22 Cdo 896/2006
Datum rozhodnutí: 07.12.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 896/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. V. L. a b) M. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o zdržení se rozdělávání a udržování ohně, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 178/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. prosince 2005, č. j. 36 Co 176/2005-44, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se žalobou domáhali vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobců na parcelách č. 1574/4, 1574/5 a v domě č. p. 4347 se st. parcelou č. 6396 v obci a k. ú. J. n. N. kouřem, popílkem, plyny a pachy . Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 26. září 2003, č. j. 5 C 178/2003-5, vyzval žalobce k odstranění vady žalobního petitu s tím, že není řádně a přesně formulovaný. Žalobce současně poučil o tom, že v podání je třeba přesně a určitě formulovat žalobní petit, který by soud mohl převzít do výroku svého rozhodnutí a který by byl po materiální stránce vykonatelný. Je třeba v petitu žaloby přesně konkretizovat rušivá jednání, kterých se žalovaní mají zdržet (tj. uvést, zda se jedná o obtěžování kouřem, popílkem, plyny a pachy z krbu umístěného na pozemku žalovaných a označit tento pozemek, popř. obtěžování, které má původ v jiném jednání žalovaných, kterého se mají tito zdržet), a je třeba uvést, do jaké míry se obtěžování žalobců mají žalovaní zdržet (petit je formulován tak, že žalovaní jsou povinni se zdržet jakéhokoliv obtěžování kouřem, popílkem, plyny a pachy) . Podáním ze dne 16. října 2003 žalobci opravili žalobní petit tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se rozdělávání a udržování ohně v zahradním grilu, umístěném na jejich pozemku p. č. 1576/4 v k. ú. J. n. N., i rozdělávání a udržování ohně na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně než 10 metrů od hranice s pozemky žalobců p. č. 1574/4, 1574/5 v témž k. ú. .


Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č. j. 5 C 178/2003-27, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se rozdělávání a udržování ohně v zahradním grilu na jejich pozemku parc. č. 1576/4 v kat. území J. n. N., i rozdělávání a udržování ohně na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně než 10 m od hranice s pozemky žalobců parc. č. 1574/4, 1575/5 v témž kat. území . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že účastníci jsou vlastníky označených pozemků, aniž by ve věci prováděl dokazování, žalobu zamítl s tím, že podle § 127 odst. 1 ObčZ soud může stanovit jen povinnost zdržet se takového rozdělávání a udržování ohně, při kterém by docházelo k obtěžování imisemi (zejména kouřem) nad míru přiměřenou poměrům, že však žalobní návrh, jímž byl zcela vázán, je formulován tak, že se týká rozdělávání a udržování každého ohně, tj. i takového, z něhož by žalobci žádnými imisemi nebyli obtěžováni.


Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 36 Co 176/2005-44, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že žalobci se nemohou s úspěchem domáhat uložení povinnosti žalovaným nerozdělávat oheň na svém pozemku ať už v ohništi nebo jinde, protože zákon (§ 127 odst. 1 ObčZ) jim takové oprávnění nepřiznává . Podle § 127 odst. 1 ObčZ lze uložit povinnost zdržet se určitého rušení (obtěžování), přičemž je věcí žalovaného jaká opatření k tomu vykoná . Žalobci proto nemají věcnou legitimaci k podání žaloby ve znění jimi navrženého žalobního návrhu.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že oba soudy neprovedly jimi navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení o tom, že je žalovaní svou činností konkretizovanou v žalobním návrhu nepřiměřeně omezují, čímž jim znemožňují pokojně užívat svůj majetek. Připomněli, že soudem prvního stupně byli vyzváni, aby opravili a doplnili žalobní petit s tím, že je nekonkrétní a nevykonatelný. K této výzvě žalobní petit upravili tak, že žaloba byla projednatelná, v řízení mohlo být provedeno dokazování a petit je vykonatelný, což konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu o nedostatku jejich věcné legitimace považují za předčasný a nepodložený, jestliže nebyly provedeny navržené důkazy. Nesprávné právní posouzení věci podle žalobců spočívá v posouzení otázky, zda soud může rozhodovat o negatorní žalobě a posuzovat míru přiměřenosti poměrům, obtěžování jiného vlastníkem věci, aniž provedl důkazy navržené k prokázání překročení této míry obtěžování, a zda soud může ve věci rozhodnout, aniž provedl takové žalobci navržené důkazy, které směřují k předmětu řízení . Poukázali na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 25. 1. 1929, sp. zn. Rv I 740/28, publikované v ASPI jako Rc 8656, v němž byl označen za nesprávný právní názor nižších soudů (soudu prvé stolice a soudu odvolacího), že je možné žalobu zamítnout, aniž tyto soudy provedly důkazy o jejím (mezi stranami) sporném skutkovém základu. V témž rozhodnutí se dovozuje potřeba zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, právě za účelem, aby potřebná skutková zjištění byla provedena . Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.


Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck ( dále Soubor rozhodnutí ), sešit 31]. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3078 Souboru rozhodnutí, sešit 31).


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Výtka vznesená žalobci v dovolání, že nalézací soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, resp. neprovedly důkazy účastníky navržené, z níž pak žalobci vyvozují nesprávné právní posouzení věci, je námitkou, týkající se dovolacího důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoli dovolacího důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Důvodností vznesené námitky a uvedeného dovolacího důvodu (tj. vady řízení) by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by šlo o dovolání přípustné. Dovolací soud v tomto směru pouze poznamenává, že v případě, kdy již ze žalobních tvrzení ve spojení se srozumitelným nikoliv nejasným žalobním návrhem (tj. odpovídajícím požadavkům uvedeným v § 43 a 79 OSŘ) vyplývá, že taková žaloba musí být zamítnuta, protože uplatněný nárok neodpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, není třeba provádět žádné dokazování, byť je účastníci navrhují. Odkaz na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 25. 1. 1929, sp. zn. Rv I 740/28, je nepatřičný, neboť na daný případ není použitelný.


Pokud dovolatelé v dovolání vycházejí z toho, že jimi uplatněný petit (žalobní návrh) je po jeho opravě a doplnění projednatelný a vykonatelný, takže na jeho základě mohlo a mělo být prováděno potřebné dokazování o rozsahu tvrzených imisí a odkazují v tomto ohledu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přehlížejí, že tento soud v uvedené části odůvodnění jinými slovy říká, že nepoučil znovu žalobce o možné (vhodné změně) žalobního návrhu tak, aby mohl být podle hmotného práva úspěšný (a mohlo k němu být vedeno dokazování), protože tentokrát by již šlo o nepřípustné poučování o hmotném právu. Podle § 5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.


Protože dovolatelé v dovolání neoznačili takovou právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, nebo která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a s ohledem na výše uvedené, dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.


Na okraj věci se snad sluší poznamenat, že správný petit v dané či obdobné věci mohl být formulován např. takto: Žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžovaní žalobců na jejich nemovitostech kouřem, popílkem a pachy ze zahradního grilu umístěného na pozemku žalovaných .


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 7. prosince 2006


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu