22 Cdo 835/2012
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 135a obč. zák. ve znění do 31.12.1991, § 865 odst. 3 obč. zák. ve znění od 01.01.1992, § 134 obč. zák. ve znění od 01.01.1992, § 872 odst. 6 obč. zák., § 872 odst. 1 obč. zák., § 872 odst. 2 obč. zák.



22 Cdo 835/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. R. , zastoupeného JUDr. Josefem Konečným, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Horní 30, proti žalovaným: 1) MUDr. D. P. , 2) MUDr. V. P. , oběma zastoupeným JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem v Ostopovicích, Polní 14, a 3) Ing. T. R. , zastoupenému JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, o určení hranic pozemků a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 155/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2011, č. j. 54 Co 372/2011-347, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. ledna 2011, č. j. 11 C 155/99-325, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 164/4 v obci a k. ú. C. podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geodetales Chrudim s. r. o., č. plánu 229-963/2010, ověřeného Ing. A. K. dne 15. 11. 2010, pod č. 78/2010, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 11. 2010, pod číslem 890/2010, který tvoří nedílnou součást rozsudku (bod I. výroku), dále zamítl žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem pozemků parc. č. 164/5 a 164/6 v obci a k. ú. C. podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geodetales Chrudim s. r. o., č. plánu 229-963/2010, ověřeného Ing. A. K. dne 15. 11. 2010, pod č. 78/2010, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 11. 2010, pod číslem 890/2010, který tvoří nedílnou součást rozsudku (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. až VI. výroku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 54 Co 372/2011-347, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II., podává žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Po podání dovolání původně žalovaný 1) Prof. MUDr. B. P. dne 8. srpna 2012 zemřel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2013, č. j. 22 Cdo 835/2012-369, rozhodl, že namísto zemřelého Prof. MUDr. B. P. bude v řízení pokračováno s MUDr. D. P., bytem v U., a s MUDr. V. P., bytem v B.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz článek II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká, že nesprávně posoudily charakter hráze, jestliže uvedly, že hráz není samostatnou věcí, a proto mohli žalovaní vydržet část pozemků tvořících hráz.
Soudy v nalézacím řízení rozhodly věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které při řešení otázky, zda určitá hráz rybníka je samostatnou věcí anebo zda jde o součást pozemku, je třeba vycházet ze stavebního provedení hráze a z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze . Nejvyšší soud při této příležitosti konstatoval, že v některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. Posouzení toho, zda stavba je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení jde vždy o jedinečný případ [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2248 (dále jen Soubor ) a v Soudních rozhledech č. 12/2003].
Podobně judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na skutečnost, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci, záleží v konečném důsledku vždy na individuálním posouzení každé věci. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 2468 a v Právních rozhledech č. 14/2004).
Dovolací soud také opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou stavbu či o součást pozemku, nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí, a tudíž ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
V dané věci se soudy v nalézacím řízení dostatečně zabývaly konkrétním provedením dané hráze a dospěly k závěru, že hráz rybníka není samostatnou věcí. Vycházely přitom z kritérií vymezených konstantní judikaturou a aplikovaly je na konkrétní věc. Jejich závěrům proto nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu