22 Cdo 828/2006
Datum rozhodnutí: 29.01.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 828/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) V. K., b) B. K., c) H. R., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o určení promlčení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 64/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka Tábor ze dne 20. října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění opravného usnesení z 5. prosince 2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka Tábor ze dne 20. října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění opravného usnesení z 5. prosince 2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. června 2005, č. j. 5 C 64/2004-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka Tábor - jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění opravného usnesení z 5. prosince 2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, k odvolání žalovaného změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. června 2005, č. j. 5 C 64/2004-62, tak, že zamítl návrh, aby bylo určeno, že právo odpovídající věcnému břemenu k bytu a užívání, zřízené ve prospěch žalovaného na základě smlouvy kupní a dohody o zřízení věcného břemene ze dne 3. 5. 1991, registrované Státním notářstvím v P. dne 21. 5. 1991 pod č. j. RI V 542/91, podle kterého je žalovaný oprávněn bydlet v domě čp. 448 v H., tj. užívat bytovou jednotku sestávající z kuchyně a dvou pokojů a příslušenství, tj. koupelnu a WC, bytové jednotky nacházející se v prvém poschodí vpravo od vstupního schodiště domu, výlučně užívat část půdy vlevo od vchodu a část sklepa o výměře 4 m2 naproti schodům do sklepa, společně s vlastníky domu užívat chodbu v domě, stavební parcelu č. 604 k volnému pohybu za účelem bydlení a výlučně užívat dřevěnou kolnu, v pořadí druhou od domu, je promlčeno . Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a B. R. (tehdy rovněž žalobce) jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 448 se st. parc. č. 604 v k. ú. a obci H. - ve společném jmění manželů mají žalobci a) a b) dvě ideální třetiny a žalovaná c) a B. R. jednu ideální třetinu. Jako spoluvlastníci mají žalobci ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) naléhavý právní zájem na určení, že právo věcného břemene shora vymezené, váznoucí ve prospěch žalovaného na jejich nemovitostech podle smlouvy z 3. 5. 1991, vložené do katastru nemovitostí 21. 5. 1991, je promlčené. To proto, aby taková skutečnost byla vyznačena v katastru nemovitostí - k tomu odkázal na publikaci JUDr. Josefa Fialy Věcná břemena , vydanou v roce 1988. Právo odpovídající věcnému břemeni považoval soud prvního stupně za promlčené podle § 109 občanského zákoníku (dále ObčZ ), neboť žalovaný právo nevykonával od roku 1991 do podání žaloby 23. 4. 2004, tedy více jak 10 let.


Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zastává názor, že žalobci na určení promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni naléhavý právní zájem nemají. Zdůraznil, že promlčením právo odpovídající věcnému břemeni nezaniká, dochází jen k jeho vážnému oslabení, neboť jeho vynutitelnost se stává podmíněnou vznesenou námitkou promlčení. Uplynutím promlčecí doby vzniká právo povinného, tj. nositele povinnosti z věcného břemene (v daném případě žalobců) vznést námitku promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, a tím zaniká toliko nárok (v daném případě žalovaného) domáhat se vynutitelnosti práva z věcného břemene. Jak žalobci, tak jejich právní nástupci, mají jistotu, že mohou kdykoliv vznést námitku promlčení, a jejich právní postavení tak není nejisté. Odvolací soud proto považoval za nadbytečné zabývat se úvahami o povinnosti katastrálního úřadu provést záznam o promlčení práva věcného břemene v katastru nemovitostí a o tom, zda k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni došlo.


Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Předložili dohodu žalobkyně c) a původního žalobce B. R. z 12. 10. 2005, s vkladem práva k 24. 10. 2005, kterou zúžili společné jmění manželů k ideální jedné třetině nemovitostí s tím, že jejich výlučnou vlastnicí se stává žalobkyně c). Namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť názor odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení promlčení práva věcného břemene není správný. Poukázali na to, že věcné břemeno je právní závadou na jejich nemovitostech a že ze samotné existence věcného břemene vyplývá povinnost žalobců respektovat právo věcnému břemenu odpovídající. Tímto stavem je limitován obsah jejich vlastnického práva k nemovitostem, např. i v oblasti tvorby tržní ceny. Stav nejistoty je způsobilý odstranit soudní rozhodnutí, že předmětné právo je promlčeno, tj. že zanikla vymahatelnost tohoto práva. Taková změna by mohla být vyznačena v katastru nemovitostí podle § 36 odst. 2 vyhl. č. 190/1996 Sb. Dovolatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další zákonem požadované náležitosti (§ 241, § 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Dovolatelé sice netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad, jež jsou uvedeny v § 242 odst. 3 OSŘ, avšak dovolací soud, který z úřední povinnosti sleduje, zda k takové vadě přeci jenom nedošlo, zjistil, že řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, postiženo je.


Podle § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle § 5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.


Podle § 43 odst. 1 OSŘ předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.


Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, publikovaném pod C 495 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že žaloba na určení právní skutečnosti není žalobou na určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva a že určení existence právní skutečnosti připadá v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští - např. § 175k odst. 2 OSŘ. V takovém případě jde o žalobu jinou v § 80 OSŘ nevypočtenou.


Žalobci v dané věci požadují nikoli určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva (odpovídajícího věcnému břemeni), ale určení právní skutečnosti (že nastala určitá právní skutečnost že právo odpovídající věcnému břemeni je promlčené). Určení takovéto právní skutečnosti soudem zákon nepřipouští; nejde tudíž o určovací žalobu, jež by odpovídala § 80 písm. c) OSŘ a jíž by se žalobci domáhali, aby soud prohlásil (deklaroval) určitý právní vztah či právo za již existující (nastalý). Lze tedy shrnout, že žaloba v této věci nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť se netýká existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani nemá oporu v žádném ustanovení platného práva.


Uvedený nedostatek žaloby je nedostatkem procesněprávní povahy a v podstatě spočívá v rozporu žalobního tvrzení, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení [čímž se implicitně dovolávají ustanovení § 80 písm. c) OSŘ] se žalobním návrhem, jímž se domáhají určení, že blíže vymezené právo odpovídající věcnému břemeni je promlčeno. S ohledem na povahu tohoto nedostatku byl již soud prvního stupně a poté i odvolací soud ve smyslu § 5 OSŘ povinen žalobce na něj upozornit a vést je ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ k tomu, aby uvedený rozpor odstranili. Jestliže tak soudy neučinily, je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, a dovolacímu soudu nezbylo, než aby podle § 243b odst. 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolací soud již neměl důvodu proto, aby se zabýval správností právního posouzení věci, neboť odvolací soud své zamítavé rozhodnutí postavil na neopodstatněnosti žaloby, jíž spatřoval právě v nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Takovému rozhodnutí mělo ovšem předcházet poučení o úpravě žalobního návrhu, v jehož důsledku by žalobci mohli odstranit důvod, pro který byla žaloba zamítnuta.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. ledna 2008


JUDr. Marie R e z k o v á


předsedkyně senátu