22 Cdo 885/2005
Datum rozhodnutí: 20.06.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 132a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 135a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 507 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 885/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené

advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 1254/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2004, č. j. 10 Co 616/2002-88, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. V žalobě mimo jiné uvedl, že mezi ním a odpůrci došlo k uzavření kupní smlouvy, a to ústně, která skutečně nebyla uzavřena písemně a nebyla také předložena k registraci .

Okresní soud v Chomutově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne

23. května 2002, č. j. 7 C 1254/93-68, určil, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 20 v N. H. a pozemků parcelních čísel 42, 60/1 a 309/20, zapsaných u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 52 pro kat. území N. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 15. 1. 1963 nabyli vlastnictví sporných nemovitostí původně žalovaný 1) M. M. a žalovaná 2) Z. M. V roce 1965 došlo mezi žalobcem a žalovanými k jednání o převodu nemovitostí na žalobce, během kterého žalobce zaplatil žalovaným část kupní ceny, a to částku 4 000,- Kč. Účastníci se 8. 7. 1965 dostavili na MNV v Ú. k uzavření kupní smlouvy. Žalobce předmětné nemovitosti užívá od července roku 1965, v domě provedl řadu stavebních oprav a úprav, po celou dobu platil poplatky spojené s užíváním nemovitostí. Žádná písemná kupní smlouva o převodu nemovitostí mezi účastníky uzavřena nebyla a podle soudu prvního stupně ani nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření nájemní smlouvy, jak tvrdili žalovaní. Nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce v roce 1978 věděl, že není vlastníkem nemovitostí. Dopis z 12. 4. 1978, o který žalovaní toto své tvrzení opírali, žalobce nepodepsal a popřel, že by žalovaným vůbec takový dopis poslal. Tato skutečnost nevyplývá ani z dopisů JUDr. P. žalovanému z 30. 8. 1978 a 23. 11. 1978 a ze znaleckého posudku z května 1978 o ceně nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením, neboť nemovitostí užíval po zákonem stanovenou vydržecí dobu v dobré víře, že mu tyto nemovitosti patří.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 10 Co 616/2002-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru odvolacího soudu právní (a zčásti i skutkové) závěry soudu prvního stupně neodpovídají skutkovému stavu věci jím zjištěnému. Uvedl, že v roce 1965 byl se žalobcem a žalovaným 1) sepsán na MNV v Ú. zápis označený jako prohlášení , ze kterého vyplývá, že účastníci chtěli uzavřít kupní smlouvu ohledně domu č. p. 20 v H., a protože tehdy ještě nebyla zjištěna odhadní cena, zaplatil kupující prodávajícímu zálohu ve výši 4 000,- Kč. Znalecký posudek z 18. 5. 1978, vypracovaný Ing. R. Š., byl objednán žalobcem za účelem převodu osobního vlastnictví nemovitosti mezi občany . Z obsahu znaleckého posudku se podává, že prohlídka a zaměření nemovitosti byly provedeny za přítomnosti majitele p. M. M. a a uživatele p. K. J. , a konstatuje se v něm, že jako vlastníci nemovitostí jsou vedeni podle kupní smlouvy jednou polovinou M. M. a jednou polovinou Z. M., že p. K. užívá dům od roku 1965 s vědomím, že je jeho majitelem, a že proto provedl modernizaci domu provedením tam specifikovaných prací. Znalecký posudek kromě ocenění nemovitostí pro převod v závěru vyčíslil pro účely finančního vypořádání převodu nemovitostí hodnotu prací, které na domě provedl žalobce, částkou 46 280,- Kč. Dopisem z 30. 8. 1978 dr. P. nedoporučoval žalovanému 1) uzavírat kupní smlouvu a současně mu sdělil, že žalobce je ochotný doplatit na kupní cenu nemovitostí částku asi 7 000,- Kč. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že žalobce po roce 1978 nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, jestliže objednal posudek pro určení zhodnocení nemovitostí ve prospěch skutečného vlastníka a k určení ceny pro převod těchto nemovitostí do svého vlastnictví. Odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 568/96, podle kterého pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že nikdy netvrdil a ani nevycházel z toho, že kupní smlouva byla uzavřena jen ústně, ale vycházel z toho, že byla uzavřena písemně. Za takovou smlouvu považoval písemné prohlášení z 8. 7. 1965, podle jehož obsahu účastníci uzavřeli (nikoli že chtěli uzavřít) kupní smlouvu ohledně rodinného domu. Žalovanému předal zálohu na kupní cenu s tím, že zbytek kupní ceny bude doplacen po vyhotovení odhadu, což žalobce v letech 1966-1969 učinil. Bezprostředně po podepsání tohoto prohlášení žalovaný předal žalobci veškeré doklady týkající se domu, ujistil žalobce, že tím je celá věc vyřízena a že nemovitosti jsou žalobce. Od té doby byl žalobce v přesvědčení, že je vlastníkem nemovitostí, a následný odhad ceny mu sloužil jen k tomu, aby mohl žalovaným doplatit zbytek ceny v částce 2 786,- Kč. Žalobce zcela důvěřoval žalovanému, který na rozdíl od žalobce již měl zkušenost s uzavíráním kupní smlouvy, kromě toho jako repatriant českých rodičů z U., kde absolvoval jen čtyři třídy základní školy a naučil se psát jen azbukou, nerozuměl přesně obsahu všech dokumentů a spoléhal na žalovaného. Mezi účastníky nikdy nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, žalovaní nikdy po něm nájemné nepožadovali a pokud v průběhu řízení tvrdili opak, šlo o tvrzení účelové. Dopis z roku 1978, jímž měl vyzývat žalované k uzavření kupní smlouvy, prokazatelně nikdy nepsal. Zřejmě šlo o iniciativu dr. Z., reemigranta z U., který se snažil takto žalobci pomoci a jednal za něho, aniž by byl žalobcem k takovému jednání zmocněn. Z jeho podnětu byl také vyhotoven odhad nemovitostí, o kterém byl žalobce přesvědčen, že byl vyhotoven jen kvůli manželům O., rodičům žalované 2), kteří opakovaně žalobce napadali, že žalovaným nezaplatil celou kupní cenu. Žalobce nikdy před nikým neprohlašoval, že by byl ochoten žalovaným doplatit 7 000,- Kč. Poté žalobci po žalovaném již nic nepožadovali a žalobce dál užíval nemovitosti s vědomím, že je jejich vlastníkem. V doplňku k dovolání poukázal na to, že v řízení před soudy obou stupňů pro případ, že by soud dospěl k závěru, že nemovitosti nenabyl vydržením, vznesl eventuální návrh, aby soud nahradil svým rozhodnutím souhlas (právní úkon) prodávajících M. a Z. M., potřebný k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí . K tomu dále uvedl, že soud prvního stupně o tomto návrhu nerozhodl, neboť vyhověl prvnímu (základnímu) návrhu. Měl však o něm rozhodnout odvolací soud, pokud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl. O eventuálním návrhu odvolací soud vůbec nerozhodl a jde tak o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

V průběhu dovolacího řízení původně žalovaný 1) M. M. zemřel. Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) usnesením z 13. 5. 2008, č. j. 22 Cdo 885/2005-151, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného 1) pokračováno se žalovanou 2) Z. M.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Dovolatel namítl, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud nerozhodl o jeho eventuálním návrhu, ačkoliv s ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně, kdy zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, tak učinit měl.

Pokud žalobce ve vyjádření z 9. 5. 2001 (č. l. 43) spisu jen pro opatrnost, v případě, že by soud nepokládal vydržení za prokázané, vznesl eventuální návrh, aby soud nahradil svým rozhodnutím souhlas prodávajících manželů M. s uzavřením kupní smlouvy k předmětným nemovitostem , pak při následném jednání u soudu prvního stupně, konaném 10. 5. 2001 (č. l. 44 p. v.), k tomu uvedl, že vznesený eventuální návrh nechápe jako změnu návrhu, ani jako návrh eventuálního petitu . Nešlo a nemohlo tudíž jít o eventuální žalobní petit ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ. Ostatně ani závěrečný návrh žalobce, učiněný podáním z 10. 4. 2002, (č. l. 62) žádnou eventualitu rozhodnutí nezmiňuje. Jestliže pak žalobce v podání ze 17. 5. 2002 (č. l. 64) odkazoval na původní eventuální návrh uvedený v podání z 9. 5. 2001, pak odkazoval na podání, kterému již dříve nepřisuzoval žádné procesní účinky. Za těchto okolností nelze mít za to, že žalobce učinil v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádný eventuální návrh, jímž by mělo být pro případ, že by nebylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, rozhodnuto o nahrazení souhlasu prodávajících M. a Z. M. s kupní smlouvou o převodu předmětných nemovitostí. Pokud odvolací soud o tomto eventuálním návrhu nerozhodl, nezatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.

Dovolací soud nemohl nic vytknout ani právnímu posouzení věci samé odvolacím soudem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá učiněným nesporným skutkovým zjištěním, není v rozporu s hmotným právem a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav správně aplikovaly

§ 132a odst. 1, § 135a a § 507 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (dále ObčZ ), podle nichž mimo jiné jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva k věci vydržením je, že držitel věci je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.

Podle § 46 odst. 1 ObčZ smlouvy o převodech nemovitostí musely mít písemnou formu, přičemž k jejich účinnosti bylo podle § 134 odst. 2 ObčZ zapotřebí registrace státním notářstvím. Řádná písemná, státním notářstvím registrovaná, kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená mezi M. a Z. M. jako prodávajícími a žalobcem jako kupujícím, uzavřena nebyla. Prohlášení z 8. 7. 1965 za písemnou kupní smlouvu rozhodně považovat nelze.

Nejvyšší soud již v usnesení z 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 573, dovodil, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje . Za oprávněného držitele nelze považovat ani držitele, který se uchopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1481). Protože při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek, nezkušenost držitele, případně nižší úroveň jeho vzdělání, nejsou proto významné (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, www.nsoud.cz). Žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitosti patří, po roce 1978, neboť obsah existující korespondence mezi účastníky či jejich zástupci z roku 1978 musel u žalobce vyvolat pochybnosti o tom, že mu nemovitosti po právu patří. Zánik eventuální dobré víry žalobce odvolací soud posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 1176.

Z uvedeného vyplývá, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, a tudíž je ani nemohl nabýt do vlastnictví vydržením. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2008

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu