zaplatila částku 1 662,- Kč a za porosty na pozemcích parc. č 139/3 a parc. č. 139/4 částku 2 107,- Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. září 1982, č. j. 20 Co 342/82, 20 Co 408/82-6l, byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o přikázání pozemků parc. č. 139/1 a parc. č. 139/3 a vyplacení náhrady a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 27. května 1983, č. j. 3 C 112/80-96, byl pozemek parc. č. 139/3, nově č. 228/3, v kat. úz. K. přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyni, ohledně pozemku parc. č. 139/1 v kat. úz. K. byl nařízen prodej a žalobkyni bylo uloženo, aby žalované zaplatila částku 2 318,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. září 1983, č. j. 20 Co 486/83-108, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. května 1983 změněn tak, že pozemek parc. č. 139/1 kat. úz. K., nově č. 228/1, byl přikázán do výlučného vlastnictví žalované, které uložil zaplatit žalobkyni částku 600,60 Kč, jinak byl potvrzen.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1986, č. j. 3 Cz 49/86-117, bylo rozhodnuto, že rozsudky soudu prvního stupně ze dne 27. května 1983, č. j. 3 C 112/80-96, a Městského soudu v Praze ze dne 15. září 1983, č. j. 20 Co 486/83-108, byl porušen zákon, tyto rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 1989, č.j. 12 C 302/86-184, byl pozemek parc. č. 228/1 v kat. úz. K. přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyni, pozemek parc. č. 228/3 v kaz. úz. K. do výlučného vlastnictví žalované, jíž bylo uloženo, aby na vyrovnání podílů žalobkyni zaplatila částku 1 260,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 1989, č. j. 9 Co 344/89-216, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 1989 potvrzen ve výrocích o přikázání pozemků parc. č. 228/1 a parc. č. 228/3 a byl změněn ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu na vyrovnání podílů tak, že žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 3 948,- Kč.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 1991, č. j. 3 Cz 18/91-227, bylo rozhodnuto, že rozsudkem ze dne 18. dubna 1989, č. j. 12 C 302/86-184, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 1989, č. j. 9 Co 344/89-216, byl porušen zákon a oba tyto rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po smrti původní žalobkyně se stali účastníky řízení - žalobci její dědicové F. V. - žalobce a), A. V. - žalobce b) a R. U. - žalobkyně c). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. června 1996, č. j. 12 C 165/91-339, bylo připuštěno rozšíření okruhu žalovaných o E. M. - žalovanou 2) a H. K. - žalovanou 3) s odůvodněním, že žalované jsou vlastnicemi dvou sporných pozemků a oba tyto pozemky je rovněž třeba proměřit. Žalovaná 3) nabyla vlastnictví k pozemku parc. č. 228/4 v kat. úz. K. do vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 7. září 1988 a žalovaná 2) měla nabýt vlastnictví k pozemku parc. č. 228/3 v kat. úz. K. na základě darovací smlouvy ze dne 13. dubna 1990, obě od své matky žalované 1).

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. června 1998, č. j. 12 C 165/91-427, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 228/1 o výměře 980 m2 zapsanému na LV č. 352 pro kat. úz. K. u Katastrálního úřadu P. a k pozemku parc. č. 228/3 o výměře 1300 m2 zapsanému na LV č. 355 pro kat. úz. K. u Katastrálního úřadu P. s tím, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 228/1 budou žalobci F. V., A. V. a R. U. a výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 228/3 bude žalovaná E. M. Žalobcům bylo uloženo, aby v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/1 zaplatili žalované M. B. částku 836 948,- Kč. Žalované E. M. bylo uloženo, aby žalobcům v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/3 zaplatila částku 1 105 000,- Kč. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/2 v kat. úz. K. zapsanému na LV č. 352 u Katastrálního úřadu P. o výměře 538 m2 bylo žalobcům uloženo, aby žalované M. B. zaplatili částku 182 500,- Kč. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/4 v kat. úz. K. o výměře 1300 m2 zapsanému na LV č. 353 u Katastrálního úřadu P. bylo žalované H. K. uloženo, aby žalovaným zaplatila částku 1 116 900,- Kč. Návrh, aby žalované E. M. bylo uloženo strpět proměření hranic pozemku parc. č. 228/3 v kat. úz. K. a žalované H. K. bylo uloženo strpět proměření hranic pozemku parc. č. 228/4 v kat. úz K., byl zamítnut. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. března 1999, č. j. 14 Co 567/98-462, byl rozsudek soudu prvního stupně z 30. 6. 1998 změněn tak, že bylo určeno, že do dědictví po zemřelé původní žalobkyni náleží pozemek parc. č. 228/1 o výměře 980 m2 zapsaný na LV č. 352 pro kat. úz. K. u Katastrálního úřadu P., dále že do pasiv dědictví po původní žalobkyni náleží povinnost žalobců zaplatit žalované 1) v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/1 v kat. úz. K. částku 836 948 Kč a povinnost žalobců zaplatit žalované 1) v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/2 v kat. úz. K. částku 182 500,- Kč a dále, že do aktiv po původní žalobkyně náleží pohledávka žalobců proti žalované 2) ve výši 1 101 652,60 Kč z vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/3 v kat. úz. K. a pohledávka žalobců proti žalované 3) ve výši 1 116 900,- Kč z vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/4 v kat. úz. K. Pokud se žalobci domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví mezi původní žalobkyní a žalovanou 1) k pozemku parc. č. 228/1 a mezi původní žalobkyní a žalovanou 2) k pozemku parc. č. 228/3, rozhodnutí, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 228/3 bude žalovaná 2) a zahrnutí částky 3 347,40 Kč do aktiv dědictví po původní žalobkyni proti žalované 2) z vypořádání k pozemku parc. č. 228/3, odvolací soud žalobu zamítl.

Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 1. února 2001, č. j. 22 Cdo 2884/99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března, č. j. 14 Co 567/98-462, a rozsudek soudu prvního stupně z 30. června 1998, č. j. 12 C 165/91-427, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud s poukazem na právní moc výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. května 1982, č. j. 3 C 112/80-46, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 1. června 1982, č. j. 3 C 112/80-48, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 1982, č. j. 20 Co 342/82, 20 Co 408/82-61, kdy předmětem dalšího řízení zůstalo jen přikázání pozemků parc. č. 228/1 a 221/3 do spoluvlastnictví (vlastnictví) některého z účastníků řízení a stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vyloučeným účastníkům řízení ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. za všechny čtyři pozemky, dovodil, že žalované 2) a 3) nejsou v tomto řízení pasivně legitimovány. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu shledal dále v tom, že v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze výrok o přikázání společné věci za náhradu podle § 142 odst. 1 ObčZ nahradit určujícím výrokem soudu, že do dědictví po zemřelém podílovém spoluvlastníku náleží spoluvlastnický podíl, popř. pohledávka či dluh z titulu uvedené náhrady , s tím, že posuzování takových záležitostí či otázek přísluší soudu rozhodujícímu v nesporném řízení o dědictví podle § 175a a násl. OSŘ . Není-li již pravomocným rozhodnutím jiného soudu učiněného v řízení o dědictví podle § 175q OSŘ určeno, kdo je dědicem sporným spoluvlastnických podílů, bylo namístě sporné řízení ve smyslu § 107 odst. 3 OSŘ přerušit. Skutečnost, že v tomto řízení je podílové spoluvlastnictví zrušeno, ale není vypořádáno, nemá vliv na správnost uvedeného názoru, neboť podílové spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem sice bylo zrušeno, ale v důsledku nevypořádání žádným ze tří způsobu uvedených v § 142 odst. 1 ObčZ dosud nezaniklo . S ohledem na vyřešení hmotněprávní legitimace v tomto řízení měly se soudy v dalším řízení zabývat námitkami promlčení z jiného pohledu než dosud.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 15 C 31/2001- 647, přikázal předmětný pozemek parc. č. 228/1 do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to každému v rozsahu ideální 1/3, a žalobcům uložil, aby žalované M. B. zaplatili na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku každý částku 278 983,- Kč. Na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/2 uložil žalobcům, aby zaplatili žalované každý částku 60 973,- Kč. Žalobu, aby do výlučného vlastnictví žalované byl přikázán pozemek parc. č. 228/3 o výměře 1 300 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu P. na LV č. 355 pro kat. území K., zamítl a žalované uložil, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku zaplatila každému žalobci částku 368 333,- Kč a na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/4 o výměře 1 314 m2, zapsanému u Katastrálního úřadu P. na LV č. 353 pro kat. území K. každému žalobci částku 372 300,- Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 58 Co 481/2003-693, rozsudek soudu prvního stupně z 11. 3. 2003 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení a postavil se na stanovisko, že i když k některým pozemkům bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno již dřívějšími rozhodnutími, dosud nezaniklo, neboť nebylo vypořádáno některým ze zákonem stanovených způsobů, a proto je třeba přiměřenou náhradu stanovit podle obecné ceny pozemku obvyklé v daném místě v době rozhodování. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval v tom, že vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. S. z 26. 1. 1998, aniž jej aktualizoval ke dni svého rozhodnutí.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování znaleckým posudkem Ing. J. S. z 1. 3. 2004 rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, pod bodem I. výroku přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců každému z nich ideální 1/3 pozemku parc. č. 228/1 o výměře 980 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 352 pro kat. území K. a žalobcům uložil, aby žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku každý z nich zaplatil částku 278 983,- Kč. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/2 o výměře 538 m2, zapsaného na tomtéž listu vlastnictví, zaplatili žalované každý částku 60 973,- Kč. Pod bodem III. zamítl žalobu, aby do výlučného vlastnictví žalované byl přikázán pozemek parc. č. 228/3 o výměře 1 300 m2 , zapsaný u Katastrálního úřadu P. na LV č. 355 pro kat. území K., a žalované uložil, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku zaplatila každému žalobci částku 368 333,- Kč. Pod bodem IV. uložil žalované, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 228/4 o výměře 1 205 m2 a parc. č. 228/6 o výměře 109 m2 (dříve jeden pozemek parc. č. 228/4 o výměře 1 314 m2), zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 353 pro kat. území K., zaplatila každému žalobci částku 167 450,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v průběhu řízení vlastníkem pozemku parc. č. 228/4 se stala dcera žalované H. K., která na uvedeném pozemku postavila rodinný dům. Parc. č. 228/4 byla rozdělena na parc. č. 228/4, ta tvoří zahradu rodinného domu, a parc. č. 228/6, na níž stojí rodinný dům. Obecná cena parc. č. 228/4 činí 819 400,- Kč a parc. č. 228/6 185 300,- Kč, celkem tedy 1 004 700,- Kč. Protože rozsudkem soudu prvního stupně z 25. 5. 1982 byl pozemek parc. č. 228/4 (před rozdělením) pravomocně přikázán do výlučného vlastnictví žalované, uložil žalované, které zůstala povinnost k zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl původní spoluvlastnice J. V., aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku zaplatila každému žalobci částku 167 450,- Kč. Pozemek parc. č. 228/2 byl rozsudkem soudu prvního stupně z 25. 5. 1982 pravomocně přikázán do výlučného vlastnictví J. V. a protože jeho cena činí 365 840,- Kč, uložil žalobcům jako procesním nástupcům J. V. podle jejich návrhu každému z nich, aby žalované zaplatili na vypořádání k tomu pozemku částku 60 973,- Kč. Pozemek parc. č. 228/1, jehož cena činí 1 666 000,- Kč, v souladu s návrhem žalobců přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců každému v rozsahu ideální 1/3 a každému z nich uložil, aby žalované zaplatil každý z nich částku 278 983,- Kč, když na vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku žalovaná zaplatila J. V. již částku 3 948,- Kč. Pokud jde o pozemek parc. č. 228/3 uvedl, že žalovaná se stala výlučnou vlastnicí tohoto pozemku na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 1989, č. j. 9 Co 344/89-216, a pak darovací smlouvou z 13. 4. 1990 darovala E. M. Proto žalobu, aby uvedený pozemek byl přikázán žalované, zamítl a s ohledem na to, že jeho cena činí 2 210 000,- Kč, uložil žalované, aby každému žalobci zaplatila částku 372 300,- Kč. Podle výpisu z LV č. 352 pro kat. území K. z 23. 12. 2003 je v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků parc. č. 228/1 a 228/2 dosud vedena zemřelá J. V. K námitce promlčení nároku žalobců na náhradu vůči žalované uvedl, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tvoří jeden celek, nelze oddělit výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví od výroku o případné náhradě a nemůže proto obstát námitka promlčení s tím, že se jedná o dva různé nároky a že žalobci měli uplatnit nárok na náhradu v tříleté promlčecí lhůtě, počítané od doby, kdy ztratila své spoluvlastnické právo k pozemkům parc. č.228/3 a 224/4 darovacími smlouvami z 13. 4. 1990 a 7. 9. 1988.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 55 Co 260/2004-757, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku pod bodem IV. o vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 228/4 a 228/6 jen tak, že žalované uložil, aby každému ze žalobců zaplatila částku 372 300,- Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích pod body I. III. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud přisvědčil odvolání žalobců ohledně přiměřené náhrady z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/4. Uvedl, že znalec tento pozemek ocenil 40 % z jeho obecné ceny proto, že tento pozemek není vhodný k zastavění, neboť tvoří zahradu rodinného domu postaveného na pozemku parc. č. 228/6. Oba pozemky parc. č. 228/4 a 228/6 tvoří původní pozemek parc. č. 139/4, po přečíslování parc. č. 228/4, z něhož se vydělila parc. č. 228/6, na níž byl postaven dům. Náhradu za zrušené podílové spoluvlastnictví je třeba stanovit k pozemku, nyní tvořenému parc. č. 228/4 a 228/6, jako celku s tím, že tento pozemek je vhodný k zastavění, neboť ve skutečnosti na něm také byl postaven rodinný dům. Nevhodnost k zastavění nelze odůvodňovat tím, že na pozemku rodinný dům stojí a proto nemůže být zastavěn dalším domem. Nepovažoval proto za správný postup soudu prvního stupně, který při vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházel z neredukované ceny jen u pozemku pod domem, nikoliv také u pozemku parc. č. 228/4. Pokud však jde o ocenění pozemku parc. č. 228/2, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který vycházel z ceny pozemku s přihlédnutím k tomu, že tento pozemek byl již v době zahájení řízení zahradou k zastavěným pozemkům parc. č. 227/1 a 227/2 a svou konfigurací není vhodný k zastavění. Ohledně námitky promlčení a otázky, ke kterému datu je třeba stanovit cenu pozemků, odkázal na právní názor vyslovený ve zrušujícím usnesení z 12. 11. 2003. Otázky přikázání pozemků odvolacímu soudu opětovně nepříslušelo posuzovat. S poukazem na ustanovení § 205a odst. 1 OSŘ uvedl, že žalovaná v řízení předcházejícím vydání tohoto rozsudku neuplatňovala skutečnost, že pozemek parc. č. 228/4 má výměru jen 1 024 m2.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soudy náležitě nezkoumaly z hlediska ochrany ústavních práv a svobod otázku přiměřené náhrady, jestliže ke zrušení podílového spoluvlastnictví došlo v osmdesátých letech a jestliže výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví a výrok o jeho vypořádání nelze od sebe oddělovat. Pokud tyto výroky nelze od sebe oddělovat, pak nelze oddělit vypořádání přiměřené náhrady, v opačném případě by totiž v daném případě na jeden výrok se vztahovaly právní předpisy z roku 1980 a na druhý z roku 2004. Zákon neukládá, že se musí při vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházet z ceny ke dni rozhodování, tj. že přiměřenou náhradu je třeba stanovit na podkladě obecné ceny pozemků v daném místě v době rozhodování. Jde o nesprávný výklad soudu, který je v rozporu s právní jistotou občanů. Poukazuje na to, že v době původního rozhodnutí pracovala, na jeho podkladě protistranu vyplatila, pozemky parc. č. 228/3 a 228/4 následně darovala dcerám, aby si na nich mohly postavit rodinné domy a nemohla předpokládat, že rozsudky budou opětovně zrušeny Nejvyšším soudem. Nyní je v důchodu a na základě nesprávného rozhodnutí soudu by měla vyplácet náhradu ve statisících korunách. Dále namítá, že neměla možnost vyjádřit se k tomu, zda podíl chce či nikoli. Podle názoru žalobkyně jestliže se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že ke zrušení podílového spoluvlastnictví došlo, ale v důsledku jeho nevypořádání žádným ze tří způsobů uvedených v § 142 odst. 1 ObčZ nezaniklo, pak bylo třeba těmito třemi způsoby postupovat, což soudy neučinily. Soudy se také nevypořádaly s tehdejším ustanovením § 243 odst. 3 OSŘ, které se týkalo stížnosti pro porušení zákona, podle kterého právní poměry někoho jiného než účastníka řízení, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona muselo být známo , s tím, že ona by nyní měla platit přiměřenou náhradu za něco, co nevlastní. Správně nebyla posouzena ani otázka promlčení nároků na přiměřenou náhradu. Poukázala na to, že po dobu soudního řízení promlčecí lhůta neběží. Promlčecí lhůta však neběží a staví se jen co do nároku, který je uplatněn v určité výši . Spor neprobíhal bez jeho ukončení, ve věci bylo několikrát rozhodnuto, rozhodnutí nabyla právní moci, poté byla zrušena a věc byla projednávána znovu. Výše přiměřené náhrady také nebyla soudem řádně zjištěna, neboť částka 1 700,- Kč/m2, kterou stanovil znalec, neodpovídá cenové mapě, stanovené pro danou oblast, podle níž se cena pozemků pohybuje okolo 700,- Kč/m2. S ohledem na to, že pozemek parc. č. 228/4 je nyní zastavěn, nemůže její cena činit 1 700,- Kč/m2. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.



Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve řešil otázku rozsahu, v němž je napaden rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Dovolatelka v dovolání jeho rozsah nijak neupřesnila, nic k němu neuvedla a tak s ohledem na její závěrečný návrh, aby byly zrušeny poslední rozsudky soudu obou stupňů bez jakéhokoliv vymezení, nezbylo, než mít za to, že rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu.

Dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné a jestliže ano, v jakém rozsahu je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 OSŘ odvolání. Proto občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozsudku. Nedostatek funkční příslušnosti je ovšem neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tak nezbylo, než řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c OSŘ zastavit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 143, svazek 2.

Pokud jde o přípustnost dovolání bylo třeba s ohledem na samostatný právní režim jednotlivých vypořádávaných nemovitostí, které byly předmětem spoluvlastnictví účastníků, resp. k nim se připínajícím (z výše uvedené příčiny osamostatnělým) nárokům na přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ, posuzovat přípustnost dovolání ke všem výrokům ve věci samé, které byly potvrzeny nebo změněny rozhodnutím odvolacího soudu, odděleně.



K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637, svazek 8.

Pokud byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., jímž byl pozemek parc. č. 228/1 přikázán do podílového spoluvlastnictví žalobců jako právních nástupců původní žalobkyně J. V., jde o rozhodnutí, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalované, a ani rozhodnutím o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, jakou mají žalobci zaplatit žalované, není rozhodnutím, jímž by byla dovolatelce způsobena újma. Stejně tomu je, pokud jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., jímž bylo žalobcům uloženo, aby žalované zaplatili přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 228/2. Dovolatelka případnou nesprávnost těchto výroků, jimiž jí není ukládána žádná povinnost, nijak neuplatnila ani nepožadovala, aby jí žalobci zaplatili na přiměřené náhradě více. Pak ovšem dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. není subjektivně přípustné

Odmítnuto muselo být dovolání žalované i pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem III., jíž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí domáhala, aby jí byl přikázán do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. 228/3. Dovolatelka nijak nezpochybnila správnost tohoto rozhodnutí; ostatně sama vycházela z toho, že uvedený pozemek platně převedla na svou dceru E. M. Dovolací soud v tomto směru neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně [§ 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ].

Dovolací soud z těchto důvodů dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II. a III. v části, týkající se zamítnutí žaloby, aby pozemek parc. č. 228/3 byl přikázán do výlučného vlastnictví žalované, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) OSŘ odmítl.

Naproti tomu dovolací shledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem III. v části týkající se výše náhrady, kterou má žalovaná vyplatit žalobcům za pozemek parc. č. 228/3.

Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této části je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento význam je dán tím, že se zde (stejně jako ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV.) řeší právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázku, jaká doba je určující pro stanovení výše přiměřené náhrady, jíž má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc přikázána do vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům, jestliže ke zrušení spoluvlastnictví došlo (v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu) již dříve.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o výši přiměřené náhrady, kterou má žalovaná zaplatit žalobcům za pozemky parc. č. 228/4 a parc. č. 228/6, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, k níž bylo dovolání shledáno přípustným, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud především neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Sama dovolatelka nenamítá, že by se odvolací soud v řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozsudku, dopustil nějakého procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani dovolací soud žádné takové pochybení nezjistil. Všechny dovolací námitky žalované jsou námitkami, které směřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (popř. soudem prvního stupně).

Pokud jde o původní a zásadní pochybení odvolacího soudu, jež způsobil svým rozsudkem ze dne 20. září 1982 výše zmiňovaným oddělením jednotlivých výroků soudu prvního stupně v jeho rozsudku ze dne 25. května 1982, nelze je, s ohledem na to, že nebylo žádným opravným prostředkem odstraněno, mít za odčinitelné. Protože jde o pochybení, které činilo nesprávným dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o vadu, která by měla za následek nesprávnost posledního dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

K jednotlivým námitkám:

1) Soud při stanovení výše přiměřené náhrady ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti podle § 142 odst. 1 věty druhé ObčZ vychází z ceny, za níž by byla v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodána nemovitost obdobných kvalit. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1225, svazek 17. Není důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit.

Den, kdy soud zrušuje podílové spoluvlastnictví a kdy je vypořádává je (měl by být) zásadně totožný a rozhodná je, jak výše uvedeno, obecná cena nemovitosti k tomuto dni. Soudy tedy v těchto věcech vycházejí správně z ceny nemovitostí nejen k době, kdy zrušují podílové spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, ale i ke dni, kdy je současně vypořádávají. Jde o konstantní praxi soudů, kterou není důvodu zpochybňovat. V situaci, jaká vznikla v daném sporu, kdy ke zrušení podílového spoluvlastnictví k věci došlo již dříve a o vypořádání má být teprve rozhodnuto, je namístě postupovat obdobně podle zásad při vypořádání jiného spoluvlastnictví, jímž je bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále BSM ), nyní společné jmění manželů (dále SJM ). Obdoba je dána tím, že takovéto spoluvlastnictví zaniká dříve, než se vypořádává, přičemž cena téže vypořádávané věci může být rozdílná v době zániku a v době vypořádání spoluvlastnictví. Ustálená soudní praxe při oceňování vypořádávaného majetku vychází z jeho stavu v době zániku BSM či SJM, avšak z cen ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen, platných v době, kdy se provádí vypořádání. Toto lze doložit např. právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 496, svazek 6, v němž dovolací soud uvedl, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání . Lze také poznamenat, že teprve dnem, kdy se stanoví povinnost k zaplacení stanovené přiměřené náhrady se vypořádání podílového spoluvlastnictví završuje a proto je správné vycházet z obecné ceny k tomuto dni.

Dovolacímu soudu v rámci jeho přezkumné činnosti v této věci nepřísluší, aby hodnotil či přihlížel k nepříznivým dopadům jiného, byť zjevně nesprávného rozhodnutí, které není a nemůže být předmětem jeho přezkumu, na účastníka řízení. Z takového rozhodnutí musí vycházet je jím ve smyslu § 159a odst. 4 OSŘ vázán. Jestliže tedy žalované nebyla dříve stanovena povinnost k přiměřené náhradě za nemovitosti, které jí byly (dříve) přikázány, nezbývá, než za stavu, že dosud nebylo učiněno pravomocné rozhodnutí o trvajícím návrhu na vypořádání, tuto povinnost uložit podle obvyklých zásad.

Z výše uvedeného se podává, že námitka nesprávně stanovené přiměřené náhrady z vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nebyla opodstatněná a právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru bylo správné.

2) Podle § 243 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona musilo být známo.

Z citovaného ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ jasně vyplývá, že stanovilo ochranu třetích osob, nikoliv účastníků řízení. Dovolatelka byla účastnící řízení a proto tímto ustanovením nemůže argumentovat ve svůj prospěch.

3) Závěr odvolacího soudu o nepromlčených nárocích žalobců na náhradu za vypořádání jejich spoluvlastnických podílů je rovněž správný. Pokud dovolací soud v předchozím zrušujícím rozsudku z 1. 2. 2001, č. j. 22 Cdo 2884/99-514, uvedl, že námitkou promlčení nároků strany žalující, se budou soudy zabývat cíleněji v souvislosti s vyřešením otázky hmotněprávní legitimace, byla tím míněna pasivní legitimace dříve žalovaných 2) a 3).

Podle § 112 věty prvé ObčZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízením řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.

K promlčení a stavení běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení z 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 11/1999 pod č. 110, v němž uvedl, že uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede . V dané věci byla tato otázka příslušné osoby vyřešena tím, že žalovanou zůstala pouze původní žalovaná, která jí byla po celé probíhající řízení. O promlčení tak lze uvažovat jen ve vztahu k ní.

Aby pak mohlo být usuzováno na promlčení sporných nároků žalobců, musela by být žaloba jejich právní předchůdkyně podána z hlediska promlčení opožděně, nebo by promlčecí doba musela uplynout v důsledku stavení běhu podle § 112 ObčZ. Žaloba nemohla být podána opožděně, neboť právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se ve smyslu § 100 odst. 2 ObčZ jako právo vlastnické nepromlčuje.

Z hlediska promlčení také není významné, kolik bylo původně žádáno na přiměřené náhradě ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ a kolik bylo žádáno později, neboť soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podle § 153 odst. 2 OSŘ vázán návrhem a může tak účastníku na vypořádání přisoudit i více, než kdy požadoval.

O stavení případné promlčecí doby ve vztahu k osamostatnělému nároku na vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze dobře uvažovat také proto, že po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu do doby rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podle § 236 a násl. OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. nemohla žalující strana v řízení nijak pokračovat (přestože k takovému mimořádnému opravnému prostředku s největší pravděpodobností dala podnět). Každé nové řízení o totožném předmětu a s týmiž stranami by muselo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Nadto důsledkem vyhovění stížnosti pro porušení zákona bylo zrušení pravomocných rozsudků odvolacího soudu a tedy i jejich účinků. Jestliže tyto rozsudky byly odstraněny a v řízení se dále pokračovalo, šlo z pohledu doby, v níž je nyní rozhodováno, o řízení, představující jeden pokračující celek, v němž nelze dobře uvažovat o stavení promlčení pro nečinnost k náhradě oprávněných účastníků.

4) Ani námitka nesprávného ocenění pozemku parc. č. 228/4 není důvodná, neboť odvolací soud správně vyšel ze stavu této nemovitosti v době zrušení podílového spoluvlastnictví k ní, kdy ještě nešlo o zastavěný pozemek. Takové řešení je v souladu s judikaturou zmiňovanou výše k dovolací námitce č. 1.

Protože ani vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, dovolacímu soudu ze všech uvedených důvodů nezbylo než dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. v části, týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/3, a změněn ve výroku pod bodem IV., podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalované v dovolacím řízení a z toho, že žalobcům náklady tohoto řízení nevznikly [§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu