22 Cdo 793/2003
Datum rozhodnutí: 22.05.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 793/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A) V. Ř., a B) MUDr. V. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) Městské části P., zastoupené advokátkou, a 3) České republice Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 74/2001, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2002, č. j. 35 Co 357/2002-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 22 C 74/2001-136, výrokem I. určil ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 1), že I. K., nar. 19. 7. 1882, zemřelá 9. 6. 1971, byla k datu úmrtí vlastníkem domu čp. 888 se stavební parcelou číslo 3452 o výměře 246 m2, vše nemovitostí zapsaných v pozemkové knize knihovní vložka číslo 1322 pro k. ú. L., nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro k. ú. L., LV 1711 , výrokem II. zamítl ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 2) a 3) žalobu, aby bylo určeno, že I. K., rozená H., nar. 19. 7. 1882, zemřelá 9. 6. 1971, byla k datu úmrtí vlastníkem domu čp. 888 se stavební parcelou číslo 3452 o výměře 246 m2, nemovitostí zapsaných v pozemkových knihách knihovní vložka číslo 1322 pro k. ú. L., nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro k. ú. L., LV 1711 , a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

O odvolání žalované 2) proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2002, č. j. 35 Co 357/2002-174, tak, že je podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) odmítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že odvolání nemůže podat ten účastník řízení, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno. Konstatoval, že v projednávané věci jsou žalovaní samostatnými společníky, žaloba proti žalované 2) byla zamítnuta a rozhodnutím soudu jí nebyla na jejích právech způsobena žádná újma. Proto není oprávněna proti rozsudku soudu prvního stupně podat odvolání, bez ohledu na její vztah k žalovanému 1).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání a pokud jde o jeho přípustnost, odkazuje na § 237 (zejména odst. 3) a § 239 OSŘ. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tyto dva důvody spolu souvisí a napadené rozhodnutí pak má po právní stránce zásadní význam. V rámci podrobného zdůvodnění dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 961/2000. Namítá, že bylo-li její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto, nemá již žádnou možnost uplatnit řádný opravný prostředek, čímž je jí bráněno v ochraně jejích práv a právních zájmů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že žalovaná 2) podala dovolání včas (§ 240 OSŘ) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 OSŘ), zkoumal, zda jde o dovolání přípustné, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravuje § 237 až § 239 OSŘ. Žádné z těchto zákonných ustanovení však nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů uvedených v § 218 písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto o dovolání v dané věci rozhodl tak, že je jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že neúspěšné žalované 2) právo na náhradu těchto nákladů nepřísluší a žalobkyním v souvislosti s dovoláním žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.

předseda senátu