22 Cdo 789/2011
Datum rozhodnutí: 23.05.2012
Dotčené předpisy: předpisu č. 427/1990Sb., čl. 134 obč. zák., čl. 103 o. s. ř.




22 Cdo 789/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, Náměstí Minoritů 13, proti žalovaným: 1) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) V. V. , a 3) Mgr. L. V. , zastoupeným JUDr. Leopoldem Petričem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pobočce v Krnově pod sp. zn. 19 C 200/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 71 Co 46/2010-216, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 71 Co 46/2010-216, se zamítá .
II. Dovolání žalobkyně proti výrokům II. až IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 71 Co 46/2010-216, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným 2) a 3) jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 8.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Leopolda Petriče.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Bruntále pobočka v Krnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č. j. 19 C 200/2009-116, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy a pozemku, a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci samé rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně užívala nemovitosti od roku 1991, kdy na základě zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, vydražila tzv. provozní jednotku v budově, načež s ní byla uzavřena nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor náležejících k jednotce. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla nemovitosti nabýt vydržením, neboť z jejích skutkových tvrzení nelze vyvodit skutečnosti, které by u ní zakládaly dobrou víru, že jí vlastnické právo k nemovitostem patří.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem, výrokem I., rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jelikož zjistil, že řízení brání dříve zahájené řízení vedené o stejné určení vůči stejné žalované pod sp. zn. 19 C 124/2007. Řízení bylo sice v době rozhodování soudu prvního stupně skončeno, avšak v době rozhodování odvolacího soudu v něm bylo pokračováno, neboť Nejvyšší soud rozhodnutí, jimiž bylo skončeno, zrušil. Výrokem III. potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3), neboť souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry. Ostatními výroky rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně má především za to, že s věcí mohla nakládat jako s vlastní (byla oprávněným držitelem) proto, že tehdejší její vlastník po dni 9. března 1992 prostřednictvím likvidátora státního podniku Služby Krnov budovu opustil a žalobkyni udělil souhlas, aby budovu užívala jako vlastní. Pokud jde o zastavení řízení ve vztahu k žalované 1), žalobkyně namítla, že v době podání žaloby bylo dříve zahájené řízení skončeno a dále že bez účasti této žalované v tomto řízení vedle dalších žalovaných by nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví.
Žalovaná 1) navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť se s napadeným rozsudkem ztotožňuje. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť nižšími soudy řešená otázka již byla opakovaně řešena v judikatuře dovolacího soudu a nižší soudy se řádně vypořádaly s námitkami žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Proti výroku napadeného rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) zrušen a řízení bylo zastaveno, je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.
Z § 83 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pokud jsou o téže věci vedena dvě řízení, musí být pro tzv. překážku litispendence zastaveno to, které bylo zahájeno později. Ze dvou řízení vedených žalobkyní proti žalované 1), tedy z řízení vedených pod sp. zn. 19 C 124/2007 a 19 C 200/2009, bylo později zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 19 C 200/2009. Na tom nic nemění skutečnost, že v době podání žaloby bylo řízení sp. zn. 19 C 124/2007 pravomocně skončeno a pokračováno v něm bylo až po té, co Nejvyšší soud rozhodnutí o skončení řízení zrušil. Řízení je totiž zahájeno podáním žaloby, nikoliv zrušením rozhodnutí o jeho skončení Nejvyšším soudem (§ 82 odst. 1 o. s. ř.).
Není správný argument žalobkyně, že zastavením řízení ve vztahu k žalované 1) žaloba postrádá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázka naléhavého právního zájmu (a případně ani otázka tzv. věcné legitimace) není totiž při posuzování překážky litispendence významná. Ostatně pokud by byla, a v daném případě by z toho důvodu nemělo být řízení ve vztahu k žalované 1) zastaveno, hrozilo by, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) budou vydána různá rozhodnutí o témže vlastnickém právu, což nelze připustit.
Dovolací soud tedy dovolání proti výroku o zastavení řízení podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozhodl tak formou usnesení, jelikož napadený výrok, byť byl obsažen v rozsudku, je obsahově výrokem, pro nějž jinak zákon předepisuje formu usnesení.
Dovolání proti výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, by v daném případě bylo podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tehdy, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu ovšem není.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku dobré víry potřebné k vydržení sporných nemovitostí v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle této judikatury se oprávněnost držby posuzuje objektivně a může být založena jedině titulem, na jehož základě by držiteli obecně mohlo vzniknout vlastnické právo. Tak např. v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (publikovaném pod č. C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck) Nejvyšší soud konstatoval, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.
Žalobkyně svůj názor o dobré víře zakládá na tvrzení, že vlastník sporné nemovitosti opustil a že souhlasil s tím, aby je žalobkyně užívala jako vlastní. Ani v jednom případě však nejde o jednání, které by mohlo žalované založit vlastnické právo. Opuštěním může vlastnické právo k věci nabýt toliko obec (§ 135 odst. 1 a 4 občanského zákoníku). Souhlas s užíváním pak nemůže nahradit písemnou smlouvu o převodu nemovitosti a její vklad do katastru nemovitostí, resp. v době do 31. 12. 1992 její registraci státním notářstvím (srov. § 133 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1992). Žalobkyně tedy na základě tvrzených jednání neměla důvod se domnívat, že se stala vlastníkem budovy. Pokud se to přesto domnívala, jednala v neomluvitelném právním omylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1481, v němž bylo uvedeno, že právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. ).
Ostatní dovolací námitky žalobkyně jsou bez významu, neboť se otázky dobré víry a řádného titulu držby netýkají.
S ohledem na uvedené dovolací soud dovolání proti napadenému výroku jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud byly dovoláním napadeny i závislé výroky o nákladech řízení, bylo dovolání taktéž nepřípustné, a proto i v tomto rozsahu je dovolací soud odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným 2) a 3) v tomto řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným 2) a 3) představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6.500 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby [za vyjádření žalovaného 2) a za vyjádření žalovaného 3)] podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhradu za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.420 Kč; celkem 8.520 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) vychází z toho, že úspěšné žalované 1) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 2) a 3) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. května 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu