22 Cdo 795/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2014
Dotčené předpisy: § 151n odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 795/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce CDV 1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London, EC 4A 2BB, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4150216, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovaným: 1) J. C., P., správci konkursní podstaty úpadce BREDA HOLDING a. s., se sídlem v Brně-střed, část Trnitá, Mlýnská 326/13, IČO: 25139649, 2) K. K. , O., 3) F. K., K., 4) T. K., D. M., a 5) PARNAS TRADING, a. s. , se sídlem v Praze 3 Žižkově, Bořivojova 35/878, IČ: 61974846, zastoupené JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě Městě, Ostrožná 233/40, o určení neexistence věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 116/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2011, č. j. 56 Co 65/2011-411, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen soud I. stupně ) rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č. j. 7 C 116/2002-253, ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 C 116/2002
-293, ve výroku I. zastavil řízení v rozsahu specifikovaném v rozsudku soudu I. stupně, ve znění opravného usnesení; ve výroku II. určil, že nevznikla a neexistují práva odpovídající věcnému břemeni podle smluv ze dne 30. března 2000 zatěžující nemovitosti zapsané na LV č. 227 v k. ú. O. M., a to budovu, pozemek parc. č. 131, budovu, pozemek parc. č. 132, budovu a pozemek parc. č. 133/2, tj. věcná břemena zapsaná v katastru nemovitostí pod č. j. V3 1187/2000 pro 5) žalovaného, pod č. j. V3 1188/2000 pro 3) žalovaného, pod č. j. 1190/2000 pro 2) žalovaného a pod č. j V3 1192/2000 pro 4) žalovaného, dále zapsané na LV č. 327 v k. ú. K. u O., a to ostatní stavební objekt na pozemku parc. č. st. 1357, pozemek parc. č. st. 1357, budovu, pozemek parc. č. st. 1724, garáž na pozemku parc. č. st. 1762, pozemek parc. č. st. 1762, ostatní stavební objekt na pozemku parc. č. st. 2432 a pozemek parc. č. st. 2432, tj. věcná břemena zapsaná v katastru nemovitostí pod č. j. V3 1211/2000 pro 2) žalovaného a pod č. j. V3 1212/2000 pro 5) žalovaného, dále zapsané na LV č. 4974 (původně na LV č. 3829) v k. ú. O. P., a to garáž na pozemku jiného vlastníka parc. č. 1636/41 zastavěná plocha, garáž na pozemku jiného vlastníka parc. č. 1636/42 zastavěná plocha a garáž na pozemku jiného vlastníka parc. č. 1636/43 zastavěná plocha, tj. věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí pod č. j. V3 1214/2000 pro 2) žalovaného, a zapsané na LV č. 2873 v k. ú. K. ve S., a to budovu objekt občanské vybavenosti a pozemek parc. č. 2431/4, tj. věcná břemena zapsaná v katastru nemovitostí pod č. j. V3 1193/2000 pro 5) žalovaného, pod č. j. V3 1195/2000 pro 4) žalovaného a pod č. j. V3 1196/2000 pro 3) žalovaného. Ve výroku III. zavázal všechny žalované zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně na nákladech řízení částku ve výši 9.148,- Kč.
Podle soudu I. stupně byl žalobce věřitelem žalovaného 1) na základě úvěrových smluv, přičemž pohledávka žalobce byla zajištěna zástavním právem na výše uvedených nemovitostech. Ač žalovaný 1) převzal závazek ke splacení všech úvěrů, řádně své platební povinnosti neplnil a veškeré zastavené nemovitosti bez vědomí a souhlasu zástavního věřitele zatížil věcnými břemeny. Věcná břemena přitom byla podle soudu I. stupně zřízena měsíc před nabytím účinnosti zákona o veřejných dražbách, jímž byl zaveden institut nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí umožňující efektivní uspokojení pohledávek zástavních věřitelů. V důsledku zatížení věcnými právy tak významně poklesla hodnota všech nemovitostí zastavených k zajištění pohledávek žalobce a naopak osoby blízké nebo přímo ovládané či personálně propojené s původním zástavcem nebo s žalovanými 1) a 2) získaly oprávnění k dlouhodobému užívání zastavených nemovitostí. Podle soudu I. stupně tak lze uzavřít, že žalovaní 1) a 2) vědomě uzavřeli smlouvy o zřízení věcného břemene nejen v rozporu se svými smluvními závazky, ale zejména v rozporu se zákonnou povinností zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele, když žalovaný 1) navíc nedbal ani upozornění žalobce, že porušuje své závazky ze zástavních smluv. Soud I. stupně posoudil jednání žalovaných jako jednání v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na ochranu práv a zájmů zástavního věřitele, aby tak nebylo ani částečně zmařeno uspokojení věřitele zástavy. Soud I. stupně proto vyhodnotil všechny smlouvy o zřízení věcných břemen jako zákon obcházející, tudíž jako neplatné. Protože žalobě vyhověl, blíže se již nezabýval otázkou, zda zřízení věcného břemene nepodléhá režimu § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ).
Na základě odvolání žalovaných 2) 5) Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 7. října 2011, č. j. 56 Co 65/2011-411, ve výroku I. změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobu ve stejném rozsahu zamítl; ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně, ve výroku III. rozhodl, že v poměru mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 2) 5) k jejich ruce společně a nerozdílně částku 7.000,- Kč a žalované 5) k rukám jejího zástupce 26.573,- Kč, obě částky ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neexistence práv odpovídajících věcným břemenům k nemovitostem za těch okolností, které tu byly v době vydání napadeného rozsudku (a v době rozhodnutí odvolacího soudu), neboť žaloba nesměřovala proti všem subjektům, které měly vzhledem k zápisu jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí vystupovat v roli žalovaných. Konkrétně odvolací soud uvedl, že do soupisu konkursní podstaty úpadce BREDA HOLDING a. s. byla zapsána pouze ideální část nemovitostí na LV č. 227, 327 a 9607, a to jejich 96/100 (na společnost FAMILY BUSINESS a. s. mělo být podle zápisu v katastru nemovitostí převedeno 97/100). Jestliže byl určitý podíl nemovitostí (96/100) sepsán do majetku konkursní podstaty úpadce, oprávnění nakládat s ním přešlo podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na správce konkursní podstaty žalovaného 1). S ohledem na toto pravidlo, ve vztahu k podílu 96/100 měl být (a byl) za jednoho ze žalovaných označen rovněž správce konkursní podstaty úpadce BREDA HOLDING a. s. Jde-li o další osoby, které jsou jako spoluvlastníci nemovitostí podle aktuálního zápisu v katastru nemovitostí povinny trpět výkon jednotlivých práv z věcných břemen, a přesto ve vztahu k nim nebyl podán návrh, aby do řízení o určení neexistence práva z věcného břemene vstoupily (s výjimkou 3) a 4) žalovaných, kteří se již řízení v roli žalovaných účastní), platí výše vyložený závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí. Naléhavý právní zájem na určení, že práva odpovídající věcným břemenům nevznikla, je vyloučen již z jiného důvodu. Rozsudek o určení existence či neexistence práva má pouze deklaratorní účinky; rozhodnutí o tom, že právo neexistuje, platí tedy od počátku ( ex tunc ), a pojmově v sobě zahrnuje rozhodnutí o tom, že totéž právo nikdy nevzniklo. Deklarování téže skutečnosti je proto nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které je dle jeho názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle žalobce napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně žalobce namítá, že odvolací soud si nevšiml, že v konkursní podstatě BREDA HOLDING a. s. jsou od 31. října 2007 zapsány všechny nemovitosti a všechny podíly (a nikoliv pouze podíl id. 96/100). Kdyby odvolací soud vzal v potaz správné skutečnosti, musel by dospět k závěru, že žaloba směřuje správně vůči všem nutným subjektům. Dále namítá, že žalobu nesměřoval proti osobám zapsaným jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí, neboť podle žalobce nejsou skutečnými vlastníky, ať již proto, že ani úpadce BREDA HOLDING a. s., která na ně nemovitosti převáděla, nikdy nebyla jejich vlastníkem, nebo proto, že je nabyli v rozporu s § 196a obch. zák. Stejně tak žalobce nesměřoval žalobu vůči správci konkursní podstaty úpadce MERCATOR PALLADIUM s. r. o. v likvidaci ani správci konkursní podstaty úpadce Kusam spol. s r. o. OPAVA, protože ani oni nezapsali předmětné nemovitosti do svých konkursních podstat oprávněně. Žalobce se proto domnívá, že správně směřoval žalobu (kromě oprávněných z věcných břemen) pouze vůči zřizovateli věcných břemen BREDA HOLDING a. s., resp. jeho správci konkursní podstaty, kde jedině se budou nemovitosti zpeněžovat. Žalobce dále zdůraznil, že v době, kdy žalobu připravil a podával, byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána BREDA HOLDING a. s., která věcná břemena ve prospěch dalších žalovaných také zřídila, a zastavené nemovitosti nebyly zapsány v žádné konkursní podstatě. Žalobce se dále vyjádřil ke konfliktu konkursních podstat, v nichž jsou zastavené nemovitosti zapsány, a to tak, že budou zastavené nemovitosti zpeněženy v konkursní podstatě úpadce BREDA HOLDING a. s. V neposlední řadě je přesvědčen, že i když je v řízení zastoupen advokátem, měly jej soudy v případě jiného právního názoru upozornit na to, koho všeho je třeba v této komplikované věci žalovat, a to podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřil toliko žalovaný 1), který se s dovoláním žalobce ztotožnil. Nad to žalovaný 1) potvrdil, že v konkursní podstatě úpadce BREDA HOLDING a. s. jsou od 31. října 2007 zapsány všechny zastavené nemovitosti jakožto výlučné vlastnictví úpadce. Závěrem žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku věcných břemen na výše uvedených nemovitostech mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo také o žalobě žalobce o určení neexistence věcných břemen odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. října 2011, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neexistence věcných břemen, neboť na straně žalované nevystupovaly všechny osoby, které měly být účastníky řízení.
I když se dovolací soud s tímto závěrem neztotožnil, je rozhodnutí odvolacího soudu ve svém důsledku správné.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 732/2008 (uveřejněný pod C 8689 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále též jen Soubor )].
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, č. 3, s. 58, pod SJ 21/97)].
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. dubna 2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1116 nebo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. července 2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že při svém rozhodování náležitě nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k požadovanému určení. Jestliže dovodil, že nebyly žalovány všechny subjekty, kterých se daný právní vztah týká, pak nebylo možné žalobu zamítnout z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ale pro nedostatek věcné legitimace na straně žalované (pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace).
V dané věci je předmětem řízení určení neexistence věcného břemene ve prospěch žalovaných 2) 5), které vázly na nemovitostech blíže specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu I. stupně, ve znění opravného usnesení. Soud I. stupně správně dovodil, že žalobce coby zástavní dlužník měl naléhavý právní zájem na určení neexistence věcných břemen na předmětných nemovitostech, neboť jejich existence reálně zhoršila možný výtěžek ze zpeněžení zástavy. Na naléhavém zájmu nemůže nic změnit okolnost, že žalobce nežaluje všechny osoby, které měl, neboť to již není otázka naléhavého právního zájmu, nýbrž otázka pasivní věcné legitimace [podrobněji k této otázce srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 (uveřejněný pod C 1116 Souboru)]. Potud je tedy rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Ostatně sám žalobce svou žalobu založil mimo jiné na tvrzení, že jeho naléhavý zájem je založen potřebou výmazu všech zapsaných věcných břemen z katastru nemovitostí, což lze provést pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu .
Z pohledu posouzení věcné legitimace však rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 (uveřejněném pod C 11062 Souboru a pod č. 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz ), uvedl, že základním předpokladem úspěšnosti návrhu na určení věcného břemene je skutečnost, že rozsudek vydaný na základě tohoto návrhu zavazuje všechny v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) oprávněné a povinné subjekty. Z toho pak vyplynul závěr: Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je po stránce procesní mj. skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má (zejména poznámka dovolacího soudu) ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Účastníky řízení o určení existence věcného břemene (služebnosti) musí být všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v tomto řízení jde. Nejsou-li tedy v řízení o určení existence věcného břemene (služebnosti) účastníky řízení všechny tyto osoby, nelze z tohoto důvodu takové žalobě vyhovět.
Obdobná východiska se prosadí i ve vztahu k žalobám na určení neexistence věcných břemen. Podává-li takovou žalobu osoba odlišná od smluvních stran (jako v daném případě žalobce), jejichž ujednáním měla být věcná břemena zřízena, nemá dovolací soud pochybnost, že věcnou legitimaci v takovém řízení musejí mít též oprávněný a povinný z věcného břemene. Oprávněný z věcného břemene proto, že výkonu jeho práv vyplývajících z věcného břemene se rozhodnutí přímo týká; povinný pak obdobně proto, že i jeho právní postavení je takovým rozhodnutím soudu přímo dotčeno.
Ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 pak Nejvyšší soud dále doplnil, že v případě nedostatku účastenství v řízení by nebylo možno vyloučit, že by v jiném řízení mezi částečně jiným okruhem účastníků bylo o věcném právu rozhodnuto jinak, a právní stav by tak byl nejistý.
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ v okamžiku podání žaloby měly být uvedené nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného 1), čímž by byly účastníky řízení všechny dotčené osoby, a byla by tak splněna podmínka pasivní věcné legitimace nezbytnou pro vyhovění žalobě. Nicméně podle učiněných skutkových zjištění došlo v průběhu řízení k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na právní nástupce. Přestože žalobce s převodem nemovitostí na právní nástupce nesouhlasil a považoval je za neplatné, měl v takovém případě postupovat podle § 107a o. s. ř., čímž by odvrátil nedostatek pasivní věcné legitimace a v důsledku toho negativní rozhodnutí ve věci.
Přestože odvolací soud spojil svůj závěr o absenci všech dotčených osob s otázkou naléhavého právního zájmu a nikoliv s otázkou věcné legitimace, jeho určující závěr, že žalobě nelze vyhovět proto, že se řízení neúčastní všechny osoby, jichž se daný právní vztah týká, je správný a ve své podstatě jej dovolatel ani nezpochybňuje.
Dovolatel v dovolání uplatnil mimo jiné dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká
-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Dovolatel pojí existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s argumentací, podle níž si odvolací soud nevšiml, že v konkursní podstatě BREDA HOLDING a. s. jsou od 31. 10. 2007 zapsány všechny nemovitosti a všechny podíly (a nikoliv pouze podíl id. 96/100). Z uvedeného poukazu dovozuje, že není správný závěr odvolacího soudu, jestliže tento uzavřel, že žalobce správně směřuje svoji žalobu proti žalovanému č. 1, protože ten spoluvlastnický podíl je zapsán v konkursní podstatě úpadce BREDA HOLDING a. s., avšak ostatní podíly tam zapsány nejsou, a proto měl žalobce žalovat všechny osoby, které jsou současně zapsány jako vlastníci těchto ostatních podílů .
Takový závěr však odvolací soud zjevně neučinil.
Jeho argumentace nevychází z toho, že vlastníci ostatních podílů musí být žalováni proto, že v konkursní podstatě úpadce BREDA HOLDING a. s. je zapsán pouze podíl 96/100, a nikoliv celá věc, ale proto, že vlastníky dalších podílů kteří nebyly účastníky řízení a na kterých taktéž váznou práva odpovídající věcným břemenům byla podle stavu zápisu v katastru nemovitostí obchodní společnost FAMILY BUSINESS a. s. (1/100), Barbora Kolková (1/100); ve vztahu k nemovitostem zapsaným na LV č. 617 pak proto, že jako jejich vlastnice je v katastru nemovitostí zapsána Renata Kolková.
Jestliže pak dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. směřuje k závěru, že v konkursní podstatě úpadce BREDA HOLDING jsou zapsány všechny nemovitosti a všechny podíly , nic to nemění na skutečnosti, že vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům (resp. vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 617) je zapsáno ve prospěch osob, které účastníky řízení nejsou. To ostatně v dovolání výslovně zdůrazňuje i sám dovolatel; současně však tvrdí, že tento evidenční zápis neodpovídá skutečnému stavu, neboť tyto osoby podílovými spoluvlastníky nejsou, ačkoliv jim zápis spoluvlastnického práva v katastru nemovitostí svědčí.
Pokud se však žalobce domáhá žádaného určení ve snaze dosáhnout výmazu práv odpovídajících věcným břemenům z katastru nemovitostí, je zřejmé, že i kdyby tvrzené nabývací tituly byly neplatné, nemohl by žalobce dosáhnout výmazu práv odpovídajících věcným břemenům, jestliže jsou evidována k tíži nemovitostí, u nichž je vlastnické právo těchto osob zapsáno, a tyto osoby účastníky řízení nejsou. Vlastnické právo těchto osob v podobě určovací žaloby týkající se určení vlastnického práva ostatně předmětem tohoto řízení není, neboť se jedná toliko o spor týkající se existence věcných břemen. Z pohledu zápisu do katastru nemovitostí jde o to, že kdyby soud žalobě vyhověl, nemohlo by takové rozhodnutí být způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí. Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje dovolací soud na ustanovení § 45 odst. 1, 2 vyhlášky č. 46/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), podle kterého katastrální úřad zkoumá, zda listiny uvedené v § 39 až 44 jsou čitelné a rozhodnutí uvedená v § 39 a § 41 až 44 jsou pravomocná, zda nemovitosti v nich uvedené jsou označeny podle katastrálního zákona, zda právní vztahy a jejich změny, které listiny potvrzují nebo osvědčují, navazují na dosavadní stav zápisů v katastru, popřípadě zda neobsahují chyby v psaní a počítání nebo jiné zřejmé nesprávnosti. Zjistí-li katastrální úřad, že rozhodnutí nebo jiná listina má některý z uvedených nedostatků, vrátí ji s uvedením zjištěných nedostatků vyhotoviteli nebo tomu, kdo ji předložil s ohlášením, případně si chybějící podklady vyžádá. Pro listiny, které jsou podkladem k záznamu práva, platí obdobně § 37 odst. 3 až 5.
Rozhodnutí, kterým by bylo žalobě vyhověno, by tak zjevně nenavazovalo na stav zápisu v katastru nemovitostí a nebylo by způsobilé k záznamu neexistence práv odpovídajících věcným břemenům.
Není možno přisvědčit ani námitce žalobce, že předmětné nemovitosti jsou zapsány v konkursní podstatě spravované žalovaným 1), zároveň v konkursní podstatě úpadce MERCATOR PALLADIUM, s. r. o. v likvidaci i obchodní společnosti Kusam spol. s r. o. OPAVA, přičemž nejpravděpodobněji budou nemovitosti zpeněženy v rámci konkursního řízení žalovaného 1).
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci a do určujícího závěru odvolacího soudu, že účastníky řízení nejsou všechny subjekty, jichž se právní vztah založený smluvním zřízením práv odpovídajících věcným břemenům, týká. Ostatně i sám dovolatel na jiném místě dovolání zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti jsou v konkursní podstatě MERCATOR PALLADIUM, s. r. o. v likvidaci i obchodní společnosti Kusam spol. s r. o. OPAVA zapsány neoprávněně.
Toliko pro úplnost a nad rámec proto dovolací soud dodává, že zápis majetku v konkursní podstatě (obdobně v majetkové podstatě) nemá vliv na existenci vlastnického práva skutečného vlastníka [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (uveřejněný pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010 (uveřejněný pod č. 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz )], což ostatně potvrzuje i institut vylučovacích (excidačních) žalob, díky němuž se může skutečný vlastník věci domáhat vyloučení neoprávněně zapsaného majetku ze soupisu konkursní podstaty. Ačkoliv zápis majetku do konkursní podstaty nepůsobí přechod vlastnického práva, má prohlášení konkursu na majetek dlužníka mimo jiné za následek, že oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází na správce konkursní podstaty a že řízení o nárocích, která se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci (§ 14 odst. 1 písm. a/, d/ zákona č. 328/1991 Sb.). Jestliže řízení bylo zahájeno v době, kdy nemovitosti byly zapsány do konkursní podstaty úpadce, a konkursní řízení nebylo v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu ukončeno, je dána věcná legitimace i správce konkursní podstaty úpadce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Jinými slovy řečeno, žalobce, aby měl úspěch ve věci, je povinen mimo osoby oprávněné a povinné z věcného břemene podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí zažalovat i správce konkursní podstaty (obdobně insolvenčního správce). Je-li však majetek zapsán ve více konkursních podstatách, není žalobce povinen zažalovat všechny správce konkursní podstaty, nýbrž postačuje zažalovat jen toho správce, který sepsal majetek jako první, trvají-li účinky tohoto soupisu, neboť právě jemu svědčí práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (uveřejněný pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz )].
S ohledem na uvedené je proto možno uzavřít, že pokud žalobce žaloval pouze oprávněné z věcného břemene a konkursního správce, který zapsal zastavené nemovitosti do konkursní podstaty, aniž by přitom byl úpadce zapsán jako (výlučný) vlastník zastavených nemovitostí v katastru nemovitostí, nelze žalobě vyhovět z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť pro posouzení věcné legitimace je podstatný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněné pod č. 25/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žaloba tedy měla být správně zamítnuta, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu, i když je nesprávně odůvodněno, je věcně správné.
Na uvedeném závěru potom ničeho nemění okolnost, že odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že v konkursní podstatě úpadce je zapsán pouze spoluvlastnický podíl k id. 96/100 předmětných nemovitostí, i kdyby jak tvrdí dovolatel - v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu bylo v konkursní podstatě zapsáno vlastnictví k zastaveným nemovitostem jakožto celku, neboť jako spoluvlastníci zatížených nemovitostí byly zapsány i jiné subjekty, které účastníky řízení nejsou.
Jelikož Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu z pohledu hmotného práva jako věcně správný, zaměřil se dovolací soud na otázku, zdali postup a rozhodnutí odvolacího soudu netrpí namítanou vadou řízení, zejména je třeba se zaměřit na otázku, zdali měl být žalobce poučen o nedostatku pasivní věcné legitimace.
Podle § 5 o. s. ř. obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech; jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat, pak stanoví konkrétně jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud se v minulosti k poučovací povinnosti obecných soudů vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, přičemž ve svém usnesení ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že z ustanovení § 5 o. s. ř. lze vyvodit, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, kdo je či není pasivně legitimován, nešlo by o pouhé poučení o procesních právech a povinnostech, ale o zásah soudu, kterým by vedl účastníky k tomu, co mají v daném případě dělat, aby dosáhli žádaného právního účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Obdobně potom Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 1473/09, uveřejněném tamtéž, uvedl, že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
Uvedené právní názory byly následně převzaty do řady rozhodnutí jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu a lze je bez pochyby považovat za ustálenou rozhodovací praxi. Chybějící poučení o nedostatku pasivní věcné legitimace, které je předmětem námitky žalobce, nebylo shledáno jako rozporné s poučovací povinností soudů například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 4364/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1955/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), které bylo následně potvrzeno z hlediska ústavnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2828/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), dále v usneseních Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 350/09, a ze dne 6. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 671/10 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud sice ve svém nálezu ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), shledal chybějící poučení ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace rozporné s právem na spravedlivý proces, ale v dané věci vzal Ústavní soud v potaz mimořádné okolnosti případu, které se na nyní projednávanou věc nevztahují. V dané věci totiž pochybnost ohledně pasivní věcné legitimace a její následný nedostatek vyplývaly z nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů. Ve zde posuzované věci však rozhodovací praxe obecných soudů byla ustálená, a proto bylo na dovolateli, aby závěrů právní praxe dbal. Vedle výše uvedené judikatury dovolacího soudu jednoznačný závěr ve směru, že absence nedostatku věcné legitimace není zhojitelná prostřednictvím poučovací povinnosti soudů, vyplývá dále např. z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2001, uveřejněného pod č. 37/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Shodný závěr pak je vyjádřen i v odborné literatuře a dovolací soud neshledal důvodu se od uvedených principů odchýlit (k tomu srovnej např.: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 14).
Nad rámec uvedeného je možno dodat, že i kdyby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, nemohlo by to mít za následek pro žalobce příznivější rozhodnutí z hlediska právních závěrů vyslovených dovolacím soudem ohledně věcné legitimace, neboť podle § 216 odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení neuplatní § 92 (přistoupení a záměna účastníka), § 97 (vzájemný návrh) a § 98 (námitka započtení).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal existenci vady řízení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalovaná, příslušel by obecně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaným. Nicméně uznatelné náklady žalovaným v dovolacím řízení nevznikly, neboť k dovolání žalobce se vyjádřil pouze žalovaný 1), který však nebyl v dovolacím řízení zastoupen a jinou náhradu nákladů řízení neuplatňoval. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud žádnému z žalovaných nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu