22 Cdo 826/2014
Datum rozhodnutí: 21.07.2014
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 826/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, proti žalovaným 1) R. Č. , 2) D. K. , 3) Mgr. I. S. , 4) Ing. D. Š. , 5) H. H. , a 6) Z. J. , všech zastoupených JUDr. Ivanem Salačem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřická 46, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 185/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 24 Co 471/2013-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 780,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Ivana Salače.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud I. stupně ) svým rozsudkem ze dne 3. června 2013, č. j. 11 C 185/2012-109, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemkové parcely č. 43/115 a pozemkové parcely č. 65/73, vše v katastrálním území S., obec N., zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 868 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové (dále též jen předmětné nemovitosti ). Ve výroku II. rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalovaným rovným dílem v plném rozsahu náhradu nákladů řízení ve výši 30 869,- Kč k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 24 Co 471/2013-183, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit rovným dílem všem žalovaným k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 32 399,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř. ), neboť dle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce odvolací soud nesprávně aplikoval institut vydržení vlastnického práva, neboť v řízení bylo prokázáno, že po vydání správního rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě ), od něhož žalovaní, resp. právní předchůdci, odvozují své vlastnické právo a dobrou víru, byly žalobcem opakovaně činěny kroky, kterými žalobce poukazoval na nesprávnost a nezákonnost správního rozhodnutí, které je podle judikatury Nejvyššího soudu nicotné, a tehdy dostupnými prostředky se domáhal změny stavu navozeného správním rozhodnutím. Předchůdcům žalovaných bylo stanovisko žalobce známo, neboť se účastnili se projednání věci před správním orgánem přímo či prostřednictvím zástupce. Žalobce se v dovolání dále vyhraňuje vůči jednotlivým bodům rozhodnutí nižších soudů a konkrétně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání považují rozhodnutí nižších soudů ve všech směrech za správné a podané dovolání za zcela nedůvodné. Upozorňují, že žalobce svá veškerá tvrzení, argumenty a důkazní návrhy již neúspěšně uplatnil v řízení před nižšími soudy, které se s nimi v plném rozsahu vypořádaly. Žalovaní dále polemizují s jednotlivými body dovolání a v závěru navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. října 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Nedostatek zákonem požadovaných náležitostí dovolání spočívá již v tom, že dovolatel nevymezil v souladu se shora uvedenou judikaturou, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí sice, že nalézací soudy se odchýlily do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , není však zřejmé, v rozporu s jakou konkrétní rozhodovací praxí rozhodnutí nalézacích soudů má být.
Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že v daném případě byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením. Dovolací námitky, které k tomu uplatňují, však přípustnost dovolání nezakládají.

V první řadě dovolatel namítá, že žalovaní odvozují svou dobrou víru od nicotného správního rozhodnutí.

V posuzovaném případě právní předchůdci žalovaných nabyli pozemky v restitučním řízení na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. ledna 1994, č. j. PÚ 603-602-281-158-148-41-2357-136/99/94 Bá postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen zákon o půdě ). Pozemkový úřad opřel své rozhodnutí mimo jiné i o ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě, které bylo s účinností k 15. srpnu 1995 zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 14. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, zveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 166/1995 Sb.). Derogační účinky § 32 odst. 3 zákona o půdě nastaly podle zmíněného nálezu Ústavního soudu okamžikem zveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů a působí do budoucna. Na uvedené pamatuje i § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle kterého ostatní pravomocná rozhodnutí [tím je myšleno každé jiné rozhodnutí než rozsudek v trestním řízení] vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle odst. 3 tohoto ustanovení potom platí, že ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. V podrobnostech k problematice derogačních účinků nálezu Ústavního soudu lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 3. června 1998, sp. zn. Pl. ÚS 24/97, na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96 (uveřejněné na webových stránkách nalus.usoud.cz), nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, uveřejněném pod C 6025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že se dovolatel mýlí v tom, že by rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nicotné. K tomu dovolací soud dodává, že ve věci neuplatní ani žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011 (uveřejněný pod C 11 184 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Jednak tento rozsudek nikterak neřeší otázku vydržení vlastnického práva, nýbrž se zabývá pouze otázkou nabytí vlastnického práva na základě nicotného rozhodnutí, jednak vychází z jiného skutkového stavu. Rozdíl ve skutkovém stavu spočívá v tom, že v uvedeném rozsudku bylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu až po derogačním nálezu Ústavního soudu.

Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že i kdyby nalézací soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí je skutečně nicotné, neznamenalo by to ještě, že by žalovaní, případně jejich právní předchůdci nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržet. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, nýbrž postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 8, str. 270, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, uveřejněný v časopise Ad Notam, 2001, č. 4, str. 89, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se vlastnické právo převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006, uveřejněný na webových stránkách www.nsoud.cz ).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor např. již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka . K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří . Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47, pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.

Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, kdy Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.

Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.

V rozsudku ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud dále vysvětlil, že spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva.

Rozhodnutí správního orgánu pozemkového úřadu - v dané věci tak mohlo být právním titulem, o který žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, opírali svou dobrou víru, a to tím spíše, že na jeho základě byli právní předchůdci žalovaných zapsáni jako podíloví spoluvlastníci do katastru nemovitostí právě na místo žalobce 5. října 1999. Na základě rozhodnutí pozemkového úřadu se také chopili držby předmětných nemovitostí, které užívali a vykonávali k nim vlastnická práva. Potud tedy jejich dobrá víra byla dána.

Dovolatel dále namítal nutnost posouzení, zda-li žalovaní disponují dobrou vírou , když žalobce opakovaně rozporoval vlastnické právo žalovaných. Touto výhradou však dovolatel nezpochybňuje samotnou dobrou víru, ale její nepřetržité trvání po zákonnou dobu nutnou k vydržení vlastnického práva. Byť ani v této souvislosti nevymezuje, v čem při posouzení této otázky spatřuje přípustnost dovolání, pro úplnost dovolací soud dodává, že ani zde nalézacím soudům nelze vytknout žádné pochybení.

Tato část dovolacích námitek směřuje k tomu, že zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1994 zpochybnil žalobce v souvislosti s požadavkem na přezkum tohoto rozhodnutí, o němž rozhodovalo Ministerstvo zemědělství ústřední pozemkový úřad sdělením ze dne 13. července 2001.

Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, či na rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Nalézací soudy v této souvislosti vyšly ze skutkových zjištění, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, že v rámci jednání u pozemkového úřadu v roce 2001 žalobce uplatnil toliko tu argumentaci, se kterou se v jeho neprospěch výslovně vypořádal pozemkový úřad již ve svém rozhodnutí ze dne 27. ledna 1994, na které odkázalo i Ministerstvo zemědělství ve svém přípisu ze dne 13. července 2001 v rámci přezkumného řízení. Z tohoto důvodu tak k pozbytí dobré víry na straně právních předchůdců žalovaných nemohlo dojít.

Dovolací soud nadto poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud vysvětil, že podá-li vlastník žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli, dochází dnem zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby jen za předpokladu, že žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které pravomocné zamítnutí vindikační žaloby (respektive pravomocné zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy) má stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu vydržecí doby vůbec nedošlo. Oprávněný držitel, jenž svou držbu obhájil v soudním sporu o vydání věci (respektive ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou věc nabyl do svého vlastnictví) tím, že žaloba vůči němu byla pravomocně zamítnuta, se totiž již z povahy věci nemůže ocitnout v horším postavení, než v jakém by se nacházel, kdyby taková žaloba vůči němu nebyla vůbec podána nebo kdyby řízení o takové žalobě bylo zastaveno např. pro zpětvzetí žaloby.

Uvedené závěry se co do základu prosadí i v řízení před správním orgánem a v souzené věci tím spíše, že se přezkumná činnost správního orgánu v roce 2001 týkala těch stejných skutečností, které byly podstatné pro vydání původního správního rozhodnutí v roce 1994. Odvolací soud správně v této souvislosti poukázal na to, že i po uvedeném přezkumném řízení žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, mohli být v dobré víře, že jim sporné nemovitosti patří, neboť byli na rozdíl od žalobce zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, nemovitosti drželi a užívali, zatímco žalobce je ani neužíval ani nedržel a ani nerušil faktickou držbu. Ve prospěch svého vlastnictví pouze opakoval stejné důvody, s nimiž se státní orgány již v původním rozhodnutí vypořádaly k jeho tíži.

Pro úplnost a nad rámec odůvodnění pak dovolací soud dodává, že i kdyby pro žalované v nejméně příznivém případě bylo nutno běh vydržecí doby odvíjet právě až od sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 13. července 2001, i tak by uplynula vydržecí desetiletá lhůta, neboť žalovaní byli informováni o provedení duplicitního zápisu vlastnictví ke sporným nemovitostem až po 25. červenci 2011.

Dovodily-li nižší soudy na základě uvedených závěrů, že se žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, mohli opírat o rozhodnutí pozemkového úřadu a že nejméně od 5. října 1999 i o výlučný zápis v katastru nemovitostí, přičemž oprávněnost držby na základě rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdilo žalovaným i Ministerstvo zemědělství svým přípisem ze dne 13. července 2001, jsou závěry soudů ohledně dobré víry žalovaných přiléhavé a není jim z hlediska ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co vytknout.
Dovolací námitka, že v řízení nebyl připuštěn důkaz svědeckou výpovědí Zdeňka Orta je svou povahou tvrzenou vadou řízení, prostřednictvím, které přípustnost dovolání založit nelze.
Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. července 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu