22 Cdo 854/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 37 odst. 1 obč. zák., § 241a odst. 3 o. s. ř.




22 Cdo 854/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce F. T. B. V. zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným: 1) JUDr. D. D. , zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, a 2) PROLUX Consulting, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 43, IČ: 62740458, zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokáte, se sídlem v Brně, Ponávka 2, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 37/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 30 Co 88/2008-281, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Běliny.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 7 C 37/2002-210, zamítl žalobu, aby soud určil, že právo odpovídající věcnému břemenu užívání nemovitosti, a to pozemků st. parc. č. 191 a parc. č. 157/1 a budovy č. p. 124 na pozemku st. parc. č. 191 v kat. území Žebrák, neexistuje. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že IPB, a. s., smlouvou o úvěru ze dne 17. července 1998, č. 206898009, poskytla CMS, spol. s r. o., původně žalované 2), úvěr ve výši 28.000.000,- Kč, který měl být splacen jednorázově dne 10. 10. 1998. Dodatkem ze dne 26. 10. 1998 byl termín splatnosti úvěru stanoven na den 30. 6. 1999. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 17. července 1998 smlouvou o zřízení zástavního práva z téhož data, uzavřenou mezi IPB, a. s., jako zástavním věřitelem, a CMS, spol. s r. o., jako zástavcem, CMS, spol. s r. o., zastavila ve výroku rozsudku označené nemovitosti. V bodě 8. smlouvy se mimo jiné zavázala, že zastavenou věc nepřenechá do nájmu třetímu subjektu a že nezřídí k zastavené věci věcné břemeno nebo jiná práva třetích osob. Pro případ porušení smlouvy zástavcem byla v bodě 10. sjednána smluvní pokuta ve výši 280.000,- Kč. Dne 12. 5. 1999 uzavřela CMS, spol. s r. o., a žalovaná 2) smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání předmětných nemovitostí pro účely podnikání a výkonu správy žalované 2) s tím, že žalovaná 2) je oprávněna nemovitosti dále pronajímat. Věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně. Právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 19. 5. 1999. Žalovaná 2) předmětné nemovitosti nikdy neužívala. Nemovitosti užívala DAGO A.P.C., s. r. o., s níž CMS, spol. s r. o., uzavřela nájemní smlouvu ještě před uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná podle § 37 obč. zák. ani podle § 39 obč. zák.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalovaného 1) rozsudkem ze dne 11. červne 2008, č. j. 30 Co 88/2008-281, řízení o odvolání žalovaného 1) zastavil a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že určil, že nemovitosti, a to pozemek st. parc. č. 191 zastavěná plocha nádvoří, pozemek parc. č. 157/1 zahrada a budova č. p. 124 na pozemku st. parc. č. 191, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 1056 pro kat. území Žebrák, nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalované 2) podle smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené mezi žalovanou 2) jako oprávněnou z věcného břemene a CSM, spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 10, IČ: 14893894, ze dne 12. května 1999. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dokazování ještě doplnil opakováním důkazu výslechem svědka Ing. arch. P. S., provedl důkaz aktuální informací z katastru nemovitostí ohledně nemovitostí, jejichž zatížení věcným břemenem je předmětem tohoto řízení, a obsahem spisů Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 15 C 98/2004 a sp. zn. 5 C 362/2007 a učinil skutkový závěr, že skutečným smyslem a účelem smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12.května. 1999 nebylo zřízení věcného břemene užívání a správy ve smlouvě konkretizovaných nemovitostí ve prospěch žalované 2), ale zajištění současných, příp. i budoucích, pohledávek společnosti PROLUX Consulting, spol. s r. o., za společností CMS, spol. s r. o., vyplývajících ze smlouvy o zprostředkování (bez data) uzavřené týmiž smluvními partnery . Podle názoru odvolacího soudu šlo ve skutečnosti o simulovaný právní úkon, kterým měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon, a v takovém případě platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný. Smlouva o zřízení věcného břemene je zároveň neplatná i podle § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s účelem ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků, tedy v rozporu s účelem zákona. K tomu odvolací soud uvedl, že zastřeným právním úkonem měl být některý z právních prostředků sloužících k zajištění závazků, a to podle zjištěné vůle účastníků smlouvy zřejmě smlouva o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč. zák., příp. i smlouva o zřízení zástavního práva podle § 151a a násl. obč. zák. ve znění do 31. 12. 2000. Smlouva o zřízení věcného břemene však neobsahuje nezbytné náležitosti takových smluv, takže ani zastřený právní úkon by nemohl být platný. Neplatná dohoda o zřízení věcného břemene tak nemohla mít za následek vznik předmětného věcného práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání podle jeho obsahu z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového jištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že pokud odvolací soud opřel svá skutková zjištění o vyjádření prvního žalovaného ještě před vyhlášením konkurzu v řízení u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 98/2004, pak měl posuzovat, k jakému procesnímu výsledku tato vyjádření měla směřovat. Prvním žalovaným tvrzené skutečnosti a jeho argumentace nejsou relevantním důkazem o tom, že by s prvním žalovaným, tehdy ještě se CMS, spol. s r. o., dne 12. 5. 1999 kontrahovali neplatně a obcházeli zákon. Nelze souhlasit ani s hodnocením výpovědi svědka Ing. arch. S. v odvolacím řízení. Právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi žalovanými je neplatná pro rozpor se zákonem a pro nesoulad smluvní vůle a projevu vůle mezi smluvními stranami, nesprávný. Skutečnost, že věcné břemeno nebylo žalovanou 2) reálně realizováno, nemůže být na její újmu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud správně zhodnotil provedené důkazy a dospěl ke správnému skutkovému závěru, že vůlí smluvních stran při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. května 1999 nebylo zřídit věcné břemeno, ale zajistit pohledávky žalované 2) za společnosti CMS, spol. s r. o. Poukázal na to, že žalovaná 2) se účelově začala zajímat o výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu až po podání žaloby na určení, že věcné břemeno neexistuje. Bylo na žalované 2), aby navrhla důkazy, jimiž by byla výpověď Ing. arch. S. vyvrácena, což neučinila. Nemůže proto namítat, že soud žádný takový důkaz neprovedl.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Tvrdí-li žalovaná 2), že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a následně k nesprávným právním závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. K tomu dovolací soud poznamenává, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod pořadovým č. C 8 dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 OSŘ, mimo jiné protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 o. s. ř.
V daném případě dovolatelka ani nezpochybňuje, že by pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčová zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, ale namítá, že odvolací soud provedené důkazy nesprávně hodnotil. Tato námitka však sama o sobě nemůže obstát.
Dovoláním lze úspěšně napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 4244 a v časopise Soudní rozhledy č. 1/2007).
V daném případě argumentace žalované 2) směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud porušil princip volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., ani že by výsledek hodnocení důkazů neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133-135 o. s. ř. Dospěl tedy k závěru, že v daném případě dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. nejsou dány.
Pokud jde o správnost právního posouzení, odvolací soud postavil své rozhodnutí nejenom na závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák., ale především na názoru, že uvedená smlouvá je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle účastníků podle § 37 odst. 1 obč. zák. V tomto směru je jeho posouzení problematiky daného sporu zcela správné, neboť se jí zaobíral velmi zevrubně, odpovědně a kvalifikovaně natolik, že na jeho právní závěry lze zcela odkázat. Ve zcela skromné dovolací argumentaci žalované 2) v tomto ohledu není nic nového, co by nebylo dovolatelkou uplatněno již v předchozím řízení a co by odvolací soud ve svých správných právních úvahách pominul. Proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není opodstatněn.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalované 2) podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované 2) bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. František Balák
předseda senátu