22 Cdo 752/2014
Datum rozhodnutí: 21.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 752/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. N. G., P., proti žalovanému V. G., P., zastoupenému JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 154/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 35 Co 71/2013-478, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 6 C 154/2003-384, výrokem pod bodem I. z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 15.656,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 445.463,50 Kč. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 35 Co 71/2013-478, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku pod bodem II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 747.563,50 Kč, jinak jej ve výrocích pod body I., IV. a V. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) viz hlava II. ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 přechodná ustanovení oddíl I. všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
V dané věci šlo o stanovení vypořádací hodnoty členského podílu v bytovém družstvu; v roce 2002 se stal výlučným nájemcem a členem družstva žalovaný, žalobkyně sama byt vyklidila v roce 2005, o náhradě za členský podíl rozhodoval odvolací soud v řízení o vypořádání SJM v roce 2013. Zatímco soud prvního stupně při stanovení náhrady vyšel z obvyklé ceny obsazeného bytu v roce 2002, odvolací soud k jeho obsazenosti nepřihlédl s tím, že v jiném řízení byla žalovanému poskytnuta náhrada za částku potřebnou na zajištění bydlení po dobu obsazení bytu žalobkyní. Tento postup žalovaný zpochybňuje.
Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 , uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 5211). V tomto odhledu lze tedy dát dovolateli za pravdu, nicméně tento závěr jeho právní postavení v dovolacím řízení oslabuje; pokud totiž polemizuje s určením ceny členského podílu, napadá skutkové zjištění odvolacího soudu, přičemž takovou námitku nelze od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). V řízení o vypořádání společného jmění manželů je určení výše vypořádacího podílu ve vztahu k členskému podílu v bytovém družstvu věcí soudu, nikoliv znalce; znalecký posudek je sice významným důkazem o ceně vypořádávané věci, ovšem i on podléhá hodnocení důkazů a soud při stanovení výše vypořádacího podílu musí přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Pokud by totiž bylo nutné vycházet striktně z obvyklé (tržní) ceny přesně v den zániku práva společného nájmu družstevního bytu, vedlo by to k absurdním a nespravedlivým následkům; tak v případě, že by byl byt uvolněn několik dnů či týdnů po právní moci rozhodnutí či dohody účastníků o tom, kdo z nich bude nadále jako člen družstva byt užívat, musela by být hodnota členského podílu určena stejnou částkou, jako kdyby byl byt uvolněn až po řadě let.
Judikatura je založena na tom, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - je třeba vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, publikovaný pod č. 4/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); nevylučuje tak přihlédnutí k jiným závažným skutečnostem. S touto judikaturou tak není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Dovolací soud má za to, že jestliže odvolací soud přihlédl při stanovení výše vypořádacího podílu k tomu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, sp. zn. 62 Co 442/2008 byla žalobkyni (v tomto řízení povinné) uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 55.500,- Kč jako náhradu za částky vynaložené na zajištění bydlení pod dobu, kdy žalobkyně byt užívala, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji nemůže zpochybnit. Nad rámec úvahy odvolacího soudu lze podotknout, že žalovaný měl po dobu po zrušení práva společného nájmu právo na plnění ve výši obvyklého nájemného (bez ohledu na to, zda jej využil), že žalobkyně si náhradní bydlení zajistila sama, a že o vypořádání této majetkové hodnoty- členského podílu - rozhodoval odvolací soud až 8 let poté, co žalobkyně byt vyklidila. Konečně nelze pominout, že povinnost vyplatit vypořádací podíl byla žalovanému soudem uložena až v roce 2013, tedy po 10 letech od zániku společného členství; to, že žalobkyni nebyla náhrada poskytnuta bezprostředně po zániku členství, nepochybně zhoršilo možnost, aby si sama zajistila jiné bydlení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu