22 Cdo 779/2015
Datum rozhodnutí: 23.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 779/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. K. , a b) L. K. , obou zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 316/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 324/2014-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 18 C 316/2013-78, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že v jejich společném jmění manželů je část pozemkové parcely číslo 1562/10 v katastrálním území S. a část pozemkové parcely číslo 2235/2 v katastrálním území S. v rozsahu tak, jak jsou vyznačeny v přiloženém plánku, jenž tvoří nedílnou součást žaloby a rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 324/2014-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podstatná část dovolání obsahuje polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelů jsou nesprávné právní závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zejména musí vyjít ze zjištění, že nedošlo k faktickému sloučení původního pozemku č. kat. 307/99 v kat. úz. S. s částmi pozemků odpovídajícím nyní částem pozemků parc. č. 1562/10 a parc. č. 2253/2 v kat. úz. S. s tím, že žalobci nedoložili, že by k nějakému faktickému sloučení došlo . V této souvislosti dovolatelé předkládají vlastní skutková zjištění a dovozují z nich rozdílné právní hodnocení věci. Zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci nedoložili, že by došlo ke sloučení předmětných částí pozemků se stavební parcelou č. kat. 307/99, která jim byla přidělena do osobního užívání, jsou pro posouzení správnosti napadeného závěru odvolacího soudu nerozhodné námitky, kterými dovolatelé řeší otázku nabytí vlastnického práva v rámci sloučení sousedních pozemkových parcel. Tato otázka není pro napadené rozhodnutí určující.
Dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu o tom, že nedrželi předmětné části pozemků v dobré víře, že jim patří, a nemohli proto vlastnické právo k nim vydržet.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří .
Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona) .
Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobci nemohli odůvodněně domnívat, že části pozemku užívají oprávněně, když dohodu o osobním užívání pozemku uzavřeli ohledně pozemku o výměře 672 m 2 a ohledně předmětných částí pozemků žádnou dohodu o osobním užívání neuzavřeli a neuzavřeli ani dohodu o změně původní dohody o osobním užívání pozemků , a dále, že nepochybně neměli žádný právní důvod (titul) k užívání předmětných částí pozemků , a že věděli, jaká je plocha pozemku, k němuž měli právo osobního užívání na základě uvedené dohody a že tato plocha neodpovídá ploše pozemku skutečně drženého .
Tyto závěry nejsou zřejmě nepřiměřené a jsou v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2015

Mgr. David Havlík
předseda senátu