22 Cdo 894/2014
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 213 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



22 Cdo 894/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované INOR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Ke Stírce 5/1766, identifikační číslo osoby 44796048, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 573/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 69 Co 288/2013-489, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Karla Volfa.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 5 C 573/2005-439, určil, že Pražské stavební bytové družstvo je vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 829/2 v katastrálním území J. i ve zbývajících 81/100 ideálního spoluvlastnického podílu k celku , a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 114 345,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 69 Co 288/2013-489, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení, jejichž výši stanovil částkou 33 376,25 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne nebo aby rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože o rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. listopadu 2013 a odvolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka předně tvrdí, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že hospodářská smlouva je neplatná podle § 21 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen hosp. zák. ) pro rozpor s § 24 věty první téhož zákona, posoudil otázku neplatnosti smlouvy v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a odvolací soud se s tímto rozdílným právním názorem nevypořádal.

Tak tomu ale není. Soud prvního stupně neplatnost hospodářské smlouvy dovodil s odkazem na § 21 odst. 1 a § 24g hosp. zák. s tím, že při uzavírání hospodářské smlouvy jednaly za družstvo osoby bez jednatelského oprávnění, tedy osoby k tomu neoprávněné. Protože nedošlo ani k jejímu dodatečnému schválení, je smlouva neplatná. Tento závěr, který následně převzal i soud odvolací, není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010, vydaným v téže věci. V něm dovolací soud uvedl, že jestliže za družstvo smlouvu podepsaly osoby k tomu neoprávněné (nezastávající funkce předsedy a člena představenstva), jednaly za jiného bez oprávnění ve smyslu § 24g hosp. zák. Dovolací soud uložil nalézacím soudům posoudit, zda následně nedošlo k dodatečnému schválení smlouvy (ratihabici), když žalovaná za takové schválení považovala dodatek ke smlouvě ze dne 22. března 1993. Jestliže se poté nalézací soudy zabývaly otázkou jednatelského oprávnění osob, které za družstvo smlouvu podepsaly, i otázkou dodatečného schválení smlouvy, nelze uzavřít, že by postupovaly v rozporu se závěry dovolacího soudu.

Dovolatelka dále spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že žalovanou nevyzval k doplnění tvrzení o tom, že JUDr. V. a Mgr. P. zastávali v rozhodném období funkce předsedy a členky představenstva. Učinil tak až soud odvolací, který tím nahradil soud prvního stupně, a protože se podle žalované jednalo o rozsáhlé dokazování, byl postup zvolený odvolacím soudem v rozporu s ustanovením § 213 o. s. ř. a představuje porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení.

Procesní postup odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 213 odst. 1 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Ostatně samotné ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz ).

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz , vysvětlil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení , jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43). V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.

Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz).
Další námitky dovolatelky pak představují především nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, podle dovolatelky vedoucími odvolací soud k nesprávným právním závěrům o volbě JUDr. V. předsedou představenstva, o dodatečném schválení hospodářské smlouvy, a vydržení spoluvlastnického podílu. Jde především o námitky dovolatelky proti závěrům odvolacího soudu o tom, že se nepodařilo prokázat zvolení JUDr. V. v rozhodném období předsedou představenstva předepsaným způsobem, že se nepodařilo prokázat dodatečné schválení hospodářské smlouvy bez zbytečného odkladu (tzv. ratihabici) a rovněž o tom, že dovolatelka nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu, neboť o překročení jednatelského oprávnění mohla a měla vědět. Žalovaná na základě odlišného hodnocení důkazů dovozuje jiné skutkové závěry, a na jejich základě dospívá k jinému právnímu hodnocení.

Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze. Dovolatelka pomíjí skutečnost, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c dst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu