22 Cdo 802/2002
Datum rozhodnutí: 20.05.2002
Dotčené předpisy: § 153 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 802/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. V. H. a b) I. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. F. S., zastoupenému advokátem, o odstranění garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 266/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2001, č. j. 58 Co 197/01-40, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2001, č. j. 58 Co 197/01-40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. září 2000, č. j. 7 C 266/99-21, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný odstranil garáž stojící na parcele č. 2841 zahrada, zapsané na LV č. 1119 vedeném u Katastrálního úřadu pro m. P., k. ú. D., její demolicí, odstraněním vzniklé suti a uvedení parc. č. 2841 v původní stav. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětnou garáž postavil právní předchůdce žalovaného na základě dohody o dočasném užívání pozemku parc. č. 2841 o výměře 39 m2 z 2. 1. 1971, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobců M. H. a právním předchůdce žalovaného JUDr. J. S. Stavba garáže byla povolena a kolaudována. Žalovaný nabyl vlastnictví garáže dědictvím. Podle soudu prvního stupně nejde o případ neoprávněné stavby a skutečnost, že vlastníkem pozemku a garáže jsou rozdílné subjekty, nemůže být důvodem pro odstranění stavby.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. června 2001, č. j. 58 Co 197/01-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen odstranit garáž stojící na pozemku parc. č. 2841/2 zastavěné ploše, zapsané u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 3277 v katastrálním území D. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování a převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nejde o stavbu tzv. černou, ani o neoprávněnou. Vyšel ze smlouvy o dočasném užívání pozemku z 2. 1. 1971, podle níž byl stavebník oprávněn užívat pozemek ke stavbě garáže do 31. 12. 1995. Dovodil, že po uplynutí sjednané doby, t. j. po 31. 12. 1995 vlastník garáže ztratil právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou garáž, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnických práv žalobců jako spoluvlastníků pozemku, kteří se oprávněně domáhali odstranění této stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud nerozhodl o žalobním petitu, upřesněném podáním ze 23. 4. 1999, o němž soud prvního stupně rozhodl, nýbrž rozhodl o žalobním petitu obsaženém v žalobě ze 4. 3. 1999. Tím nerozhodl o žalobním petitu v celém rozsahu. Podle žalovaného na danou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 240/97, resp. 2 Cdon 1396/96, která vycházejí z jiného skutkového stavu. V obou případech šlo o provizorní garáže, v tomto případě však nejde o dočasnou či provizorní stavbu, ale o stavbu, která má trvalý charakter . Dále namítá, že mezi jeho otcem a paní H. nebyla nikdy řeč o odstranění stavby garáže, v tomto směru odkázal na čl. 6 smlouvy, kde se uvádí, jak se bude postupovat pod 31. 12. 1995, a kde je uvedeno, že po 31. 12. 1995 nabude vlastnictví vlastník bez povinnosti poskytnout stavebníkovi náhradu. Není jeho vinou, že vlastnické právo ke garáži nepřešlo na žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud rozhodl o odstranění garáže, jak se toho domáhali v žalobě, přičemž její odstranění si nelze představit jiným způsobem, než demolicí, odstraněním vzniklé suti a uvedením pozemku do původního stavu. Pokud odvolací soud ve výroku rozsudku neuvedl způsob odstranění garáže, neznamená to podle žalobců, že by jim přisoudil něco jiného nebo více, než v tomto případě požadovali. Pro posouzení věci je rozhodující skutečnost, že právo dočasného užívání pozemku, na němž se garáž nachází, již zaniklo a žalovaný tak neoprávněné zasahuje do vlastnického práva nynějších spoluvlastníků.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ [§ 241 odst. 1 písm. a) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Žalobci se žalobou ze 4. 3. 1999 domáhali vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost odstranit garáž stojící na blíže označeném pozemku. Na základě výzvy soudu prvního stupně k doplnění žaloby žalobci podáním ze 23. 4. 1999 upřesnili žalobní návrh tak, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit garáž stojící na blíže označeném pozemku její demolicí, odstraněním vzniklé suti a uvedením parcely 2841 v původní stav . Upřesněním žalobního návrhu nedošlo ke změně návrhu ve smyslu § 95 odst. 1 OSŘ, nicméně žalobní návrh byl významně upraven.

Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ soudu brání, aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Zatímco soud prvního stupně rozhodl o upřesněném žalobním návrhu, odvolací soud v rozporu se zásadou vázanosti žalobním návrhem rozhodl o původním žalobním návrhu. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Za této situace dovolací soud k uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení a jen v rozsahu dovolacích námitek poznamenává, že v případě, kdy jde o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou. Všechny stavby jsou totiž odstranitelné a právně není významné ani to, zda jde o stavby zkolaudované či nikoliv. Podle § 135c ObčZ může soud uložit stavebníkovi také odstranění stavby, přičemž není pochyb, že tak může rozhodnout i v případě stavby zkolaudované.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu