22 Cdo 754/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 754/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) Z. M., a 2) B. M., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1093/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č. j. 38 Co 88/2002 152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Hodoníně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. 11. 1997, č. j. 7 C 1093/95 48, zamítl návrh žalobkyně, aby byli žalovaní povinni odstranit stavbu, hospodářský objekt u RD č. 173, stojící zčásti na pozemku p. č. 20 v k. ú. B. . Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z § 126 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že stavbou hospodářského objektu žalovaných, nemohlo dojít k zásahu do vlastnických práv žalobkyně k parcele č. 20 v k.ú. B. Zjistil totiž, že hospodářský objekt žalovaných je rozestavěn na parcele č. 18 v k. ú. B. Tato parcela sousedí s parcelou žalobkyně č. 19 a na ni navazuje parcela č. 121. Teprve až za touto další parcelou se nachází parcela č. 20, ohledně níž se žalobkyně domáhá ochrany. Soud prvního stupně učinil závěr, že je zjevně vyloučeno, aby stavba žalovaných zasáhla až do takto vzdálené parcely.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a v něm namítala, že se spletla v označení pozemku, ohledně kterého uplatňuje ochranu vlastnického práva. Nejedná se o parcelu č. 20, jak nesprávně v žalobním petitu uvedla, nýbrž o parcelu č. 19 v k.ú. B.

Krajský soud v Brně (dále odvolací soud ) usnesením ze dne 12. 5. 2000, č. j. 15 Co 15/98 67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení vytknul soudu prvního stupně, že se spokojil s neúplným vylíčením skutkových okolností v žalobě a s nedostatečným žalobním petitem. Tvrzené okolnosti, z nichž žalobkyně dovozovala nárok na ochranu svých vlastnických práv, nevylučovaly, že žalobkyně uplatňuje nároky podle § 126 obč. zák anebo podle § 127 obč. zák., avšak zvolený žalobní petit (požadavek na odstranění stavby) odpovídal nárokům uplatňovaným podle § 135c obč. zák. Pochybnosti o tom, zda právě posléze uvedený nárok mínila žalobkyně žalobou uplatnit, však vzbuzovalo to, že se žalobkyně domáhala odstranění stavby žalovaných, která má zasahovat do jejího pozemku jen částí, zatímco jinak je stavba na pozemku žalovaných. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby jak co do skutkového vylíčení tak i co do navrhovaného petitu a teprve poté, budou li vady odstraněny, aby ve věci dále jednal.

Soud prvního stupně poté, co připustil změnu žalobního požadavku (tak, jak o něm dále rozhodl,) znovu rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, č. j. 7 C 1093/95 116, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaní byli povinni odstranit celou stavbu v hospodářském objektu, postaveném bez stavebního povolení širší než 8,1 m, délky 5,9 m, výšky 6,1 m podkrovní, dostavěnou a zastřešenou, stojící na parcele č. 18 a zčásti na parcele č. 19 v k. ú. B. . Současně znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, č. j. 38 Co 88/2002 152 změnil zamítavý výrok o odstranění stavby formulačně jen tak, že se zamítá žaloba, aby byli žalovaní povinni odstranit celou stavbu hospodářského objektu, stojícího na parcele č. 18 a zčásti na parcele č. 19 v k.ú. B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soudy obou stupňů učinily závěr, že žalobkyně neprokázala tvrzený zásah žalovaných do jejího vlastnického práva. Oba soudy vycházely ze zjištění, že hospodářský objekt u rodinného domku žalovaných, s jehož výstavbou žalovaní započali bez stavebního povolení a o jehož odstranění je vedeno správní řízení (řízení před Městským úřadem ve V. n. M. jako stavebním úřadem bylo přerušeno a žalobkyně byla odkázána na soud s občanskoprávní námitkou, že stavba zasahuje do jejího pozemku), je umístěn pouze na parcele č. 18 zahradě v katastrálním území B., jež náleží do vlastnictví žalovaných, a nikoliv též na parcele č. 19 zahradě rovněž v katastrálním území B., jejímž vlastníkem je žalobkyně. Oba soudy opřely své závěry o posudek znalkyně M. L. a o revizní posudek znalkyně Ing. I. R. z oboru geodézie a kartografie.Vzhledem k tomu, že stavba žalovaných nezasahuje do pozemku žalobkyně, nemá žalobkyně podle názoru soudů obou stupňů aktivní legitimaci k uplatňování nároku na odstranění neoprávněné stavby z jejího pozemku ve smyslu § 135c občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) dále o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání označila zjištění obou znalkyň, že je stavba hospodářského objektu umístěna pouze na parcele č. 18 za lživé . Vytýkala oběma soudům, že nezjistily správné rozměry parcely č. 18, která sousedí s její parcelou č. 19, do níž podle jejího přesvědčení zasahuje stavba žalovaných. Pokud by se tak stalo, vyšlo by najevo, že jsou hranice v mapovém operátu katastru nemovitostí zaneseny nesprávně. Poukazovala na šest různých případů, kdy orgány státní správy postupovaly chybně ve stavebních řízeních týkajících se některých jejích sousedů. Tím došlo ke zmenšení plochy jejích pozemků. Navrhla, aby byla přezkoumána správnost obou znaleckých posudků a aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí a nikoliv to, zda odvolací soud své rozhodnutí označil jako měnící.

Jestliže odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně vypustil ve svém výroku nadbytečné údaje o rozměrech a stavu dokončení té části stavby hospodářského objektu, která údajně leží na pozemku žalobkyně, když beztak bylo požadováno odstranění celé stavby, a soudy obou stupňů shodně požadavek na odstranění celé stavby z týchž důvodů zamítly, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu (§ 219 OSŘ) a nikoliv o rozsudek měnící. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ tedy není přípustné.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, poněvadž i když jde o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně po předchozím zrušení věci odvolacím soudem, nejde o rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl znovu jinak, než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Soud prvního stupně opětovně žalobu žalobkyně zamítl. Nicméně svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodoval o jiných právech a povinnostech účastníků než předtím. Zatímco dříve rozhodoval o ochraně vlastnického práva žalobkyně k parcele č. 20 a o ochraně před zásahy předvídanými v § 126 odst. 1 obč. zák., v nynějším rozsudku rozhodoval o ochraně vlastnického práva žalobkyně k parcele č. 19 a o nárocích ze střetu mezi právem vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák. I když soud prvního stupně rozhodl znovu ve věci jinak, přesto nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Odvolací soud totiž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek vylíčení skutkových okolností, z nichž žalobkyně dovozovala uplatněný nárok. Nedostatečné vylíčení skutkových okolností znemožňovalo přijmout závěry o tvrzeném právním důvodu žaloby tedy, zda ochranu vlastnických práv žalobkyně je namístě posuzovat podle § 126 obč. zák. či podle § 127 obč. zák. anebo jiných ustanovení obč. zák. Takovéto pokyny k doplnění skutkového vylíčení okolností, z nichž je dovozován uplatněný nárok nelze pokládat za právní názor ve smyslu § 237 odst. 1 písm b) OSŘ.

Zbývalo tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 OSŘ). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze právní otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Ačkoliv žalobkyně v dovolání tvrdí, že zpochybňuje právní názor odvolacího soudu, a to že stavba hopodářského objektu žalovaných nestojí ani částí na pozemku žalobkyně č. 19 v k. ú. B. napadá tím hodnotící závěry soudů obou stupňů o skutkových zjištěních nikoli závěry právní. Pokud žalobkyně uplatňuje v dovolání výhrady proti zjištěním, jež soudy obou stupňů čerpaly z posudků znalkyň M. L. a ing. I. R., ve skutečnosti kritizuje způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění a nabízí nové důkazy. Tím ale uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ OSŘ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 OSŘ) přípustné (§ 241a odst. 3 OSŘ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpohybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ OSŘ), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nezakládají.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není přípustné podle žádného z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.



Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu