22 Cdo 891/2009
Datum rozhodnutí: 05.05.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 891/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. arch. D. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. H. S., a 2) MUDr. M. L., oběma zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 98/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2008, č. j. 37 Co 152/2008-372, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :





Městský soud v Brně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. února 2008, č. j. 13 C 98/96-308, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaných (správně zapsaným ) v katastru nemovitostí B.-m. na LV č. 532 pro k. ú. S., obec B., a to domu čp. 445 postaveného na pozemku p. č. 1561/1 a garáže do katastru nemovitostí dosud nezapsanou postavenou (správně nezapsané, postavené ) na pozemku p. č. 1561/2 a pozemků p. č. 1561/1 zastavěná plocha o výměře 278 m2, p. č. 1561/2 zastavěná plocha o výměře 19 m2 a pozemku p. č. 1562 zahrada o výměře 383 m2 , výrokem pod bodem II. přikázal nemovitosti uvedené ve výroku pod bodem I. do podílového spoluvlastnictví prvé žalované a druhého žalovaného a to každému v rozsahu id. ½ , výrokem pod bodem III. rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni každý částku 2.250.000,- Kč do


1 měsíce od právní moci rozsudku , výrokem pod body IV. a V. uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení a znalečné, a výrokem pod bodem VI. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalovaným.


Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 37 Co 152/2008-372, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II. potvrdil, ve výroku pod bodem III. změnil tak, že žalovaní 1 a 2 jsou povinni zaplatit žalobkyni každý částku 2.750.000,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku , a dále rozhodl o nákladech řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c OSŘ, který stanoví: V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno .


Dovolání není přípustné.


Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).


Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.


Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.


V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např.


R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne . Soud se v rozhodnutí o zrušení


a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud též konstatoval: Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2058). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které


v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní účelným využitím věci ; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3695). V dané věci zejména soud prvního stupně, z jehož závěrů vycházel i odvolací soud, učinil skutková zjištění uvedená na str. 5 a násl. jeho rozsudku, a ve světle těchto zjištění, jimiž je dovolací soud vázán (viz výše), nejsou jeho úvahy o tom, komu bude nemovitost přikázána, nepřiměřené.


Tím je dána odpověď na otázky, které dovolatelka vymezuje v dovolání pod písmeny a), c) a e). K bodu d) se uvádí, že průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008, publikovaný na www.nsoud.cz). Újmu, která oběma stranám vznikla v důsledku délky řízení, nelze odstranit zrušením rozhodnutí a pokračováním v řízení.


Dovolatelka jako zásadní předkládá dále pod bodem b) otázku, zda se soud v daném kontextu nedopustil genderové segregace. Z rozsudků ve věci vynesených však nic takového nevyplývá a samotná okolnost, že starší osoba nebyla v řízení proti osobám mladším úspěšná, není důvodem pro podezření z diskriminace kvůli věku. Aby se touto otázkou mohl dovolací soud zabývat, muselo by být objektivně zřejmé, že za jedno z kritérií pro přikázání věci soud považoval věk účastníků; tak tomu však v dané věci nebylo. Konečně dovolací soud nezjistil, že by v projednávané věci postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.


Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. a), § 3 odst. 1 bod 5. § 10 odst. 3, § 19a, § 18 odst. 1 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 20.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 20.600,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1


a § 149 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 5. května 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu