22 Cdo 753/2002
Datum rozhodnutí: 08.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 753/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce D. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. m. J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 19/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2001, č. j. 5 Co 2368/2000-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. června 2000, č. j. 4 C 19/99-83, určil, že zůstavitel D. Z. byl ku dni svého úmrtí tedy ku dni 10. 8. 1966 vlastníkem: 1) regál-spodní díl zásuvkový 11x4 malované zásuvky, horní díl policový 16 malovaných zásuvek v jedné řadě, 2) regál-spodní díl zásuvkový 4x4 malované zásuvky, horní díl policový 16 malovaných zásuvek v jedné řadě, 3) regál-spodní díl zásuvkový 2x4 malované zásuvky, horní díl policový 1 malovaná zásuvka, 1 chybí, 4) regál-spodní díl zásuvkový 3x4 malované zásuvky, horní díl policový 3 zásuvky malované v jedné řadě, 5) regál-spodní díl zásuvkový 2x4 malované zásuvky, 1 chybí, horní díl policový 37 zásuvek malovaných v jedné řadě, 1 chybí, 6) tára-ve středu dvířka, po stranách po dvou malovaných dvířkách, 7) trojúhelníkový podstavec s dvířky, 8) dřevěný kříž s Kristem. V rozsahu 49/50 . Zamítl návrh, pokud se jím žalobce domáhal vydání další 1/50 uvedených věcí, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcův otec, D. Z., byl ke dni úmrtí 10. 8. 1966 vlastníkem věcí, představujících zařízení lékárny, uvedených ve výroku rozsudku s podílem 49/50. Nemovitost, v níž se tyto věci nacházely, přešla na stát podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v J. H. z 20. 3. 1961. Ačkoliv na stát přešla jen nemovitost, stát užíval i zařízení lékárny, a to bez právního důvodu. Žalobce ohledně těchto věcí neuplatnil svůj nárok podle restitučních předpisů a nelze mu upřít právo domáhat se ochrany podle obecné zákonné úpravy. Věci nemohly připadnout do vlastnictví státu ani jako opuštěné, neboť právní předchůdce žalobce neprojevil vůli věci opustit, a stát vlastnické právo k nim nevydržel. Ohledně 1/50 věci žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by jeho otec věci v tomto podílu vlastnil.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 15. června 2001, č. j. 5 Co 2368/2000-144, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. ohledně položky č. 8 dřevěný kříž s Kristem, a řízení zastavil. V ostatních částech výroku v odstavci I. a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku v odstavci II. o zamítnutí části žaloby zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčený. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud o odvolání rozhodoval podle občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ), když odkázal na část dvanáctou, hlavu I, bod 15 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Neztotožnil se s tvrzením žalovaného, že žalobce neprokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) OSŘ. Otázka vlastnictví předmětných movitých věci měla být řešena v řízení o dědictví. Jestliže ale Okresní soud ve Vsetíně, jako soud k projednání dědictví po p. Z. příslušný, dědické řízení zastavil, neboť zůstavitel podle jeho názoru nezanechal žádný majetek který by bylo možno dodatečně projednat, pak žalobce neměl jinou možnost, než podat určovací žalobu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 136/98 (Soudní rozhledy č. 5/1999 č. 58). Nedůvodnou shledal i námitku žalovaného ohledně vydržení vlastnického práva k předmětným věcem. Uvedl, že jestliže jsou předmětem návrhu na určení vlastnictví věci právního předchůdce žalobce ke dni jeho úmrtí, to je k 10. 8. 1966, pak se soud nemohl zabývat otázkou, zda k vydržení vlastnického práva k nim došlo po uvedeném datu, přičemž ke dni úmrtí uvedené osoby k tomuto vydržení nedošlo. Ani s přihlédnutím k dalším tvrzením žalovaného nemohl, než konstatovat, že k vydržení vlastnického práva k věcem nedošlo, a to ani žalovaným, ani státem, který věci držel před žalovaným. Rovněž námitku, že žalobce požadoval vydání věcí podle obecných předpisů, aniž by se jejich vydání domohl podle restitučních předpisů, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Zde odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 6. 1994, sp. zn. 3 Cdo 135/92 a rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 3. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1879/98. Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně a vyjma výroku, ohledně něhož byla žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno, jeho rozsudek potvrdil. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání ke všem právním otázkám, které byly řešeny odvolacím soudem , nerozhodl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání s námitkou, že odvolací soud měl o jeho návrhu na připuštění dovolání rozhodnout. Pokud jde o dovolací důvody, odkazuje na § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Předně tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku naléhavosti právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Poukazuje na to, že odvolací soud usnesením z 18. 10. 2000, sp. zn. 5 Co 2368/2000, přerušil řízení do doby, než bude dodatečně projednáno dědictví ohledně věcí, které byly předmětem sporu, přičemž v době vydání tohoto usnesení zde takový skutkový stav nebyl. Soud měl proto rozhodnout rozsudkem podle § 153 OSŘ, neboť zjistil-li že návrh v době podání žaloby, ani v průběhu jednání, nebyl podán, měl rozhodnout a nikoliv řízení přerušit. Oba soudy porušily zásadu rovnosti stran, když žalobce zvýhodnily. Odvolací soud byl obeznámen s tím, že teprve 29. 11. 2000, tedy po přerušení řízení, podal žalobce návrh na dodatečné projednání dědictví a navíc se procesní soud v dopise dědickému soudu z 18. 11. 2000 zabýval otázkou, jakým způsobem má být o návrhu jednáno a rozhodnuto. Soud nereagoval na sdělení právního zástupce žalovaného ze 14. 2. 2001, dožadujícího se pokračování řízení, a vyčkal pravomocného rozhodnutí dědického soudu. Ten návrh na dodatečné projednání dědictví zamítl a řízení zastavil, a teprve poté odvolací soud nařídil jednání s následným potvrzením rozsudku soudu prvního stupně. Proto při zastavení dědického řízení zde neexistoval naléhavý právní zájem žalobce na určení, když navíc na věc nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 136/98, na který odvolací soud odkazoval. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně došlo dále k zásahu do vlastnického práva žalovaného, zajištěného ústavou. Žalovaný předmětný majetek nabyl právem připuštěnou formou a zásah orgánu státu do tohoto stavu znamená průlom do jistoty právních vztahů a restituci ve větším rozsahu, než jak ji umožňovaly restituční předpisy. Žalobce měl příležitost postupovat podle restitučních předpisů, to ale neučinil, resp. učinil tak až po uplynutí restitučních lhůt, ačkoliv věděl, že zde majetek, o který se takto mohl ucházet, existoval. Proto nelze jeho právo považovat za silnější, než právo žalovaného, namítajícího, že v dané době mohlo tudíž jít o věc opuštěnou, když původní vlastník žádné právní kroky k vymožení svého vlastnictví nečinil, stejně jako později jeho právní nástupce. Ani názor soudů obou stupňů ohledně otázky vydržení vlastnického práva ke sporným věcem nelze pokládat za správný. Za nesprávné právní posouzení tedy dovolatel pokládá posouzení skutkového stavu a aplikaci předpisů hmotného i procesního práva na tento stav. V otázce vlastnického práva žalovaného a jeho napadnutí žalobou a v porušení procesních předpisů jde navíc o zásadní právní otázku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ve vyjádření k dovolání žalobce odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že žalovaným uplatněné námitky soudy přesvědčivě zdůvodnily. Namítá, že návrh na dodatečné projednání dědictví podal dvakrát 27. 11. 1998 a 29. 11. 2000. Mobiliář nebyl vydán v restitučním řízení, protože nikdy nebyl konfiskován, či znárodněn, ale odcizen. K tvrzení žalovaného, že se mohl před rokem 1989 domáhat vydání majetku po svém otci, namítá, že v té době nemohl v tomto směru vůbec nic, neboť byl perzekuován. O vydání sporných věcí se pokoušel v roce 1991, ale neúspěšně, a to do doby, než získal doklad kopii první strany hospodářské smlouvy, na základě níž žalovaný převzal mobiliář v roce 1985.



Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a zjistil, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).

Dovolatel zjevně opírá přípustnost dovolání o § 239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Problematikou vydržení se odvolací soud správně nezabýval; výsledek řízení totiž neznamená, že by žalobce byl vlastníkem věcí, jde jen o to, že tyto věci patří do pozůstalosti po jeho otci. Otázka, zda žalovaný následně nabyl vlastnictví vydržením, nebyla předmětem řízení a zůstává otevřená. Za života otce žalobce pak stát podle soudů v nalézacím řízení nemohl movitosti vydržet, neboť nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tyto věci patří, když je převzal bez právního důvodu a nejsou tu skutečnosti, o které by bylo možno dobrou víru státu opřít. I zde soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí publikované pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a další rozhodnutí tam uvedená).

Dovolací námitku, že soud neměl přerušit řízení až do doby, kdy bylo rozhodnuto o dodatečném projednání dědictví, lze podřadit pod § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ [řízení je postiženo jinou než v § 241 odst. 3 písm. a) uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Touto námitkou, uplatňující tvrzené procesní pochybení, by se však dovolací soud mohl zabývat jen pokud by dovolání bylo přípustné (tedy v daném případě zejména pokud by v něm byla řešena otázka zásadního právního významu). Protože tomu tak není, nebylo možno ke zmíněné námitce přihlédnout.

Dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ. Proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.

předseda senátu