22 Cdo 795/2013
Datum rozhodnutí: 25.02.2015
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 795/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. B., J. n. N., zastoupené JUDr. Soňou Průšovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, třída 1. máje 97, proti žalovaným: 1) L. Š., a 2) J. Š., oběma J. n. N., zastoupeným JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, o odstranění stavby opěrné zdi, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 23/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 15. května 2012, č. j. 36 Co 452/2011-236, takto:

I . Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2. 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Jaroslavy Vančurové. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Okresní soud v Jablonci nad Nisou ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 14 C 23/2004-206, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným odstranit na vlastní náklady opěrnou zeď na pozemku parc. č. 1751/4 v obci a katastrálním území J. n. N. v šíři záboru opěrné zdi do pozemku parc. č. 1751/4, a to v lomových bodech č. 5, 26, 25 a 24 stanovených znaleckým posudkem ve výroku specifikovaným. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 36 Co 452/2011-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ), a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) viz hlava II. ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 přechodná ustanovení oddíl I. všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolání není přípustné.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatelka zpochybnila správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud zamítl žalobu mimo jiné proto, že ji vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem považoval za šikanózní a odepřel právu žalobkyně žádat její odstranění ochranu pro rozpor výkonu tohoto práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Tento závěr dovolatelka nenapadá a proto nemůže být podroben dovolacímu přezkumu; pak je ovšem z pohledu dovolacího řízení rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na jeho ostatní závěry, jimiž se dovolací soud nezabýval, věcně správné. Jen na okraj se uvádí, že uvedené právní hodnocení odvolacím soudem není zjevně nepřiměřené.
K uvedenému lze dodat, že k posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li však žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Tak je tomu i v tomto případě, neboť dovolatelka se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá. Její námitky mají skutkovou povahu; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopise Právní rozhledy 12/2005).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů řízení je dána odměnou ve výši 1.600,- Kč, stanovenou z tarifní hodnoty 5.000,- Kč, podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 3, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť úkon byl učiněn 12. 10. 2012, dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, tj. 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 2.200,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 25. února 2015 JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu