22 Cdo 779/2003
Datum rozhodnutí: 15.04.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 779/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně M. H., zastoupené obecným zmocněncem, proti žalovaným: 1) V. H., a 2) A. H., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 724/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2002, č. j. 7 Co 1091/2002-369, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. 4 C 724/95-319, uložil žalovaným povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, kterým by narušovali v části nemovitosti v čp. 25 v k. ú. S. n. N. označené jako lednice, a to v částech specifikované ve znaleckém posudku J. K. ze dne 6. 4. 1998, položka ověření 20/98 s odkazem na přílohu 2 posudku jako díl B, zejména se zdržet činnosti, kterou v označené části provozuje, to je užívání uvedeného prostoru ke skladování, vyklidit ji a uvést do předešlého stavu, to je odstranit vyzdívku ve vchodovém otvoru z pozemkové parcely 208/7 a odstranit příčku z dřevěné kulatiny v půdním prostoru, oboje v dílu B podle výše uvedeného znaleckého posudku do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že shora uvedená část nemovitosti náleží vlastnicky žalobkyni, neboť její právní předchůdci nabyli vlastnického práva vydržením již v roce 1948 a ona sama se stala vlastnicí dohodou o vydání věci, uzavřenou s J. S. J. H. podle zákona č. 403/1991 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, dne 4. února 1991. Naproti tomu z důkazů neplyne, že by spornou lednici někdy vlastnili žalovaní nebo jejich právní předchůdci. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaní vlastnictví žalobkyně způsobem popsaným ve výroku rozsudku ruší, bylo žalobě s odkazem na § 126 občanského zákoníku vyhověno.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2002, č. j. 7 Co 1091/2002-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neshledal pochybení na straně soudu prvního stupně ani při zjištění skutkového stavu, ani při právním posouzení věci a ztotožnil se s jeho závěrem, že děd žalobkyně vydržel vlastnické právo ke sporné části nemovitosti a že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by vydržení mohlo nastat i na straně právních předchůdců žalovaných.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, v němž pokud jde o přípustnost - pouze odkázali na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), aniž by specifikovali, proč by mělo být dovolání podle tohoto ustanovení přípustné, a ohledně dovolacího důvodu poukázali na nesprávné použití platných právních předpisů a jejich nesprávný výklad s tím, že proto bylo v rozporu s důkazy, rozporu se skutečnými majetkovými vztahy rozhodnuto v jejich neprospěch. Odůvodnění dovolání ovšem obsahuje výlučně nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny důkazy, z nichž soudy obou stupňů vyvodily své skutkové závěry, i se skutkovými závěry samotnými a žalovaní v něm dovozují, že lednicí byla nazývána jiná část nemovitosti, než je nyní předmětem sporu, z čehož vyplývá nesprávný závěr o vlastnických vztazích. Žalovaní navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval především otázkou jeho přípustnosti.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a tak ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání v této věci založena.

Podle písm. b) citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci rozsudkem celkem třikrát, přičemž prvými dvěma rozsudky, které byly k odvolání žalobkyně odvolacím soudem zrušeny, byla žaloba zamítnuta. Přesto však nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovodit. Ta je totiž založena mimo jiné na předpokladu, že důvodem, proč soud prvního stupně rozhodl ve svém pozdějším rozsudku jinak než v rozsudku dřívějším, byla skutečnost, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí. V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně z 12. 11. 1999, č. j. 8 C 724/95-167, zrušen usnesením odvolacího soudu z 29. 3. 2000, č. j. 8 Co 97/2000-189, proto, že byl vydán na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a že se soud prvního stupně při svých úvahách o vydržení nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Kromě těchto výtek neobsahuje zrušující usnesení odvolacího soudu žádný právní názor, který by vázal soud prvního stupně potud, že by jeho nezávislé rozhodnutí věci bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že by byl povinen z tohoto názoru vycházet. Totéž pak platí i o rozsudku soudu prvního stupně z 2. 2. 2001, č. j. 8 C 724/95-249, zrušeném usnesením odvolacího soudu z 10. 8. 2001, č. j. 7 Co 1122/2001-284, když důvodem zrušení byla rozporuplnost rozsudku soudu prvního stupně, který z některých provedených důkazů neučinil žádná zjištění a některé důkazy zcela pominul, čímž se stal rozsudek nepřezkoumatelným a odvolací soud nemohl posuzovat jeho věcnou správnost. Je tedy zřejmé, že právní názor odvolacího soudu obsahoval vždy pouze pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a ve vlastním posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezoval, a tak ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ na daný případ nedopadá.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaných sice na toto ustanovení odkazuje, ale blíže neuvádí, v čem by měl zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spočívat, a navíc argumenty, jimiž žalovaní brojí proti správnosti tohoto rozsudku, se netýkají právního posouzení věci, nýbrž skutkových závěrů, z nichž soudy obou stupňů vycházely. I kdyby ovšem tato skutková zjištění byla nesprávná, lze se nápravy domáhat jen poukazem na to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a uplatnění tohoto dovolacího důvodu v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není možné (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud pak nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu tak, jak je definuje § 237 odst. 3 OSŘ, neboť problematika vydržení je v něm z hlediska přijatých skutkových závěrů (které, jak bylo vysvětleno, nemohou být v této věci předmětem dovolacího přezkumu) řešena zcela v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné podle § 237 odst. 1 OSŘ, a jelikož jeho přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení § 238 až § 239 OSŘ, nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.

předseda senátu