22 Cdo 876/2011
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 876/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) B. V., b) M. J. , a c) I. H., všech zastoupených Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem se sídlem v Brně, Jelínkova 26, proti žalovaným: 1) L. H., zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, 2) D. S., 3) Mgr. P. S., 4) Ing. L. K., a 5) Lesům České republiky, státnímu podniku se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106 , IČ: 42196451, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 23/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 14. října 2010, č. j. 54 Co 362/2009, 54 Co 363/2009-335, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Čecha.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) až 5) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 10 C 23/2003-217, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2009, č. j. 10 C 23/2003-225, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů A. V., a zemřelé R. V., je pozemek p. č. 54/1, zastavěná plocha o výměře 224 m2 a pozemky označené v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 16. 1. 2003, odsouhlaseným Katastrálním úřadem ve Ž. nad S. dne 27. 1. 2003 pod č. j. 24/2003 v části nový stav, p. č. 104/17, ostatní plocha o výměře 86 m2 a p. č. 104/18, ostatní plocha o výměře 223 m2, dosud zapsané na LV č. 500 vedeného u Katastrálního úřadu Ž. nad S., pro obec S., kat. území M., dále že součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů A. V., a zemřelé R. V., je pozemek p. č. 55/1, zastavěná plocha o výměře 248 m2 a pozemky, nově vzniklé rozdělením parcely p. č. 104/1 označené v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 16. 1. 2003, odsouhlaseným Katastrálním úřadem ve Ž. nad S. dne 27. 1. 2003 pod č. j. 24/2003, v části nový stav, p. č. 104/19, lesní pozemek o výměře 45 m2 a p. č. 104/20, lesní pozemek o výměře 68 m2, dosud zapsané pod p. č. 104/1 o výměře 2361 m2 na LV č. 503 vedeného u Katastrálního úřadu Ž. nad S. pro obec S., kat. území M. a dále, že součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů A. V., a zemřelé R. V., je pozemek p. č. 54/2, zastavěná plocha o výměře 40 m2, dosud zapsaný na LV č. 550 vedeného u Katastrálního úřadu Ž. nad S., pro obec S., kat. území M.. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalobců a první žalované rozsudkem ze dne 14. října 2010, č. j. 54 Co 362/2009, 54 Co 363/2009-335, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil s tím, že geometrický plán č. 50 160/2002, vyhotovený Z. K., G. GP, sdružení podnikatelů se sídlem v B. nad P., M. nám. 15, ověřený Ing. J. V. dne 16. 1. 2003 a potvrzený Katastrálním úřadem ve Ž. nad S. dne 27. 1. 2003 učinil nedílnou součástí svého rozhodnutí, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná 1) a žalovaný 5) navrhli odmítnutí dovolání.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud České republiky ( Nejvyšší soud ) dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.

V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod č. C 5042.

V daném případě dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení by odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře nebo přinášelo nové úsudky dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či jiného posouzení již vyřešené právní otázky, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Případná existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Tvrzený rozpor s hmotným právem po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. sám o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání žalobců je převážně polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolatelé tak uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění v případě dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení přezkumu dovolacím soudem nepodléhají.

Tvrdí-li žalobci, že v nalézacím řízení nebylo jednoznačně prokázáno, kdy a na základě jakého úkonu měli právní předchůdci žalobců pozbýt dobrou víru v oprávněnost držby, dovolací soud uvádí, že zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení by mohl jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není. Dovolací soud se danou problematikou zabýval např. již v rozsudku ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 5232, kde uvedl, že ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá ObčZ o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Tyto závěry nalézací soudy respektovaly, jestliže dospěly k závěru, že manželé V. nemohli být k 1. 1. 1992 v dobré víře v oprávněnost držby práva osobního užívání sporných pozemků, neboť dobrou víru museli ztratit nejpozději k 31. 12. 1991, kdy se v souvislosti s přípravou vypracování geometrického plánu dozvěděli, že budova č. p. 12 není postavena na stavební parcele č. 14, ale že stojí na jiných (sporných) pozemcích.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované 1) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované 1) představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem částku 6.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) až 5) vychází z toho, že žalovaným 2) až 5) náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. května 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu