22 Cdo 895/2015
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 151p odst. 3 obč. zák., § 151n odst. 3 obč. zák.



22 Cdo 895/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) MUDr. M. Z a b) Mgr. H. Z., Ph.D., obou zastoupených Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) V. S., , oběma zastoupeným JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 15, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 369/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 16. října 2014, č. j. 69 Co 293/2014-214, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným na nákladech dovolacího řízení částku 11 616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Svatavy Míčkové. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. února 2014, č. j. 12 C 369/2011-182, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. dubna 2014, č. j. 12 C 369/2011-188, zrušil věcné břemeno doživotního užívání bytu v domě žalovaných (výrok I.). Žalovaným uložil zaplatit žalobcům náhradu za zrušení věcného břemene 250 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 53 610,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a o povinnosti žalovaných zaplatit státu společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 2 053,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 69 Co 293/2014-214, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že věcné břemeno zrušil, ale náhradu za jeho zrušení nestanovil. Dále rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní namítají, že žalobci dostatečně nevymezili přípustnost dovolání a navrhují, aby bylo jejich dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V daném případě proto dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. není k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dostačující.
Přesto, že dovolatelé tvrdí, že důvodem jejich dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, směřují jejich námitky především do hodnocení důkazů nalézacími soudy. Sporují skutková zjištění nalézacích soudů a předkládají vlastní skutkové závěry, na základě kterých věc jinak právně hodnotí.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Namítají-li dovolatelé, že soudy měly z provedených důkazů učinit jiný skutkový závěr, tedy jinak hodnotit provedené důkazy, nutno konstatovat, že těmito námitkami nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci odvolací soud zrušil věcné břemeno pro změnu poměrů a dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že jim za zrušení věcného břemene nepřiznal žádnou náhradu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3619/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2009, pod pořadovým č. 108, uvedl, že vzniklo-li věcné břemeno za úplatu a oprávněný jej již nehodlá užívat, může mít zájem na jeho zrušení za přiměřenou náhradu. Nárok na náhradu však není dán ve všech případech, ale je nutno přihlížet k okolnostem konkrétního případu potud, zda oprávněnému bude přiznána náhrada a v jaké výši, neboť, jak dovolací soud dále uvedl, zánikem věcného břemene získává povinný majetkový prospěch, který je v některých případech třeba vypořádat.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ) pod pořadovým č. C 8279, dovolací soud zdůraznil, že ustanovení § 151p odst. 3 obč. zák. o tom, že náhrada za zrušení věcného břemene má být přiměřená, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom je třeba zvážit okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu. Při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného.
Označená rozhodnutí jsou použitelná i pro výklad ustanovení § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ( o. z. ), účinného od 1. 1. 2014, které obdobně jako ustanovení § 151p odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ( obč. zák. ), předpokládá zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Uvedená východiska jsou použitelná nejenom pro úvahu o výši náhrady za zrušení věcného břemene (služebnosti), ale již pro samotné posouzení, zda oprávněnému nárok na takovou náhradu vznikne či nikoliv.
V dané věci vycházely nalézací soudy ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, a podle kterých účastníci uzavřeli v roce 1996 smlouvu o zřízení věcného břemene s oprávněním žalobců užívat doživotně byt v domě žalovaných. Za zřízení věcného břemene zaplatili žalobci žalovaným částku 480 000,- Kč s tím, že nebudou po dobu 10 let povinni platit nájemné za užívání bytu. Žalobci byt z vlastních finančních prostředků zrekonstruovali. Počínaje květnem 2007 bylo žalobcům v souladu se smluvním ujednáním stanoveno nájemné ve výši 5 000,- Kč. Od prosince 2010 se žalobci z bytu odstěhovali a nadále jej neužívají. Svůj odchod z bytu odůvodnili tím, že došlo ke zhoršení hygienické situace způsobené chovem velkého množství koček, a že byli obtěžováni pachy a hlukem z restaurace v přízemí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zrušením věcného břemene se dostalo vlastníkům zatížené nemovitosti majetkového prospěchu ve výši 250 000,- Kč. Při ocenění majetkového prospěchu pak vycházel ze znaleckého posudku. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že zhoršenou situací v domě sice mohli být oprávnění z věcného břemene rušeni ve výkonu svého práva, ale že takovou změnou, která se výrazně dotýká dalšího trvání věcného břemene, a jakou má na mysli § 151p odst. 3 obč. zák., byla změna v jejich osobních poměrech, kterou bylo narození dítěte v roce 2005, zakoupení vlastní nemovitosti k bydlení v roce 2009 a odstěhování se z bytu v roce 2010 s tím, že již nadále nemají zájem byt užívat. Jestliže pak při úvaze o určení výše náhrady za zrušení věcného břemene nevycházel pouze ze znaleckého posudku, ale vzal v úvahu i další okolnosti, a to že žalovaným coby vlastníkům zatížené nemovitosti a povinným z věcného břemene se dostává jako výhody prospěchu ve výši 1 200,- Kč, jež prezentuje rozdíl mezi částkou 6 200,- Kč, za kterou je možno označený byt po úpravách provedených žalobci v dané lokalitě pronajmout, a částkou 5 000,- Kč, kterou žalovaní přijímali od žalobců jako oprávněných z věcného břemene, zatímco žalobcům vznikne v důsledku zániku věcného břemene majetkový prospěch ve výši 5 000,- Kč tím, že jim odpadne povinnost peněžitého plnění za užívání bytu, a že proto z jejich strany nárok na peněžité plnění dán není, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené a jeho rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
Nesouhlas dovolatelů dále směřuje do způsobu, jakým odvolací soud hodnotil změnu poměrů, za kterých věcné břemeno vzniklo.
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 575).
Změna poměrů, pro kterou by mohl vzniknout hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných, může spočívat nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností i ve změně jejich chování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1041).
Ani v tomto směru nejsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené, jestliže s ohledem na výše uvedená skutková zjištění dospěl k závěru, že to byla především změna v osobních poměrech dovolatelů, která měla vliv na změnu poměrů ve výkonu věcného břemene.
Dovolatelé, opět aniž by řádně vymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítají, že nebyly zohledněny jimi vynaložené investice vložené do majetku žalovaných zhodnocením bytové jednotky.
K tomu Nejvyšší soud poukazuje na již výše zmíněné rozhodnutí ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8280, v němž uvedl, že jestliže by právním důvodem k plnění oprávněného (zde žalovaného) ve formě investic nad rámec povinností k údržbě vyplývajících z § 151n odst. 3 obč. zák. byla dohoda o tom, že nemovitost bude užívat na základě časově neomezeného (doživotního) práva odpovídajícího věcnému břemeni, pak zánikem tohoto práva vzniká vlastníkovi bezdůvodné obohacení, které je povinen oprávněnému vydat. Jde o samostatný nárok, který lze uplatnit až po zrušení věcného břemene. V takovém případě nelze k vynaloženým investicím, které mohou být uplatněny v pozdějším řízení, při stanovení výše náhrady za zrušení věcného břemene přihlížet .
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu