22 Cdo 856/2009
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 856/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. R., zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 4, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 87/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 29. srpna 2008, č. j. 35 Co 683/2006-268, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Okresní soud v České Lípě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 11 C 87/2005-243, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 103 455,40 Kč s 16 % úrokem ročně od 12. května 2002 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Ohledně částky 80 734,60 Kč s 16 % úrokem ročně od 6. října 1994 do zaplacení a ohledně úroku ve výši 16 % ročně z částky 103 455,40 Kč za období od 6. října 1994 do 11. května 2002 soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky II. a III. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky IV. a V. rozsudku).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zčásti tak, že žaloba na zaplacení částky 7 075,40 Kč s 16 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 5. 2002 do zaplacení se zamítá. Ve zbývajícím rozsahu, ve kterém okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 96 380,- Kč s 16 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 5 2002 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzuje. . Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a vyslovil, že rozsudek okresního soudu zůstává ve výroku II. a IV. nedotčen. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím přísudečném výroku ohledně 96 380,- Kč s příslušenstvím napadl žalobce dovoláním z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na něj odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.


Dovolání není přípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Oproti přesvědčení dovolatele není přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený výrok odvolacího soudu je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně výrokem potvrzujícím.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).


Dovolání nevymezuje otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dovolání je v části týkající se jistiny přisouzeného nároku polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak (což sám výslovně uvádí) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Ve vztahu k přisouzenému příslušenství dovolatel taktéž nevymezuje otázku zásadního právního významu, nicméně vyjadřuje nesouhlas s touto části rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že výše úroků z prodlení měla být žalobkyni přiznána ve výši vztahující se ke dni, ke kterému byl žalobkyni úrok z prodlení přiznán. Soudy však postupovaly správně, jestliže výši úroků z prodlení stanovily k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném k 6. října 1994). Přísudek příslušenství od 12. května 2005 pak odráží toliko skutečnost, že žalobkyní požadovaný úrok z prodlení za předchozí období (od 6. října 1994 do 11. května 2002) byl promlčen a žalovaný se promlčení dovolal.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010 JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu