22 Cdo 85/2003
Datum rozhodnutí: 11.02.2003
Dotčené předpisy: § 242 odst. 2 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 85/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. V., a 2) J. V., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 81/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2002, č. j. 22 Co 463/2000-260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. května 2000, č. j. 18 C 81/98-193, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 221 na stavební parcele č. 677/1 a ke stavebním parcelám č. 677/11 a č. 677/12, zapsaným u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 10770 pro obec a kat. území P., a dále ke stavební parcele č. 677/1 , zapsané u téhož katastrálního úřadu na LV č. 12676 pro obec a kat. území P., a všechny označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Pod body II. a III. uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému 1) 1 868 750,- Kč a žalované 2) 1 381 250,- Kč. Pod body IV. až IX. rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 677/1 každý z nich v rozsahu ideální ½. Zbývající nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a obou žalovaných, a to žalobkyně v rozsahu ideální ½ a každého ze žalovaných ideální ¼. Výlučnou vlastnicí garáže postavené na stavební parcele 677/11 je žalobkyně. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Nemovitosti nelze reálně rozdělit. Protože mezi účastníky k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedošlo, soud zrušil jejich podílové spoluvlastnictví k označeným nemovitostem, a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že ve vlastnictví žalobkyně budou účelně využity. Žalobkyni uložil, aby žalovaným zaplatila příslušnou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly, přičemž vycházel ze znaleckého posudku Ing. J. N., CSc., který stanovil obvyklou cenu stavební parcely č. 677/1 částkou 975 000,- Kč a ostatních nemovitostí částkou 5 525 000,- Kč.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. ledna 2002, č. j. 22 Co 463/2000-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a ve výrocích pod body II. a III. změnil tak, že žalobkyni uložil, aby na vypořádacím podílu zaplatila žalovanému 1) 2 220 000,- Kč a žalované 2) 1 480 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně pokud jde o zrušení podílového spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem a jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že ani odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by bránily takovému rozhodnutí. Protože od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo ke zvýšení obvyklé ceny nemovitostí, jak odvolací soud zjistil z doplňku znaleckého posudku Ing. J. N., CSc., změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby žalovaným na vypořádání zaplatila částky vyšší, odpovídající obvyklé ceně stavební parcely č. 677/1 ve výši 1 480 000,- Kč a ostatním nemovitostem ve výši 5 920 000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítali, že v daném případě nebyly a nejsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť ve vztahu k žalovanému 1) konkrétní nabídka ze strany žalobkyně nebyla učiněna a se žalovanou 2) vůbec nebylo jednáno. Žalobkyně nedodržovala ustanovení § 139 odst. 1 ObčZ a jejím bezdůvodným návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo k porušení § 3 ObčZ v neprospěch žalovaných. Dále poukázali na to, že existují tři znalecké posudky o ceně nemovitostí, které se značně liší, s čímž se soud nevypořádal. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zkoumal, zda bylo podáno oprávněnými osobami a zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o částce, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným na náhradě za jejich spoluvlastnické podíly, jež získala žalobkyně přikázáním do jejího vlastnictví. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ .

Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím pouze v rozsahu, pokud jím bylo žalobkyni uloženo, aby žalovaným zaplatila na vypořádání podílového spoluvlastnictví částky vyšší, než jak stanovil soud prvního stupně, tedy ve vztahu k žalovanému 1) ohledně částky 351 250,- Kč a k žalované 2) ohledně částky 98 750,- Kč. Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a to i ohledně vypořádacích podílů převyšujících částky přiznané odvolacím soudem, poněvadž i v tomto rozsahu oba soudy rozhodly shodně, když žádný z nich nepřiznal žalovaným více, než jak stanovil odvolací soud.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, uveřejněném v Souboru pod C 637, svazek 8, zaujal právní názor, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé . Tím, že odvolací soud přiznal na vypořádání podílů žalovanému 1) o 351 250,- Kč a žalované 2) o 98 750,- Kč více, žalovaným v tomto rozsahu žádná újma nevznikla, v důsledku čehož nebyli subjektivně oprávněni do této části rozsudku podat dovolání (§ 240 odst. 1 OSŘ).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení). O takový případ v dané věci nejde.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud (na návrh nebo i bez návrhu stran) ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 OSŘ). Takový výrok však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaní nenavrhli, aby odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení). V dovolání se žalovaní takových vad sami výslovně nedovolávali a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ došlo.

S ohledem na to, že do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, a přípustnost dovolání proti jeho potvrzující části nebylo možno dovodit ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítnout [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ], aniž se mohl věcně zabývat jejich dovolacími námitkami tak, jak byly v dovolání uplatněny.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu